Stavební spoření: Zrušte podporu!

Státní pokladna je štědrá. To je zřejmé např. ze systému státní podpory při stavebním spoření. Lidé, kteří uspoří za rok alespoň 18000 Kč, mají nárok na státní podporu ve výši 4500 Kč.

Státní podpora ale není ve skutečnosti ani zdaleka tak dobromyslným gestem státu, jak se může na první pohled zdát. Obrovské peníze vynakládané právě na tuto podporu jsou vynakládané ze státního rozpočtu, tedy z peněz daňových poplatníků.

Současná podoba stavebního spoření má s jakoukoliv formou výstavby společný akorát název. A to nejenom proto, že zdaleka ne každý, kdo spoří, má o výstavbu zájem.

Žijeme v době, kdy užívá výhod stavebního spoření každý druhý. A obliba stavebního spoření roste. Třeba se jednou dostaneme do stavu, kdy bude mít stavební spoření úplně každý. Potom tedy stát vybere ode všech lidí peníze, které jim obratem vrátí prostřednictvím státního příspěvku.

Na celé věci je smutné to, že každá koruna, která se jednou nechá prohnat státním aparátem, přispívá podstatnou částí na chod celé administrativy. A to v tomto případě zcela zbytečně. Je tedy značně bizardní, že stát situaci, kdy vybere sumu peněz, z této sumy si něco odebere a zbytek opět vrátí daňovým poplatníkům, nazývá státní podporou.

Z uvedeného tedy plyne, že ač je to na první pohled absurdní, je státní podpora ke stavebnímu spoření ve své podstatě spíše daní. Stát zde plní funkci zbojníka, který poté, co uloupí babičce sto korun, jí s velkým humbukem devadesát korun daruje.

Mít námitky proti státní podpoře lze ale i z jiných důvodů. Stát na jedné straně podporuje bytovou výstavbu prostřednictvím stavebního spoření, na druhé straně částka, kterou člověk zaplatí v souvislosti s pořízením nového bydlení na daních, je v porovnání se zmíněnou státní podporou často vyšší.

V případě koupě starého bytu je nezbytné zaplatit daň z převodu nemovitosti ve výši 5 % (kupujeme-li byt od někoho cizího). Samozřejmě, plátcem daně je prodávající, daň ale dopadá i na kupujícího (ve formě vyšší ceny). V případě stavby nového domu zase zaplatíme slušné peníze na dani z přidané hodnoty. Nebylo by tedy jednodušší státní podporu zrušit a snížit zmíněné daně?

Na státní podpoře vydělává v současnosti pouze střední vrstva obyvatel. Ti nejchudší na spoření stejně nemají, ty nejbohatší výše podpory nijak nevytrhne. Ti nejchudší tedy namísto toho, aby jim stát nějakým způsobem pomohl, v podstatě přispívají svým bohatším sousedům na stavbu domku. Distribuce státní podpory tedy nejenže není efektivní, ale není ani solidární.

Podstatně jednodušší formou státní podpory bydlení by mohly být daňové úlevy. Ty by alespoň mohli dostat pouze ti, kteří se nějakým způsobem snaží, tedy ti, kteří platí daně. Současný systém nabízí podporu i lidem, kteří žádné daně neplatí. Systém odpočtu podpory z daňového základu by zabránil zbytečnému transferu podpory od daňových poplatníků do státní pokladny a zpět. Bylo by zajímavé, kdyby někdo náklady na tento transfer spočítal. A zřejmě by nebyly malé.

Ve své podstatě by státní podpora mohla mít smysl v situaci, kdy by bylo její poskytnutí přísně vázáno na pořízení nemovitosti. Pak by neplnila funkci kolektivního spoření a nepřelévaly by se naprosto zbytečně vysoké částky od daňových poplatníků do státní pokladny a zpět. I zde by ale byl systém daňově odpočitatelných částek podstatně efektivnější.

V neposlední řadě současný systém stavebního spoření tvrdě diskriminuje ostatní poskytovatele finančních služeb. Dnes leckterý člověk, který chce spořit a přitom nemá v úmyslu stavět/kupovat dům nebo byt, ukládá prvních 1500 Kč měsíčně ve stavební spořitelně.

O část výnosu z těchto peněz, které nejsou v celostátním měřítku nijak malé, přicházejí banky ve prospěch státem prosazovaných stavebních spořitelen. A ne náhodou jsou to právě stavební spořitelny, které se hlasitě brání snižování státní podpory stavebního spoření. Vždyť by přišly o své výsostné postavení na trhu a musely by opravdu začít bojovat o klienta.