Stáří jako hřích

Pamatuji si to velice dobře. Když jsem asi před několika nastupoval do nové funkce (ředitele divize korporátního bankovnictví jedné zahraniční banky), bylo mi jasné, že se neobejdu bez dobré asistentky, která se v mém pojetí měla stát mojí pravou rukou. Tudíž jsem zadal naší tehdejší personální ředitelce požadavek, co od této dámy očekávám a budu vyžadovat.

Neuplynula ani půl hodina a volala mi nazpátek, zda nedošlo k nějakému omylu v otázce věku. Proč, zeptal jsem se? Odpověděla, že požaduji dámu středních let. Na což jsem reagoval, zda je v tom nějaký problém. Odpovědí mi bylo: Pane řediteli, vy, ve vašem věku (musím dodat, že v té době mi bylo 30 let) nechcete nějakou mladou dívku po škole, ať již střední či vysoké? Odpověděl jsem, že na svém požadavku nehodlám nic měnit.

Musím konstatovat, že jsem našel to, co jsem hledal, a že jsem maximálně spokojen. Reakce naší personální ředitelky mě nicméně donutila k hlubšímu zamyšlení nad tímto problémem.

Proč firmy, ať již české nebo zahraniční, odmítají schopné pracovníky, kteří dovršili určité věkové hranice?

Vrátím-li se ještě jednou k výběru své asistentky, představa, jak nějaká mladá pohledná slečna ladných tvarů a křivek se neustále přede mnou natřásá a rafinovaně žensky dává vyniknout svým půvabům, mi nepřipadá jako ideální (v zaměstnání), když se člověk musí soustředit na řešení různých důležitých záležitostí (přeci jen žádný muž, pokud není zrovna ryze 4 %, není imunní vůči různým představám či touhám… i když se jim brání).

Ale to jen na okraj. Vraťme se ovšem k nastolené otázce. Ideálním řešením je, když v kolektivu jsou rovnoměrně zastoupeny všechny generace – mladá, střední, starší i nejstarší, jelikož každá je schopna dát na stůl jiné přednosti. Ale ne vždy je to možné, a to z různých důvodů. Podíváme-li se k nám, a to hlavně do zahraničních (nadnárodních) společností, vidíme jednoznačně, že jejich zájem je především o pracovníky mezi 25 – 35 lety, a preferenčně s 2–3letou praxí. Tudíž ani ne o absolventy vysokých škol, o středních ani nemluvě. Jejich zájem o pracovníky nad 50 let je téměř nulový. Jak říká jeden můj dobrý přítel: Jak tvůj věk začíná 5, nemáš šanci.

Proto je zvláště s podivem, že ve světě – hlavně ve Spojených státech – velice vzrůstá zájem o pracovníky nad 50 let. Spousta amerických firem všech oblastí si totiž uvědomila, co jim tito zaměstnanci mohou přinést: léta kontaktů a zkušeností, které se ani na nejprestižnějších školách nedají naučit, vyrovnanější přístup k životu (zpravidla mnohaleté fungující manželství, dospělé děti, dobré finanční zázemí), což jinými slovy znamená, že se mohou soustředit na svou práci (oni nepracují, protože musí, ale protože je to baví), a co je ještě více překvapující, je to skutečnost, že v určitých aspektech jsou mnohem agresivnější a cílevědomější než jejich o 10 – 15 let mladší kolegové.

Žádná společnost není nemněnou konstantou, a musí se přizpůsobovat skutečnosti. Podle amerického průzkumu se počet lidí v USA mezi 20 – 34 lety snížil o 6 milionů za posledních 10 let, zatímco počet lidí nad 50 let se zvýšil o 12 milionů. Podle amerických projekcí se dá předpokládat, že počet lidí nad 50 let se zvýší o 21 milionů do roku 2010, zatímco počet lidí mezi 20–34 lety se zvýší ve stejném období jen o 4 miliony. (České průzkumy na toto téma zatím nejsou k dispozici).

Tím, že lidé vedou delší a zdravější život, se naprosto oprávněně začínají ptát: „Co je starý?“ Můj přítel, jeden z nejvýznamnějších hollywoodských agentů, mi na moji otázku: How old are you? (Kolik je vám let?) odpověděl: My father is 102 years old, therefore I am 62 years young. (Mému otci je 102 let, tudíž jsem 62 let mlád.).

Myslím, že managementy nejen zahraničních, ale i českých firem by se nad tímto měly řádně a dlouze zamyslet a začít importovat ze Spojených států nejen cigarety, alkohol atd., ale i jejich progresivnější a racionálnější způsob myšlení v této oblasti.