Hlavní navigace

Spor o poplatek byl rozhodnut Nejvyšším soudem

14. 7. 2014
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko ve sporu o poplatek, na základě kterého fakticky ukončil právní souboj o jeho platnost, či neplatnost.

Je ujednání o poplatku neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán? Na tyto a mnohé jiné otázky Nejvyšší soud odpověděl ve sjednocujícím stanovisku, které bude předmětem dnešního článku.

Žalobci a žalovaní aneb klienti vs. banky.

V rámci více jak rok trvajícího sporu o poplatek je vhodné si na úvod vymezit hlavní argumenty klientů bank na straně žalobců a žalovaných bank, které v konečném důsledku řešil ve svém stanovisku Nejvyšší soud. Klienti bank považovali ujednání o poplatku za správu úvěru za neurčité, jelikož není určitě specifikováno, jaké konkrétní služby získává klient bank za hrazení poplatku za správu úvěru. Taktéž mělo být ujednání o poplatku za správu úvěru sjednáno v rozporu s dobrými mravy, odporujícímu principu dobré víry a porušující ustanovení na ochranu spotřebitele vymezené zejména občanským zákoníkem.

Klienti bank měli za to, že náklady spojené s úvěrem jsou vyjádřeny již v samotné úrokové sazbě, a tedy poplatek za správu úvěru neobsahuje ekonomickou protihodnotu. Tímto nastalo nerovnoměrné vymezení práv a povinností odporující principům dobré víry ve smluvních vztazích. Klienti bank odkazovali mimo jiné na rozhodnutí Spolkového soudního dvora z června 2011, který stanovil neplatnost daného poplatku a které vycházelo ze směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání o poplatku za správu úvěru hodnotili za nepřípustné ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Úvěrové smlouvy jsou adhezní smlouvy, jejichž znění klienti bank neměli možnost ovlivnit, a to zejména z hlediska ujednání o poplatku za správu úvěru.

Banky v rámci svých vyjádření předkládaly argumenty, že poplatek za správu úvěru je ujednáním o ceně za bankovní služby, které je tudíž nepřezkoumatelné. Banky zásadně odmítaly tvrzení, že za hrazení poplatku za správu úvěru není poskytována ekonomická protihodnota, a to výčtem služeb od zajištění komunikace banky a klienta při jeho potřebách, dále poskytováním informací k úvěru, zajištění náhledu na úvěrový účet, zpracování kvitance a mnoha dalších služeb. Banky poukazovaly, že ujednání o poplatku za správu úvěru je založeno na komplexním pojetí úvěru a jeho ceny, je nutné chápat kontext celé smlouvy, kdy pojem správy úvěru je pojem vyložitelný a v praxi běžně používaný. Banky poplatek hodnotily jakožto paušální, který není sjednán za konkrétní službu a nevyžaduje z hlediska určitosti specifikaci všech jednotlivých činností banky. Argumentace jednotlivých stran v rámci podání k soudům překračovala rozsahem desítky stran, tudíž jsme předestřeli jen základní body.

Předložená rozhodnutí k posouzení Nejvyšším soudem

Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vycházelo při svém rozhodování z několika rozsudků Obvodních soudů v Praze. Např. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 115/2013 a 25 C 261/2012, kdy v rámci těchto rozhodnutí byl přijat závěr o neurčitosti ujednání o poplatku za správu o úvěru s odůvodněním, že banka neprokázala žádné konkrétní plnění, za které by mohla poplatek požadovat, a že činnost banky odpovídající tomuto poplatku nebyla ve smlouvě o úvěru nijak specifikována.

V ostatních rozsudcích předložených Nejvyššímu soudu se soudy prvního stupně přiklonily na stranu argumentace bank a založily závěry o určitosti ujedná­ní o poplatku za správu úvěru na komplexním pojetí úvěru a jeho ceny, na kontextu celé smlouvy, dále na tom, že pojem správy úvěru je pojem vyložitelný a v praxi běžně používaný a konečně i na tom, že paušální charakter poplatku, který není sjednán za konkrétní úkon (službu), nevyžaduje z hlediska určitosti specifikaci (výčet) všech jednotlivých činností (úkonů, protiplnění) banky. Nejvyšší soud tedy prozkoumal odůvodnění jednotlivých soudních rozhodnutí a dospěl k závěrům, které jsou předmětem jeho stanoviska.

Ujednání o poplatku je určité

První právní věta stanoviska Nejvyššího soudu stanovuje:

Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán. 

Nejvyšší soud tedy stanovil, že ujednání o poplatku za správu úvěru nelze považovat za neurčité pouze z důvodu, že neobsahuje komplexní výčet služeb, které banka klientovi poskytuje.

K tomuto Nejvyšší soud: Požadavek určitosti konkrétního smluvního ujednání nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu celé smlouvy. Skutečnost, zda a jaké plnění úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku v rámci správy úvěru, je pro posouzení určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru nerozhodná. Následné chování stran může být významné při výkladu použitého výrazu, nemůže však obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit. Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu. Vyložitelnost výrazu „správa úvěru“ a paušální charakter poplatku za správu úvěru nevyžadují pro naplnění požadavku určitosti právního úkonu taxativní výčet činností (úkonů, služeb, protiplnění), za něž je poplatek sjednán.

Nerovnováha v právech a povinnostech spotřebitele?

Druhá právní věta stanoviska Nejvyššího soudu stanovuje:

Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Nejvyšší soud rovněž stanovil, že na ujednání o poplatku za správu úvěru se nevyužijí ustanovení na ochranu spotřebitele z hlediska zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách.

skoleni_15_4

K tomuto Nejvyšší soud: Smyslu a účelu úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad. Bankovní poplatky (včetně poplatku za správu úvěru) tak představují (vedle úroku a dalších odměn) část vícesložkové ceny celého komplexu plnění. Z tohoto pohledu je pro posouzení poplatku za správu úvěru jako části ceny plnění nerozhodné, zda předmětný poplatek kryje též náklady na vnitřní činnost úvěrového věřitele, zda úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku konkrétní protiplnění, nebo zda správu úvěru vykonává převážně ve svém zájmu. Poplatek za spravování úvěru je cenou plnění ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., proto se na ujednání o něm nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.

Citované stanovisko Nejvyššího soudu naleznete v jeho kompletním znění na webových stránkách Nejvyššího soudu pod spisovou značkou: Cpjn 203/2013.

Vyjádření Mgr. Petra Němce: Stanovisko není komplexní

Právní souboj o poplatek byl takto ve prospěch bank rozhodnut Ústavním soudem a nyní sjednocujícím stanoviskem i Nejvyšším soudem. Více jak roční trvající bitva o platnost, či neplatnost ujednání o poplatku za správu o úvěru je na konci. Pro náš server se k dané problematice vyjádřil Mgr. Petr Němec, právník, který byl iniciátorem tohoto právní souboje:

Za zásadní problém daného stanoviska považuji, že Nejvyšší soud si vybral účelově jen dvě sporné otázky a argumenty a ignoroval další sérií argumentů, které samy o sobě mohou znamenat zcela opačný výsledek pro kauzu. Nejvyšší soud prvně řekl, že ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán. Nejvyšší soud se však zcela vyhnul odpovědi na otázku, co s případy, kdy banka do tohoto neúplného výčtu služeb v poplatku zahrnuje služby, které přitom zpoplatňuje samostatně nebo je inzeruje zdarma. Uvedené by mělo být klamavou obchodní praktikou a tedy zakázaným jednáním. Šlo o jeden z klíčových argumentů a Nejvyšší soud se k němu vůbec nevyjádřil.

Kauza úvěrových poplatků změnila bankovní trh u nás. Banky poplatek přestaly účtovat, spotřebitelé se začali o smysl jednotlivých poplatků více zajímat a sazebníky bank se staly přehlednější. Začalo se mnohem více mluvit o právech spotřebitelů. Bojovat o poplatky zpět mělo smysl, ačkoliv nyní by jistě byla zvolena trochu jiná strategie. Šlo však o historicky první hromadný boj za práva spotřebitelů u nás.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je právník se zaměřením na civilní právo a odškodnění újmy na zdraví.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).