Postavení soudních přísedících upravuje především zákon o soudech a soudcích. Podle něj tuto veřejnou funkci může vykonávat občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, alespoň třicetiletý, s negativním lustračním osvědčením. Přísedící jsou voleni na čtyřleté období zastupitelstvem příslušných obcí, nebo krajů. Za jeden den jednání si přijdou na 150 Kč (plus výdaje na cestovné a stravné).
S přísedícími se můžeme setkat na krajských soudech (resp. městských soudech v Praze a v Brně), pokud se projednávají trestné činy, za které obžalovaným hrozí trest odnětí svobody v délce trvání alespoň pěti let. U okresních soudů se přísedící podílejí na rozhodování kauz, jejichž aktérům hrozí naopak nejvýše pět let vězení. Přísedící rozhodují v první instanci, odvolací řízení vedou výhradně profesionální soudci. Přísedící z řad laiků mají vyhrazena dvě místa v tříčlenném senátu. Váha jejich hlasu a hlasu předsedy senátu – soudce je stejná.
Lidový prvek není výdobytkem nedávné minulostí. Poroty v českých zemích fungovaly už v polovině 19. století a mluví o nich i ústava z roku 1920. S nástupem komunismu v souvislosti se snahami o zlidovění soudnictví porotu nahradili soudci z lidu, kteří byli slovy zákona státně spolehliví a oddaní myšlence lidově demokratického zřízení
. Revoluce v roce 1989 se nevyhnula ani justici. Institut soudců z lidu je opuštěn, resp. přejmenován na přísedící. Nově jsou definovány oblasti, do nichž mohou laici svým rozhodováním vstupovat.
Výhody i slabiny
Rolí přísedícího bylo soudnictví obohaceno o laický pohled, který měl přispět k tomu, aby se justice více otevřela veřejnosti. Podíl obyčejných lidí na rozhodování soudů měl přinést jistou demokratizaci a dát výsledným rozhodnutím větší váhu. Přispění vnějšího faktoru mělo pomoci uzavřený svět justice, jeho jazyk a rozhodnutí učinit srozumitelnější a čitelnější pro ostatní. Ztratily snad tyto důvody své opodstatnění?
Uvažujme-li o výhodách systému, další z nich by mohla být i skutečnost, že přísedící by měli fungovat jako překážka soudcovské svévole a rutiny. Výsledné rozhodnutí totiž musí být kompromisem minimálně dvou ze tří členů senátů. Chce-li tedy soudce protlačit nějaké řešení, musí na svou stranu získat ještě alespoň jednoho přísedícího. Ovšem je otázkou, jak zabránit tomu, aby soudce z pozice autority se zbývajícími členy jednoduše nemanipuloval. Diskuze na toto téma probleskla médii poté, co během řízení s Kajínkem plzeňský soudce důrazně naváděl přísedící, jak hodnotit svědky, kteří jsou všichni jedna verbež
.
- 150 Kč za jeden den jednání;
- proplácejí se výdaje na cestovné a stravné.
Systém rozhodování za pomoci přísedících nemusí vždy skýtat jen samé výhody. Pomineme-li ekonomickou stránku, problematické z pohledu rozhodování laiků jsou např. některé oblasti, jako obchodně právní a pracovněprávní spory nebo hospodářská trestná činnost, které mohou být natolik specifické a náročné, že jejich celkové zhodnocení a rozhodnutí může být obtížné i pro osoby s právním vzděláním.
Dalším úskalím, na které je často poukazováno, je pasivita některých přísedících. Bezesporu není jednoduché pečlivě pročíst několikasetstránkový spis, jak by si to ovšem případ, ve kterém se rozhoduje o svobodě obžalovaného, vyžadoval. Ale naopak fakt, že přísedící nezná spis a rozhoduje jen na základě poznatků, které vnímá přímo u soudu, nemusí být vždy k neprospěchu věci. Ovlivněn pouze svými bezprostředními vjemy a nikoliv tím, co si přečte ve spise, může objevit skutečnosti, které soudci při jeho vžitém postupu unikly.
Systém není bezchybný, ale v důsledku zajímavějších a tíživějších problémů stojí spíše na okraji zájmu politiků i veřejnosti. Nedávno ovšem Ministerstvo spravedlnosti přišlo s nápadem, jak fungování tohoto institutu zefektivnit a přilákat nové zájemce. Možným řešením by mělo být zvýšení odměn, omezení případů, kterých by se svým rozhodováním přísedící účastnili a zavedení povinných zkoušek z práva.