Hlavní navigace

Soudit se? Jedině o milióny...

5. 9. 2006
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Dostali jste se do sporu, v němž jde „pouze“ o tisíce? Pak to raději pověste na hřebík… soudit se nemá smysl. Zvláště stojí-li proti vám silný protivník se širokým právním zázemím. Skutečně není dovolání spravedlnosti? Nebo právo stojí jen na straně silnějšího?

České soudy rozhodují zpravidla podle zákonů. Jsou ale zákony na straně spravedlnosti? V redakční práci jsme se setkali s několika případy, kdy je odpověď na položenou otázku přinejmenším sporná…

Doporučení: Nesoudit se…

O případu pana Zdeňka Rachmana, který se dostal do sporu o povinné ručení, jsme vás informovali již v srpnu minulého roku. O co se ve stručnosti jednalo?

Pan Rachman se dozvěděl o chystaném zvýšení pojistného povinného ručení Komerční pojišťovny, s níž uzavřel o rok dříve smlouvu právě z důvodu výhodných podmínek, které na trhu nabízela. Ale… protože nepočkal na dopis od pojišťovny, který mu změnu ceny oznamoval, a protože zároveň nestihl zákonnou lhůtu 6 týdnů pro výpověď pojištění, měl smůlu. Jeho výpověď smlouvy pojišťovna místo „k 31. 12. 2001“ vztáhla „k 31. 12. 2002“ – a za další rok nárokovala pojistné.

Na soudně přiznaném nároku pojistného včetně nákladů řízení nezměnila nic ani skutečnost, že pojišťovna prokazatelně nedodržela termín doručení oznámení „šest týdnů před koncem pojistného období“, ani skutečnost, že pan Rachman neměl v žádném případě možnost reagovat na obdržený dopis „nejméně týden před koncem pojistného období“, neboť dopis obdržel až po začátku nového pojistného období, ani výpověď, kterou v té době pan Rachman v dobré víře považoval za platnou, ani skutečnost, že pojistný kmen povinného ručení Komerční pojišťovny převzala Kooperativa, pojišťovna, o čemž měl být, ale nebyl, písemně informován…

Soud nebral v potaz ani skutečnost, že podle § 801 Občanského zákoníku pojistná smlouva zaniká, pokud nebylo po dobu 6 měsíců placeno pojistné, a tedy i v případě odsouzení pana Rachmana mělo být pojišťovně přiznáno pojistné pouze za půl roku, nikoli za rok celý.

Sporných bodů, na nichž staví rozsudek odsuzující pana Rachmana k uhrazení pojistného, úroků a nákladů řízení, je celá řada. Shrnuty jsou v původním článku. Nutno ještě dodat, že názor nezávislého právníka, jemuž jsme případ dali k posouzení, se ztotožnil se závěrem soudu. To potvrzuje i vyjádření k článku, který jsme před jeho zveřejněním zaslali Marku Víchovi, tiskovému mluvčímu Kooperativa, pojišťovny: Článek jsem prostudoval a uvedené skutečnosti jsou precizně zpracované a úplné – Kooperativa postupovala jednoznačně v souladu s platnou legislativou.

Pan Rachman se ale nevzdal, protože je stále přesvědčen, že spravedlnost je na jeho straně. Zdá se ale, že bojuje s větrnými mlýny – a jen zvyšuje náklady, které musí platit za soudní výlohy a náklady protistrany, nemluvě o jeho času a nákladech, které má s řízením on sám.

Posledními kroky, posledními opravnými prostředky proti rozhodnutí soudu, bylo podání žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Při posledním soudním jednání byl soudem vyzván, aby žalobu pro zmatečnost stáhl, a pokud tak neučiní, bude jeho žaloba na obnovu řízení zamítnuta. Jen v tomto se soud dopustil chyb.

Způsob zpětvzetí žaloby se mně nezdá čistý, zvláště když soud nepokrytě dával najevo, jak hodlá rozhodnout – upozornění na to, že věc může být zamítnuta. Myslím si, že soud by neměl jednoznačně sdělovat, jak věc rozhodne. Rozhodnout má způsobem stanoveným v zákoně (občanský soudní řád) a „nenutit“ strany k procesnímu úkonu: v daném případě zpětvzetí žaloby na obnovu řízení, uvedl dotázaný právník a doplnil: Faktem je, že souběh obou žalob není vhodný, a proto zákon stanoví, že se má vést o nich společné řízení (§ 235b o. s. ř.). Faktem je, že jenom u žaloby na obnovu řízení nelze rozhodnout, dokud není vyřízena žaloba na zmatečnost. Nejdříve měla být rozhodnuta žaloba na zmatečnost, aby mohlo být pokračováno – a rozhodnuto – v řízení o obnově. Soud však nesprávným poučením dohnal žalobce k zpětvzezí obžaloby u obnovy.

Na postup soudu lze sice podat stížnost, ovšem i oslovený právník doporučuje zvážit, zda má další souzení smysl. Vím, že tato rada není příliš „právnická“, je defenzivní, ale spor pro spor se opravdu nemůže vyplatit. I když spravedlnost může trochu zaplakat… Ale soudnictví je o paragrafech; ty někdy opravdu nejsou absolutně férové…, doplnil.

Srovnání povinného ručení na Měšci

Vyberte si to nejlepší povinné ručení a sjednejte si ho online.

Soudit se? Téměř beznadějné…

Je to obdobné jako v příběhu jedné z našich čtenářek, která uzavřela smlouvu o úvěru na automobil. Prostým dotazem na prodejce v autobazaru, zda bude moci úvěr „bez problémů“ předčasně splatit, bylo jí odpovězeno, že samozřejmě. O výši poplatků spojených s předčasným splacením se prodejce pochopitelně nezmínil. Čtenářka se ji dozvěděla až při prvním pokusu o předčasné splacení, kterému dominovala částka téměř v objemu 10 % původní výše úvěru označená jako „Dosud neuhrazené náklady Věřitele (Poskytovatele úvěru) vynaložené na služby třetích stran“. Jde o provizi, kterou získal autobazar jakožto zprostředkovatel úvěru a která dosud nebyla ve splátkách uhrazena.

Přestože se o možném poplatku třetím stranám čtenářka mohla dočíst na páté stránce ze šesti psaných klasickým písmem Všeobecných obchodních podmínek: … zaplatí Věřiteli jen úrok do dne tohoto předčasného splacení jistiny úvěru včetně ostatních plateb, poplatků a nákladů představující celkový smluvní závazek Klienta a je zároveň povinen uhradit Věřiteli přiměřenou náhradu ušlého výnosu vyčísleného Věřitelem.

Běžného klienta pravděpodobně nenapadne, že součástí „nákladů představujících celkový smluvní závazek“ je i provize třetím stranám, byť je to z ekonomického pohledu logické. A i kdyby – nemá při podpisu smlouvy žádnou šanci zjistit, jaké výše provize dosahuje a kolik by tedy měl v případě předčasného splacení skutečně zaplatit…

Přesto i tato smlouva je právně zcela v pořádku a nelze ji právně napadnout. Paragrafy a podpis na smlouvě hovoří jasně – soudit se nemá smysl. I když, Petr Kočí z advokátní kanceláře Mašek, Kočí & spol. nalezl judikát z roku 2004, který hovoří ve prospěch čtenářky: vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

dan_z_prijmu

Šance na vítězství v soudním sporu byla ale ohodnocena jako minimální, a proto soudit se právníci nedoporučovali…

Naskýtá se tedy otázka, na čí straně stojí právo? Je spravedlnost skutečně slepá a měří všem stejnými, správně vyváženými vahami? Podle názoru vás, čtenářů Měšce, který jste projevili 321 hlasy v anketní otázce „Jsou české soudy nestranné?“ připojené k původnímu článku o případu Zdeňka Rachmana, nejsou. 89 % hlasujících odpovědělo, že české soudy nestranné rozhodně nejsou, 7 % hlasujících se domnívá, že převážně nejsou, 3 % usuzuje, že převážně jsou, a pouhé 1 % hlasujících uvedlo, že české soudy rozhodně jsou nestranné.

Jsou české zákony spravedlivé?

  • Ano.
    3 %
  • Ne.
    92 %
  • Nevím.
    4 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Šefredaktor odbormných komutních webů Poradci-sobě.cz a Realiťáci-sobě.cz. Šéf obsahu EMA data.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).