Termínovaný vklad by měl být od toho, aby klient od banky bez rizika získal jakýs takýs obolos za to, že své peníze neschovává doma ve slamníku a že je na nějakou tu chvilku půjčí bance, aby s nimi hospodařila. Na rozdíl od běžného účtu, který prakticky ani není úročen, však klient s penězi nemůže volně disponovat, kdykoli se mu zlíbí. Banka tak ví, jak dlouho bude moci se svěřenou částkou nakládat a kdy ji bude muset splatit. Za tuto jistotu si ráda připlatí.
„Termíňáky“ by měly být tím nejjistějším zbožím na bankovním trhu. Pro banku nepředstavují žádné riziko – banka nemusí sáhodlouze ověřovat klientovu důvěryhodnost, může jí být lhostejné, zda si u ní uloží zloděj, nebo policista. A klient se v současné době o své prostředky také nemusí příliš obávat – není už příliš pravděpodobné, že by se některá ze zavedených bank „položila“. Přidáme-li k tomu ještě čerstvě schválený zákon o pojištění vkladů, mělo by být úspěšné založení a bezpečné vyzvednutí termínovaného vkladu přímo zaručené.
Jednoduchost, pohodlí a jistota – to jsou tři hlavní znaky termínovaného vkladu. A samozřejmě by k nim měl patřit i zisk. Jenže je to opravdu tak samozřejmé?
Ano, ale všude jinde než u nás. I u nás získáte nějaká ta procenta, ale že by se tomu dalo říkat zisk? Český spořivec má totiž v poslední době dva závažné problémy, které navíc nejdou dost dobře dohromady: jde o nízké úroky a nepříjemnou inflaci. A nejhorší je, že inflace je vyšší než získané úroky.
Když si uvědomíme, že poslední zveřejněná čísla inflace neklesají pod pět procent a zároveň úroky na termínovaných vkladech skoro nikdy pět procent nepřekračují, musí nám být jasné, že tu něco nehraje. A to jsme ani nevzali v potaz daň z příjmu, zde tedy z úroku.
Termínované vklady jsou pro klienty vlastně téměř vždy ztrátové. Nabízí se proto logická a legitimní otázka: mají smysl?
Odpověď můžeme získat, když se vcítíme do takového středně solventního, středně informovaného a středně podnikavého klienta. Ten zvažuje a volí v mezích magického trojúhelníku – riziko, likvidita, zisk – zhruba tímto způsobem:
„Riziko je minimální, to je to nejdůležitější, nemusím se o nic starat. Likvidita je zhruba střední, dám to na měsíční revolvingový účet, a tak peníze můžu v kterémkoli měsíci vybrat. A zisk? No, když víc nedaj´, tak s tím asi nic nenadělám.“
Úvaha to v konečném důsledku není příliš nesmyslná. Zisk z různých bankovních produktů se liší v desetinách či jednotkách procent, proto jestli za rok reálně jeden tisíc ze sta tisíc korun získám, nebo ztratím – to při troše velkorysosti ani nepoznám. A sledovat místo toho každý den burzu (ostatně indexy teď stejně za moc nestojí) nebo pohyby měn (které se už ani nemění natolik, aby pokryly ztrátu z poplatků a rozdíly mezi kurzy nákup/prodej) vlastně nestojí za to. Není už lepší vsadit na koníčky (pravděpodobnost zisku/výhry velmi podobná), neničit si nervy a užívat si života?