Škoda způsobená někým jiným vás může stát tři platy

Přestože za způsobenou škodu nemůžete, pokud jste jí mohli zabránit nebo snížit následky a jen jste nečinně koukali, může vás to stát peníze.

Pokud svého vedoucího neupozorníte na hrozící škodu či proti ní nezakročíte, ačkoli byste zabránili jejímu bezprostřednímu vzniku, může po vás zaměstnavatel vyžadovat spoluúčast na náhradě škody. Zaplatit můžete až tři průměrné platy.

Nejvyšší soud ČR se na ilustrativním případu zabýval předpoklady odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (kterou jsme si v našich exkursech do pracovně-právní úpravy, ani zatím do soudní judikatury, na rozdíl třeba od hmotné odpovědnosti, nepřiblížili) a jejím odlišením od obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu a podal výklad příslušných ustanovení zákoníku práce.

Náhrada za zničený autobus

Zaměstnavatel se jako žalobce domáhal, aby mu zaměstnanec zaplatil 91 778 Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl zaměstnán jako řidič autobusové dopravy, během výkonu práce zjistil, že z levé zadní části jím řízeného autobusu na lince Mladá Boleslav – Praha uniká „značné množství dýmu“, a že o tom telefonicky informoval dispečera, který dal žalovanému pokyn zajet na parkoviště u čerpací stanice LUKOIL v Praze 9, Novopacká ulice, vyložit cestující a odstavit vozidlo.

Žalovaný však pokyn dispečera respektoval jen částečně, neboť autobus na uvedené čerpací stanici, kam dojel, neodstavil a po krátké zastávce pokračoval v jízdě sníženou rychlostí směrem ke konečné zastávce Praha, Černý Most.

Následně došlo ke vznícení klimatizační jednotky a k požáru autobusu, který po vystoupení všech cestujících zcela shořel.

Jednání žalovaného, který „hrubě podcenil příznaky vzniku požáru a neučinil potřebné kroky, které by zabránily bezprostřednímu vzniku škody“ a který nerespektoval pokyn dispečera k odstavení autobusu, zakládá podle názoru žalobce odpovědnost žalovaného za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ust. § 251 zákoníku práce.

Zaměstnavatel proto požaduje, aby mu řidič zaplatil na náhradě škody spočívající ve zničeném autobusu v hodnotě 683 900,– Kč částku odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku zjištěného ve výši 30 592,53 Kč.

Přečtěte si také: Způsobili jste škodu zaměstnavateli? Může vám sebrat až polovinu mzdy

Žalovaný zejména namítal, že se v dané situaci „choval zodpovědně a s přihlédnutím ke svým mnohaletým zkušenostem řidiče autobusu“ a že „v danou chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozil požár vozidla a bylo by tedy třeba přijímat nějaká ochranná opatření“.

Jak rozhodovaly nižší soudy

Soud prvního stupně žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do 61 778 Kč s příslušenstvím. Po zopakování výslechu svědka vycházel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný se s dispečerem dohodl na odstavení autobusu, z něhož vycházel dým, a že, kdyby byl autobus odstaven u čerpací stanice LUKOIL a kdyby žalovaný nepokračoval v jízdě, nedošlo by k následnému požáru a shoření autobusu.

Dospěl k závěru, že i když žalovaný upozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na závadu autobusu, jeho následné počínání nezabránilo vzniku škody, a že proto odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle ust. § 249 a § 251 odst. 1 zákoníku práce.

Odvolací soud dodal, že „jeho úvaha“ by byla shodná i v případě posouzení odpovědnosti žalovaného podle ust. § 250 zákoníku práce. Při rozhodování o výši náhrady škody odvolací soud vycházel z ust. § 258 zákoníku práce a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se snažil škodě zabránit, avšak „posléze nesprávně vyhodnotil závažnost situace“, a že „byl samotným žalobcem hodnocen jako dobrý a spolehlivý zaměstnanec“, usoudil, že „v dané věci je možno určit výši náhrady škody částkou 30 000 Kč“.

Čtěte také: Škoda na svěřeném majetku: případy z praxe a jejich řešení

Zaměstnavatel odmítl snížení náhrady a podal dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „prakticky blíže nezdůvodnil“, z jakých hledisek vycházel při snížení náhrady škody na 30 000 Kč. Podle žalobce skutečnost, že hodnotil žalovaného jako spolehlivého zaměstnance, zohlednil již tím, že se po něm nedomáhal náhrady škody „dle ustanovení o obecné odpovědnosti“, jejíž výše „by činila 4,5 násobek průměrného výdělku“, i když „by se tato možnost nabízela“.

Místo toho se domáhá náhrady škody způsobené porušením prevenční povinnosti podle ust. § 251 zákoníku práce, jejíž výše je limitována trojnásobkem průměrného výdělku zaměstnance.

Dovolatel zdůrazňuje, že při stanovení výše částky, již je zaměstnanec povinen zaplatit na náhradě škody, je nutno přihlédnout k okolnostem, jež mu bránily ve splnění povinností, a k významu škody pro zaměstnavatele. Dále poukazuje na to, že žalovanému „prakticky žádné skutečnosti“ nebránily ve splnění jeho povinnosti zakročit proti hrozící škodě a že pouze zcela nepřiměřeně spoléhal na to, že vzdálenost do konečné stanice již není velká a že během této jízdy uskutečněné menší rychlostí k žádné škodě nedojde.

Z hlediska významu škody pro zaměstnavatele žalobce poukazuje na zůstatkovou hodnotu autobusu ve výši 683 900 Kč, která z hlediska jeho hospodaření „rozhodně není bezvýznamná“, a na to, že mu vznikla i další škoda spočívající v „nutnosti vyčlenit pro přepravu osob jiné vozidlo“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní úprava

Podle ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Podle ust. § 249 odst. 2 zákoníku práce, je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké.

Podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ust. § 251 odst. 1 zákoníku práce na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

Podle ust. § 257 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 zákoníku práce, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

Podle ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek.

Podle ust. § 258 zákoníku práce při určení výše náhrady škody podle § 251 zákoníku práce se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Co vyplývá z uvedených paragrafů o náhradě škody?

Z citovaných ust. § 249 odst. 1 a 2 zákoníku práce vyplývá, že zaměstnanec má vedle obecně působící prevenční povinnosti, která mu ukládá chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, aniž by ještě hrozila nějaká škoda či bezdůvodné obohacení, zvláštní oznamovací povinnost a zvláštní povinnost zakročit v případě hrozící škody.

Oznamovací povinnost má zaměstnanec vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci; je přitom nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, stejně jako to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví nebo škoda na majetku a v jakém rozsahu škoda hrozí.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a kdy je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru. Povinnost zakročit zaměstnanec nemá jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost (například jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, který je třeba k odvrácení hrozící škody ovládnout, nebo fyzické schopnosti potřebné k zakročení), a jednak tehdy, jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké.

Na zaměstnanci, který vědomě nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, může zaměstnavatel – jak vyplývá z citovaného ust. § 251 odst. 1 zákoníku práce – požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody představuje sankci za porušení právní povinnosti stanovené v ust. § 249 zákoníku práce a jejími předpoklady jsou vznik škody, porušení povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak (například proto, že škůdce nebyl zjištěn, nebo proto, že od něj nelze úhrady dosáhnout).

Sankční povaha odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je dána tím, že nejde o vlastní náhradu škody, která by nebyla vznikla, kdyby zaměstnanec dostál své zvláštní prevenční povinnosti uložené mu ust. § 249 zákoníku práce, nýbrž že se jedná jen o podíl zaměstnance na náhradě této škody, jehož rozsah musí být přiměřený okolnostem případu a při jehož určení se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele s tím, že výše náhrady škody je limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je třeba odlišovat od odpovědnosti zaměstnance za škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zákoníku práce). Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance.

Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady, které je žalobce (poškozený zaměstnavatel) v řízení o náhradu škody podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce povinen tvrdit a posléze i prokázat, byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.

Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zákoníku práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zákoníku práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele.

Jsou-li splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle ust. § 251 odst. 1 zákoníku práce, neboť tento odpovědnostní vztah může vzniknout jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, kterou nezpůsobil sám svým vlastním jednáním.

Způsobil-li zaměstnanec škodu zaměstnavateli svým vlastním jednáním, kterým zaviněně porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, má zaměstnavatel vůči němu nárok na náhradu škody ve výši limitované čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (byla-li škoda zaměstnancem způsobena z nedbalosti), nebo ve výši skutečné škody (způsobil-li zaměstnanec škodu úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek), jejíž výše může být přiměřeně snížena jen soudem z důvodů hodných zvláštního zřetele (srov. § 264 zákoníku práce), a nemůže vůči zaměstnanci místo nároku na náhradu škody uplatňovat požadavek, aby se podílel na náhradě způsobené škody v rozsahu vyplývajícím z ust. § 258 zákoníku práce, který je opodstatněný pouze v případě odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, kterou zaměstnanec nezpůsobil sám svým vlastním jednáním. 

Zhodnocení případu

V projednávané věci vznikla žalobci škoda požárem autobusu řízeného žalovaným, jehož příčinou byla technická závada na klimatizační jednotce a k němuž by nedošlo, kdyby žalovaný poté, co zjistil, že v zadní části autobusu se tvoří dým, a co autobus zastavil na parkovišti u čerpací stanice, nepokračoval v jízdě do cílové stanice.

Škoda tedy nevznikla v důsledku toho, že by žalovaný porušil svou povinnost upozornit žalobce na hrozící škodu (tuto povinnost splnil oznámením poruchy dispečerovi) nebo povinnost proti ní zakročit (tuto povinnost splnil zastavením autobusu na nejbližším parkovišti), nýbrž v důsledku toho, že žalovaný po krátkém zastavení vozidla – přes dohodu s dispečerem, že autobus odstaví na parkovišti u čerpací stanice, kam se dostaví pracovníci dílny žalobce, aby zjistili příčinu poruchy – pokračoval v jízdě do cílové stanice.

widgety

Protože škoda nebyla způsobena nečinností žalovaného spočívající v nesplnění jeho oznamovací povinnosti nebo povinnosti zakročit v případě hrozící škody, ale jiným jednáním žalovaného vedoucím k jejímu vzniku, je odpovědnost žalovaného za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ust. § 251 odst. 1 zákoníku práce vyloučena a žalovaný může odpovídat za vzniklou škodu jen za podmínek uvedených v ust. § 250 zákoníku práce. Uvádí-li odvolací soud, že „jeho úvaha“ by byla shodná i v případě posouzení odpovědnosti žalovaného podle ust. § 250 zákoníku práce, přehlíží, že podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle tohoto ustanovení, jakož i rozsah náhrady škody (srov. § 257 odst. 2 zákoníku práce), jsou oproti odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody odlišné. 

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to svým rozsudkem (spis. zn. 21 Cdo 3555/2013), ze dne 29. 10. 2014.

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 3. 2015 8:27