Spočítejte si...

Zavřít

Rozvod soudům trval 7 let, žena vysoudila odškodné

Soudy mají povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k prodlužování délky soudního řízení. V tomto případě to nevyšlo.

Soudy mají povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k prodlužování délky soudního řízení. Musejí přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce řízení zabránily. Jinak bude stát platit za průtahy.

  • Dne 21. 8. 2002 podala jistá paní (před Ústavním soudem, kam se pro ochranu svých práv obrátila – stěžovatelka) žalobu o rozvod manželství proti svému manželovi panu J. Š. u Obvodního soudu pro Prahu 9. Současně podala prostřednictvím místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) návrh na zahájení řízení ve věci péče o jejich společné nezletilé dítě u Okresního soudu v Písku, neboť tam měla nezletilá faktické bydliště. Rozvodové řízení bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí ve věci péče o dítě.
  • Dne 14. 10. 2002 se konalo jednání u Okresního soudu v Písku, který vyslovil místní nepříslušnost. Proti usnesení se odvolala stěžovatelka i OSPOD.
  • Dne 20. 1. 2003 však Krajský soud v Českých Budějovicích toto usnesení potvrdil a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9.
  • Jednání ve věci se konalo 30. 4. 2003, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že bude zadán znalecký posudek z oboru psychologie. Po vyhotovení posudku se konalo další soudní jednání dne 3. 10. 2003, tentokrát soud shledal nutnost zadání psychiatrického posudku.
  • Ve věci bylo následně jednáno 11. 2. 2004, 31. 3. 2004 a 7. 5. 2004, posledně uvedeného data byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo dítě svěřeno do péče otci.
  • Proti rozsudku podala stěžovatelka dne 22. 6. 2004 odvolání, které bylo projednáno 28. 2. 2005, kdy Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je nutné vyžádat doplnění psychiatrického znaleckého posudku. Na následujícím jednání dne 22. 6. 2005 byl vynesen rozsudek, jímž byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky. Právní moc byla vykázána k 22. 8. 2005.
  • Tím tedy skončilo opatrovnické řízení o svěření nezletilého dítěte do výchovy a konečně začalo samotné řízení rozvodové.
  • Jednání bylo nařízeno na 19. 1. 2006, kdy byl vynesen rozsudek, jímž se manželství rozvádí. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, který si rozvod nepřál.
  • Usnesením ze dne 25. 5. 2006 městský soud rozsudek zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Důvodem byly procesní vady, zejména nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky 31. 7. 2006.
  • Dne 10. 8. 2006 pak zástupce stěžovatelky, logicky již netrpělivý, žádal obvodní soud o nařízení jednání. To bylo nařízeno na 7. 11. 2006.
  • Jednání se však nekonalo, protože žalovaný vznesl námitku podjatosti samosoudkyně. Námitka byla zamítnuta usnesením městského soudu z 5. 3. 2007. Z jednání nařízeného na 17. 7. 2007 se žalovaný omluvil pro nemoc a omluvili se i další svědci. Další jednání se konalo 9. 10. 2007, při něm byli vyslechnuti účastníci. Soud dále jednal 13. 12. 2007, kdy vyslechl svědky a vynesl rozsudek. Odvolal se opět žalovaný, a to 28. 1. 2008.
  • Dne 21. 5. 2008 sama stěžovatelka žádala odvolací soud o nařízení jednání.
  • Jednání bylo nařízeno na 15. 7. 2008, ale žalovaný opět vznesl námitku podjatosti, takže jednání bylo zrušeno.
  • Dne 27. 10. 2008 Vrchní soud v Praze námitku podjatosti zamítl. Dne 10. 12. 2008 stěžovatelka opět žádala o nařízení jednání.
  • Jednání bylo nařízeno na 8. 1. 2009, na něm žalovaný vznesl novou námitku podjatosti. Také tuto novou námitku Vrchní soud v Praze zamítl, a to usnesením ze dne 26. 3. 2009.
  • Usnesením ze dne 21. 5. 2009 pak městský soud rozhodl, že nepřipouští další zastoupení žalovaného obecným zmocněncem. Čtěte také: Nemusíte utrácet za advokáta, zkuste „obecného zmocněnce“
  • Dne 2. 6. 2009 stěžovatelka žádala o prošetření průtahů v řízení.
  • Žalovaný se opětovně pokusil dosáhnout odročení jednání na 11. 6. 2009, odvolací soud mu však nevyhověl, jednal a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dne 11. 8. 2009 byl spis vrácen obvodnímu soudu, právní moc je vykazována k 21. 8. 2009.
Rozvodové řízení tak celkem trvalo přesně sedm let.

Tip: Rozvod: Vše co byste měli vědět, než se rozhodnete ukončit manželství

Délku soudního řízení si rozvádějící se manželka nenechala líbit

S průběhem řízení nespokojená rozvádějící se paní (stěžovatelka) se následně domáhala u Ministerstva spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za porušení práva na projednání věci v rozvodovém řízení v přiměřené době podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo s tím, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatelka se následně se shodným nárokem obrátila na Obvodní soud pro Prahu 2.

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, neboť ani v řízení ve věci péče o dítě, ani v rozvodovém řízení neshledal nesprávný úřední postup. Podle něj byly jednotlivé úkony v obou řízeních činěny v přiměřených lhůtách a k průtahům nedošlo. Rozvodové řízení bylo ovlivněno délkou řízení ve věci úpravy poměrů k dítěti a chováním žalovaného manžela a jeho obecného zmocněnce, kteří opakovaně vznášeli nedůvodné námitky podjatosti a žádali o odročení jednání.

Městský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a souhlasil s jeho odůvodněním. Zopakoval, že soudy postupovaly v přiměřených lhůtách a délka rozvodového řízení po skončení řízení ve věci péče o dítě byla ovlivněna obstrukcemi žalovaného manžela a jeho zmocněnce, a nikoliv vinou soudu.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě: Nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit.

Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud a namítala, že rozvodové řízení trpělo nadměrnou délkou. Uznala, že opatrovnické řízení (o nezletilém dítěti) vzhledem ke své složitosti nepřiměřeně dlouhé nebylo. Nicméně podle jejího názoru nelze opatrovnické a rozvodové řízení posuzovat zcela izolovaně, ale jako celek. Rozvodové řízení bylo nutně přerušeno po dobu řízení opatrovnického. Řízení o rozvodu manželství nemůže skončit, není-li skončeno řízení o výchově a výživě nezletilých dětí. Chce-li rodič nezletilých dětí podat žádost o rozvod, musí zároveň žádat úpravu poměrů k nezletilým dětem. Jinou možnost nemá. Do srpna 1998 probíhalo o těchto otázkách jedno řízení, podal-li rodič žádost o rozvod, soud z úřední povinnosti připojil otázku péče o nezletilé děti.

Podle stěžovatelky je kritériem pro posouzení, zda bylo porušeno právo účastníka na projednání věci v přiměřené době, chování tohoto účastníka, nikoli obstrukce protistrany. Obtíže s vyřizováním námitek podjatosti ze strany žalovaného lze nepatrně zohlednit při určení výše náhrady, stěžovatelka je nicméně toho názoru, že zákon dává soudu k dispozici dostatek prostředků k tomu, aby byly takové námitky řešeny podstatně rychleji, než se stalo v jejím případě. Stěžovatelka trvá na tom, že rozvodové řízení bylo jednoduché, byli slyšeni účastníci a čtyři svědci, celková doba čtyř let, po kterou rozvodové řízení trvalo, je proto excesivní.

Jak to zhodnotil Ústavní soud

Podle čl. 38 odst. 2 ústavní Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele. Přitom věci osobního stavu, včetně rozvodových řízení, mají zvláštní význam pro stěžovatele a soudy musí k nim přistupovat se zvláštní pečlivostí (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Kniat proti Polsku, ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41).

Do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě se zkoumá, zdali délka druhého řízení byla přiměřená.

Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Buchholz proti Německu, ze dne 6. 5. 1981, č. 7759/77, § 49). Prodlužování délky řízení, které bylo nesporně způsobeno chováním protistrany, což je objektivní skutečnost, nelze přičítat žalovanému státu (rozsudek ESLP ve věci Tetourová proti České republice, ze dne 27. 9. 2005, č. 75455/01, § 47). Jednání protistrany, které způsobilo průtahy, však nelze přičítat ani stěžovateli a soudy zároveň mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele (viz například rozsudek ve věci Volf proti České republice, ze dne 6. 9. 2005, č. 70847/01, § 37). ESLP opakovaně připomněl, že "i v právním řádu, v němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci.

Zhodnocení případu

Rozvodové řízení, jehož nadměrnou délku stěžovatelka namítá, trvalo sedm let na dvou stupních soudní soustavy. To je objektivně vzato délka nadměrná a je nutno blíže a podrobně zkoumat, z jakých příčin k tomu došlo a zda lze dovodit odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení.

Rozvodové řízení bylo hned na začátku na tři roky přerušeno z důvodu potřeby nejdříve pravomocně rozhodnout ve věci péče o dítě v době po rozvodu. Stěžovatelka nenamítá žádné průtahy v tomto opatrovnickém řízení a Ústavní soud se jím tedy blíže nezabýval, přičemž předpokládá, že zde k žádným průtahům nedošlo.

Rozvodové řízení pokračovalo po skončení přerušení další čtyři roky na dvou stupních řízení. Toto řízení nebylo nijak komplikované jak právně, tak ani skutkově. Soudy pouze vyslechly účastníky řízení a několik svědků. Značná část délky řízení byla způsobena chováním žalovaného, který podával řadu nedůvodných návrhů a kvůli němuž musela být odročována jednání.

Nicméně, jak vyplývá z ustálené judikatury ESLP zmíněné výše, soudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení nepřiměřená, či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů jednat se zvláštní pečlivostí a přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily.

Od obecných soudů nelze samozřejmě rozumně očekávat, aby některé straně řízení upíraly procesní práva, která jím zákonně náleží. Avšak lze již očekávat, že případné procesní námitky budou vyřizovat se zvýšenou rychlostí a soudy budou obecně vystupovat důrazně vůči té straně řízení, která zjevně pouze zneužívá svých procesních práv. Rovněž je možno od nich rozumně očekávat zkrácení běžných časových úseků mezi jednotlivými úkony.

Žalovaný sice podstatnou měrou způsobil nadměrnou délku řízení, avšak obecné soudy neučinily vše, co bylo od nich možno rozumně požadovat, aby nadměrné délce řízení zabránily. V situaci, ve které bylo zřejmé, že celková délka rozvodového řízení je již nadměrná, případně nadměrnost již bezprostředně hrozí, měly obecné soudy postupovat se zvýšenou rychlostí, a to zejména také z důvodu velkého významu řízení pro stěžovatelku, neboť předmětem řízení byl rozvod manželství, tedy řízení o jejím osobním stavu.

Chyby soudů, potažmo České republiky

V prvé řadě Ústavní soud poznamenává, že první rozsudek obvodního soudu v rozvodovém řízení byl zrušen pro svou nepřezkoumatelnost. Tato skutečnost sama o sobě je přičitatelná státu. Jak vyplývá z ustálené judikatury, je chybou státu, pokud musí být rozhodnutí při odvolání zrušeno z důvodu procesních vad či z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti.

I když ke zrušení prvního rozsudku obvodního soudu v rozvodovém řízení došlo již 25. 5. 2006, trvalo více než dva měsíce, než bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovatelce, a další jednání ve věci bylo nařízeno až na 7. 11. 2006, tedy až po téměř půlroce. Na tomto jednání žalovaný vznesl námitku podjatosti, která byla zamítnuta až po téměř čtyřech měsících. Následné další jednání se konalo až 9. 10. 2007, čili téměř rok od předchozího jednání. Takto velkou časovou prodlevu nelze ospravedlnit odkazem na nutnost vyřídit jednu námitku podjatosti a jednu omluvu žalovaného z jednání.

Odvolací soud nařídil jednání až téměř půl roku po podání odvolání na 15. 7. 2008. Toto a následující jednání musela být také zrušena, neboť žalovaný vznesl námitky podjatosti. Odvolacímu soudu po zamítnutí námitky podjatosti trvalo v obou případech dva a půl měsíce, než nařídil nové jednání. Nakonec trvalo dva měsíce po vynesení rozhodnutí odvolacího soudu, než byl spis vrácen soudu prvního stupně.

I kdyby Ústavní soud obecně souhlasil se závěry obecných soudů, že jednotlivé úkony v rozvodovém řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, domnívá se, že soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily právě zvláštní skutkové okolnosti tohoto případu, kterými jsou jednak celková nadměrná délka rozvodového řízení, a jednak skutečnost, že stěžovatelka sama k této délce nijak nepřispěla.

Po zrušení prvního rozsudku obvodního soudu trvalo rozvodové řízení již čtyři roky. Jak obvodnímu, tak následně městskému soudu muselo být tedy zjevné, že pokud délka řízení není ještě (s ohledem na složitost opatrovnického řízení) nadměrná, její nepřiměřenost již bezprostředně hrozí, pokud nebudou postupovat se zvláštní rychlostí. Podle Ústavního soudu však výše uvedené časové mezery mezi jednotlivými úkony nejsou v souladu s povinností soudů vést řízení v takovém případě se zvláštní pečlivostí.

widgety

Zadostiučinění za průtahy

Tím, že obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, porušily její právo vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí (rozsudek městského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) svým nálezem spis. zn. I.ÚS 1822/14, ze dne 9. 4. 2015, zrušil. Lze proto očekávat, že se stěžovatelka brzy požadovaného odškodnění za průtahy v soudním řízení dočká.

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 6. 2015 10:28