Rizika státního bankrotu, věc (naštěstí) nepoznaná

Rizika soukromých společností jsme schopni analyzovat a dopředu na ně upozorňovat. Nehodila by se podobná teoretické rovina pro státní kasy?

„Too big to fall“, to jsme slýchali od lektorů z amerických bank v 90. letech. Tím mysleli opravdu velké banky, jejichž pád by znamenal ohrožení vkladů velkého počtu klientů, potažmo finančního systému jako celku a krizi, resp. pád společenského systému, stát nevyjímaje. Konce souvětí nikdo v té době nedohlížel. Již to neplatí a věc se posunula výše, do roviny bankrotu států. Tak jako s finančními institucemi a jejich riziky je už určitá praxe, jsou měřítka, metodiky, výpočty, dál se ale už hlavně spekuluje a problém přenáší do politické roviny, kam patří jen z části. Totiž té, která vytváří zákony poplatné dané části voličstva (jedno zdali pravé, střední nebo levé). Ty se promítají z větší nebo menší části do nákladů systému, vstupují do rozpočtu a případně vytvářejí deficit. Je azbukou této doby na tuto polovinu problému neustále ukazovat. Ta část politiky, která náklady zvedá, je automaticky označována za nehospodárnou. To je část pravdy. Nákladová ekonomika byla kritizována už za minulého režimu. Nespořila ani náklady, ty se zpočátku uměle nafoukly, aby se v dalším mohly určitým předepsaným procentem spořit. Tento přístup nevedl ani k růstu technologické úrovně výroby a uspokojení požadavků na spotřební parametry produkce. Tak to bylo a už je pryč. Přesto se s nákladovým pojetím zvláště nyní setkáváme, nákladová úspora (zejména mzdových nákladů) je zužována na podstatu krizového řízení. Ovšem tvorba rozpočtu není tímto příkladem. Přesto nemáme pocit že se na něm zásadně podílí zejména druhá strana – výnosy (příjmy rozpočtu). Tato stránka rozpočtu je kardinálně ohrožena, je i mimo dosah zákonů a politiky. Podléhá výkyvům, jejichž charakter je odlišný od nákladových. Aby toho nebylo málo, vstupují další veličiny.

Čtěte také: Den, kdy český stát zkrachoval

Není praktičtější věci než dobrá teorie. Myslím, že toto poznání bylo pozapomenuto. Nelze ani důvěřovat v metody stanovení možného státního bankrotu, postavené aritmeticky na výpočtu dluhu, opírající se o jeho kritické meze, převzaté ze zahraničních zdrojů, odvozené statisticky z dat neznámého původu (jak se nezřídka děje). Ani metodický arsenál makroekonomie není použitelný, je třeba říci, že nemá ani žádné měřítko, bez něhož nelze konstatovat fakt o rizikovosti daného dluhu (vedoucí k bankrotu), i kdyby byl tento fakt vizuálně nesporný. Ve finanční i podnikové praxi je obdobných měr povícero (KMV model, JPMorgan ve financích, Altmanovo skóre v podnikové praxi, apod.). Bohužel (nebo bohudík!) nikoliv v této vrcholové disciplině.

Bez pojmu rizika státního bankrotu a jeho komplexního stanovení, včetně mezí, které se stanovují empiricky, ale ve srovnatelných podmínkách podobných ekonomik zemí, i geograficky blízkých, se nelze obejít. To je docela fuška, tyto standardy se nesnadně vytvářejí a je vždy tendence je přebírat z cizích nesrovnatelných zdrojů a tím si ulehčit metodický život. Realita je jako obvykle složitější, než je zpravidla předestíráno. Zejména nelze vyloučit pojem rizika bankrotu, který není v této souvislosti rozpracován a závisí na celém spektru veličin (ne jen triviálně na dluhu).

Poplatky (3500x100)

V riziku je obsažena jak finanční hodnota aktiv i pasiv jemu podléhající (která jsou ohrožena), tak pravděpodobnost toho, že nastane (zákon rozložení těchto hodnot). Kritická je samozřejmě ztráta této hodnoty (pokud to nejsou např. závazky, záleží na  jaké straně bilance), ale to už bychom zabrousili do detailů. Pokud toto (pravděpodobností) vážené riziko překročí stanovenou mez, lze mluvit o nebezpečí bankrotu. Příslušný metodický podklad přinášejí metody VaR (ValueAtRisk). Byly vymyšleny pro úvěrová a tržní portfolia bank, cash flow at risk metody zase pro podnik. V tomto specifickém případě by nezbylo než ještě máknout.

Rizikové metody této kadence ovšem nejsou v silách jednotlivce, ten může šířit poplach, ne však osvětu. Na to musí být rozsáhlý tým, metodicky vybavený a zkušený.

Ještě k rizikům bankrotu (to ještě neznamená, že tento jev nastal, ale že je jeho pravděpodobnost vysoká). Jeho stanovení následuje totiž vyčlenění rizikových fondů na jeho pokrytí. To je nyní pouze teoreticky možné (není z čeho je vytvářet), právě proto se propásl vhodný okamžik, léta 06, 07, částečně 08, tam už měla být tato rizika metodicky popsána a výpočetně zpracována. Nejpozději v roce 08 měla být zátěžově testována (jako se nedávno v r. 09 testovaly banky). A hlavně vytvořen na tato rizika krycí fond, který by byl v pozdějším nepříznivém období rozpouštěn, aby se zmírnily důsledky nenadálých šokových situací.

Jak tedy na výpočet rizik tohoto typu? Při výpočtu velmi záleží na časovém horizontu sledování a velmi na charakteru zkoumaných veličin (část jich bude statistická, část deterministická). Např. v úvěrovém krytí kapitálem bankami je uvažovaný horizont 1 rok (a na toto období se vytváří i rizikový kapitál), zde bude horizont delší, tak 3 až 4 roky. Výpadky příjmů jsou v delším horizontu kolísavé (závisí na fázi hospodářského cyklu), na straně výdajů je volatilita nižší, tam je ovšem zastoupeno riziko strategické a politické, lze počítat s relativně stabilním 4letým intervalem (podle délky volebního cyklu). Z hlediska procesního bude určitý problém statisticky zkoumat volatilitu příjmů – daní (a to je nutné), které jsou „zašuměny“ různými pozměňujícími zákony a odpočty, rovněž „daňovou optimalizací“ firem a podniků. Bez zkoumání volatilit se zde neobejdeme, lepší rizikově citlivou metodu neznáme. Smysl vyčlenění rizikového kapitálu je ve finančním pokrytí rizik v tomto horizontu a tím snaha minimalizovat krach organizace – státu.

Tady je rovněž kámen úrazu, tento proces musí někdo (státu nadřízený) upravovat – dohlížet, stanovit metodiku propočtu rizik a kontrolovat její dodržování. Neumím si nyní představit, jaký orgán by se do rizik na této úrovni mohl po stránce kontrolní pustit (na výpočetní zpracování by se IT firma jistě našla).

Riziko není tolik o tom, kolik činí absolutní hodnota rozdílu příjmů a výdajů (ten se umořuje postupně z běžných rezerv), riziko je vždy o volatilitě (kolísavosti), a ta je nyní značná, zejména ve výpadcích příjmů. I při nepříznivé, ale stabilní relaci příjmy/výdaje to lze ustát, ne však ve zcela rozhozeném stavu.

Z hlediska metodického aparátu pro zkoumání bankrotu států je třeba zařadit i rizikové metody, které si poradí s extrémními výkyvy, což je tzv. EVT (Extreme Value Theory). Jedná se o aparát využívaný při řešení kritických jevů (což tento je), a to v technice i ve financích. Jedná se statisticky o jevy nízké četnosti (dosud málo států „naštěstí“ defaultuje) a vysoké „severity“ (velká hodnota je ohrožena). V případě vysokých výpadků příjmů několika zásadních odvětví (jako např. auta, stavebnictví…) by mohlo k tak vysoce severitním jevům docházet.

Anketa

Hrozba státního bankrotu je...

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 25. 1. 2010 18:54