Razítko - mocný nástroj úředníka

Mnohé zákony od dob Rakouska-Uherska doznaly změny, přesto mnohé zůstalo nedotčeno. Razítko a správní poplatky přečkaly věky a zdá se, že ještě nějaký čas zůstanou mezi námi. Jinak je tomu s právem držet učně a s přísností, s jakou se dohlíželo na železnici...

Před časem jsme na těchto stránkách listovali v dávno neplatných paragrafech zaniklého c. a k. mocnářství. Kouzlo těchto dávno neplatných právních norem nespočívá jen v jazyku, kterým byly psány, ale ve skryté moudrosti, která přes archaický sloh může poopravit mnohdy jednostranně přijímaný názor, že za starého Rakouska-Uherska jsme „jenom trpěli“. Zdá se však, že my jsme v něm nacházeli mnohdy i naši dnešní identitu!

Když dne 1. 6. 1811 rakouský císař svým patentem vyhlásil platným Obecný zákoník občanský, jistě netušil, u zrodu jak významné události stojí. Tento zákoník totiž vedle slavných napoleonských kodifikací – občanského a trestního práva („Code civile“ platí ve Francii do dnešních dnů!) – ovlivnil právní praxi celé řady evropských – ale nejen jich – generací. Vždyť na našem území platit tento zákoník s nezbytnými úpravami až do počátku 50. let minulého století!

Obecný občanský zákoník již tehdy formuloval moderní zásadu, že jakmile je zákon řádně vyhlášen, nikoho nemůže omlouvat jeho neznalost! Najdeme v něm i moderně formulovanou zásadu přirozených práv: Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, jest ho tedy považovati za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a výkon moci k nim směřující nejsou v našich zemích dopuštěny!

Úřad je úřad!

Za panování císaře Františka Josefa I. si celé mocnářství potrpělo na náležité úřadování; vždyť samotný panovník byl svým denním režimem časného vstávání a usedání za hory lejster příkladem pro ostatní. Jím zavedený zvyku (ne snad pilnosti, ale jaksi „zaběhlému“ vstávání za kuropění) jsme se neodnaučili do dnešních dnů.

Komu se zdá naše dnešní byrokracie stále klopotná, nechť se podívá na zákon z 9. 2. 1850 upravující vybírání správních poplatků, který stanovil, že důkazem, že strana řádně poplatek zaplatila, je potvrzení o převzetí uvedené částky podepsané třemi úředníky! K malému povolení šroubu byrokracie bylo pod č. 8/1888 Zákoníku říšského vydáno nařízení, které tuto povinnost mírnilo s tím, že nadále bude stačit podpis pouze dvou úředníků k přijímání příslušných platů zmocněných, ale navíc je třeba přitištění pečeti úřadu barvy černé. Zkrátka „úřad“ se bez razítka neobejde…

Bez razítka a správních poplatků se úředníci neobejdou ani dnes. V jaké výši a za jaké úkony jsou správní poplatky vybírány? Čtěte v článku Správní poplatky – past na peníze.

Učedník mučedník?

O tom, jak špatně se měli učedníci za „starého zlého kapitalismu“, jsme toho slyšeli před listopadem 1989 mnoho. Je nepochybné, že sociální pokrok s sebou během času přinášel zlepšení pracovních a životních podmínek, ale bylo by nespravedlivé prohlašovat, že ani ten „zlý“ z feudalismu teprve vykukující stát se nezajímal o to, jak probíhalo vzdělávání učňů, a nestanovil limity pro jejich pracovní a učební podmínky.

Dokladem pro toto tvrzení je nahlédnutí do živnostenského řádu z 20. 12. 1859, významným způsobem novelizovaného – a podívejte se, jak mezi tím uběhl čas! – až zákonem č. 22/1885 Zákoníku říšského. Podle něj učedníky mohli mít pouze takoví majitelé živností, kteří sami měli potřebné odborné vědomosti a splňovali požadavky živnostenského řádu. Ten stanovil, že: Pán učední pečuje o živnostenské vzdělávání učedníkovo, odmítaje mu k tomu času a příležitosti zaměstnáváním ve službách jinajakých.

Živnostník musel nejen svého učně přidržovati k pracovitosti, dobrým mravům, ku konání náboženských povinností a k návštěvě škol, ale musel se zdržeti všelijakého zlého nakládání s ním a chrániti jej proti takovému nakládání ze strany ostatních.

Další novela živnostenského zákona, tentokrát už z roku 1897 (jak ten čas „běžel“!), nařizovala, aby majetníkům živností, kteří se dopustili hrubého porušení svých povinností vůči svěřeným jim učňům, anebo proti nimž svědčí skutky, které po stránce mravní je činí nezpůsobilé, aby měli učně, bez ohledu na tresty, jimž propadají podle řádu živnostenského nebo podle obecného zákona trestního, na čas nebo na vždy odňato bylo jim právo míti učně.

Zvláště pak bylo zdůrazněno, že se toto právo užije zejména vůči těm, kteří přes opětné vyzvání své povinnosti zejména neplní k příčině pokračovacího vyučování svých učňů, k čemuž je třeba vysvětlit, že tzv. pokračovací školy zabezpečovaly jednotnou teoretickou přípravu učňů v mocnářství a v modifikované podobě byly převzaty i po vzniku našeho státu.

Živnostníci to neměli nikdy snadné. Dnes jim stát právo mít učně zcela odebral, navíc jim ještě hází klacky pod nohy. Čtěte v článku Živnostníkům se lepí smůla na paty.

Péče o rozvoj železnic a dalších dopravních sítí

Druhá polovina 19. století byla věkem železnic, ale svůj rozvoj zažily i další dopravní sítě. Vlak již nebyl nebezpečné monstrum, ale stále více užívaný dopravní prostředek. Proto se stát musel starat o zabezpečení provozu nových dopravních prostředků.

Nařízení z 1. 7. 1872, kterým byla zavedena pravidla o provozování jízdy na železnicích, stanovilo povinnosti pro tuto činnost. Osoby byly po železnici dopravovány na základě „plánů jízd“, které musely být veřejně vyhlášeny tak, aby každému bylo třeba věděti, které třídy vozů s jakým vlakem a kdy jedou.

Obecenstvo bylo povinno poslušno býti nařízením, které služebnictvo železniční jsouc v uniformě nebo majíc na sobě znaky služební, vydávají. Toto služebnictvo po železnicích zřízené, mělo povinnost k obecenstvu zdvořile, ale rozhodně se chovati a v mezích služby však úslužné býti. Jest mu zapovězeno ve službě kouřiti, když mělo s obecenstvem co činiti…

Nařízení č. 109/1887 Říšského zákoníku stanovilo pak kterak šetřiti jest bezpečnosti při mostech železnicových, nadželeznicových a mostech silnic průjezdných tak, aby byly pravidelně kontrolovány jejich technické parametry a zjednána náprava v případě zjištění nedostatků. K tomu byla určena tzv. c. a k. generální inspekce rakouských železnic s rozsáhlými pravomocemi a opatřeními k zabezpečení technické bezpečnosti drah. Copak by asi c. a k. inspektoři říkali stavu našich železničních mostů dnes?

Dnes je pod palbou kritiky nejen stav železniční sítě a mostů, ale také kultura cestování. Proto řada lidí volí raději alternativní způsoby dopravy.

Anketa

Měl by mít živnostník právo držet učedníka?