Spočítejte si...

Zavřít

Rady (ex)bankéře: Jak financovat vysokou školu

Dobré vzdělání není laciné, ale abyste měli rovnocennou možnost se ve světě uplatnit, měli byste ho mít. Nechci tvrdit, že úspěšnost člověka je dána jen tím, zda má vysokou školu. Jsou úspěšní a superbohatí lidé, kteří měli dokončenu jen základní nebo střední školu, ale to jsou spíše výjimky.

V tomto směru mě zaujal příklad Michala Horáčka, úspěšného textaře a také spolumajitele sázkové kanceláře Fortuna, kterou když prodal, vyinkasoval cca 2 miliardy korun, a přesto začal studovat vysokou školu, konkrétně Filozofickou fakultu.

Na dotaz, proč začal vysokou školu studovat ve svých 45 letech, odpověděl:

Pocházím z rodiny, kde všichni moji předci byly vysokoškolsky vzdělání. A teď jsem si představil, že až opustím tento svět a setkám se s nimi v nebi, se svým otcem, dědečkem, pradědečkem, co jim řeknu na jejich otázku, co jsem v životě dokázal? Že jsem vydělal spoustu peněz, že jsem napsal spoustu úspěšných textů a knížek. Vůbec by je to nezajímalo a já bych se před nimi musel stydět. Takže proto jsem se rozhodl ve svém věku začít a dokončit to studium.

Pokud nemáte to štěstí, že vám vysokoškolské vzdělání platí vaši rodiče, a vy si vysokou školu musíte platit sami, rozhlédněte se, jaké lze získat granty a stipendia. Na webových stránkách všech vysokých škol a univerzit, u nás i ve světě, jsou přesně popsány podmínky, za jakých je můžete získat. Navíc většina bank v České republice již nabízí půjčky na vzdělání. Ve světě, zvláště v Americe, je naprosto běžné, že si student své vysokoškolské vzdělání platí sám z bankovních půjček.

Uvedu vám jeden konkrétní příklad. V jedné z bank, kde jsem pracoval, jsem měl americkou kolegyni, která se jmenovala Sarah. Byl to klasický případ té doby, kdy jsme pro Ameriku byla zajímavá a otevřená země, a přijelo jsem spousta Američanů, někteří se jen tak podívat, jak se žije za „železnou oponou“, někteří si přijeli užít, také to některé stálo „majlant“, a někteří, jako Sarah, sem přijeli i pracovat. Sarah se navíc učila i česky, což někdy přinášelo humorné věty typu: Honzo, nemáš česák? Čímž měla na mysli hřeben (v angličtině – comb – je též česat se). Nebo můj nejoblíbenější její „vejšplecht“: Honzo, chceš gumu?, čímž myslela žvýkačku, a já ji musel vysvětlit, pro jaký výraz se „guma“ v Česku používá a ona hrozně zčervenala.

Sarah se po 2 letech práce v Česku se rozhodla, že se vrátí domů a začne studovat MBA. Vybrala si různé univerzity, na kterých chtěla studovat, hlavně ty, které nabízely různá stipendia. Z některých jí odpověděli, z některých ne. Jednoho dne jí zavolali z jedné univerzity, že mají spousty volných stipendií a že naprosto splňuje všechna potřebná kritéria, a ať přijede na osobní pohovor. Sarah byla „v sedmém nebi“, neboť to byla její vysněná univerzita a okamžitě odjela.

Za týden se vrátila a byla velice smutná, tak jsem se jí zeptal, jak to probíhalo. Řekla: Honzo, to mu bys nevěřil. Myslela jsem si, že nejsem Američanka a nežiji v Americe. Přišla jsem na studijní oddělení a první slova úřednice byla: „Ježíšmarjá vy jste bílá, a my máme jen stipendia určená pro barevné menšiny! Bohužel slečno je mi líto.“ Sarah od té doby říkala, že v Americe je „nejhorší“ kategorií pro všechny možné výhody být anglosaský bílý heterosexuál(ka), protože tato skupina nikdy nic nedostane. A to se říká, že Amerika je země neomezených možností a svobody…

Nakonec přeci jen stipendium získala na jiné univerzitě (tak to snad nebude tak jednoznačné s těmi americkými „bílými“ studenty), MBA vystudovala s vyznamenáním a dostala velmi zajímavé místo, vice-president for Eastern Europe (jak se jí ta dvouletá praxe v Česku, a to učení se češtiny vyplatilo) v jedné z amerických Top 100 společností. Vzpomínám si, že mi říkala, že její základní roční plat, bez bonusů, činil 200 tisíc USD, což byly tenkrát, a jsou i nyní, velice slušné peníze. Takže vidíte, jak se Sáře vyplatilo investovat do svého vzdělání.

Pokud nedostanete nějaké stipendium nebo grant, nebo vám to plně nepokryje vaše „studijní“ náklady, je možné, že si budete muset najít nějaký způsob, jak si při studiu přivydělat. Nestěžujte si, že musíte během školy pracovat. Nejenže to posílí váš charakter, později se vám to vrátí. Nejenže budete mít to nejlepší vzdělání, ale ještě navíc získáte praktické zkušenosti.

Také je dobré přemýšlet již od raného věku, která profese mě nejen baví, ale i která profese se dobře platí, a podle toho i plánovat. Fyzické profese jako sport, balet, tanec atd. jsou vždy riskantní a v poměru s profesemi, jako je advokát, bankéř či lékař, mají krátkodobé trvání. Také byste měli své děti i sami sebe povzbuzovat a podporovat, aby mohly rozvinout veškeré schopnosti a talenty. Lidé často ignorují svůj talent a vybírají si profese, ke kterým se nehodí, třeba proto, aby pokračovali v rodinné linii a tradici.

Uvedu další konkrétní příklad. Když jsem pracoval v londýnské City, měl jsem kolegu, jehož rodina vlastnila jednu z velkých bank po několik generací. Otec mého kolegy i přítele, jmenoval se James, stejně jako jeho otec, rozhodl, že než James jr. zasedne v managementu rodinné banky, musí si vysloužit „ostruhy“ někde jinde, aby to nevypadalo, že je tam jen proto, že je syn majitele.

James práci v bankovnictví nenáviděl. Vůbec ho to nezajímalo, a tudíž i tomu odpovídaly jeho výsledky. Ale protože naše banka dělala dobré „kšefty“ s bankou jeho otce, byl pravidelně povyšován. James byl vynikající sportovec, výborně hrál tenis, ale hlavně golf. Navíc ho bavilo navrhovat nová golfová hřiště. Jednoho dne přišel do práce a dal okamžitou výpověď, s tím, že už nechce v bankovnictví nikdy pracovat. Vím, že to pro něj bylo velice těžké rozhodnutí, jeho otec ho málem vydědil, a vydal se svou cestou. Dnes je jedním z nejlepších „architektů“ nových golfových hřišť, vydělává velké peníze a ještě dělá práci, která ho baví a maximálně naplňuje.

Když jsem se zmínil o Jamesovi, musím vám ještě říci, jeho oblíbený vtip, který mi vyprávěl. Vyrůstal v luxusním paláci, stýkal se stejně postavenými dětmi, jako byl on, obklopen lidmi jako kuchařky, služky, šoféři, zahradníci. Připadalo mu, že je to takto normální, a že takhle žije každý.

Učitelka ve škole: Děti, dnes si budeme povídat o chudých lidech. Kdo by chtěl o nich něco říct?
Přihlásí si malý Joe a říká, že o chudých lidech ví úplně všechno.
Jak to, že zrovna ty, Joe?
A malý Joe vysvětluje: U nás doma je hodně chudých lidí – kuchařka je chudá, zahradník je chudý a koneckonců i naši šoféři jsou chudí…

Lidé by měli následovat své sny, ale na druhé straně si uvědomit, že některé sny jsou pouze ztrátou času, energie, peněz a nestojí za realizaci. A hlavně by měli dělat to, co je skutečně baví.

Anketa

Jste spokojeni se svým vzděláním?

24 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 4. 2007 1:40