Pyramidy a investice českého státu nesou jen málo rozdílů

Předražené státní zakázky, těžký boj se korupcí ve státní sféře. Zastavit plýtvání státu není pro každého žádoucí. Na co má stát v době krize dávat peníze a na co ne?

Všichni se shodnou, že je třeba upozadit zbytná vydání a preferovat ta správná, která přinesou další hodnoty. „Chytrá“ investice se přece nemůže projíst a vydrží na věky. Tak tomu bylo ale i v případě egyptských pyramid nebo Hitlerových dálnic. Jak to souvisí s českou realitou?

Na snahu „neprojíst“ výdaje již kvůli hospodářským obtížím začínají voliči slyšet. Některé do očí bijící výdaje budou možná zrušeny a stane se tak na přání většiny společnosti, tedy politicky nejzajímavější střední příjmové třídy. Takový přirozeně spořivý volič je ale cílem daleko rafinovanější snahy zachovat maximální rozsah rozpočtu, protože právě moc nad rozhodováním o téměř bilionu korun je pro politiky hlavním lákadlem. Každý musí pochopit logickou potřebu „státních investic do perspektivních oblastí“, „investic, které přinesou růst“, „investic do vědy a výzkumu“. Podobné chiméry jsou z různých stran záměrně šířeny.

Perspektivní automobilky…

Slovo „perspektivní“ je už naprosto zdiskreditováno z doby, kdy stát pobídkami přilákal a podpořil automobilový průmysl i s dodavateli, což jsou tisíce voličů. O jakou perspektivu se jednalo, je nyní vidět – jednostranná preference vybrané oblasti dokáže i při menším otřesu ohrozit mnoho nepřirozeně vzniklých pracovních míst. Tato místa vznikla sice svobodným rozhodnutím investorů, ale na popud tučných podpor, o kterých rozhodli politici. Auta světových značek z českých továren, to je jasný a ocenitelný důkaz práce politiků a také ten pravý důvod oné perspektivnosti? Továrna TPCA (Toyota, Peugeot, Citroën) v Kolíně zaměstnává 3 500 zaměstnanců, Hyundai v Nošovicích přes 2 000 zaměstnanců, a tisíce dalších lidí pracuje v dodavatelských firmách. Všechna tato místa vznikla díky snaze politiků, ale velmi rychle mohou také zaniknout. Stávkování v automobilkách může proces pozastavit (za cenu velkých ztrát automobilky a tato ztráta musí být pokryta možná ještě větším propouštěním), ale ve stovkách menších dodavatelských firem se stávkovat pravděpodobně nebude, tam se bude propouštět ještě dříve a tzv. bez odmlouvání.

Čtěte také: Šrotovné ano či ne?

A co ostatní „chytré“ investice? Mají opodstatnění? Nutné je vybrat ty efektivní. Měl by stát budovat přehrady? Laboratoře? Nebo tunely? Stát nemá šanci poznat efektivní investici, to se často „z veřejného zájmu“ ani nezjišťuje. Soukromníci jsou na investicích zainteresováni svým majetkem, ale státní úředníci a politici nikoliv.

Státní investice mají dvojí ničivý účinek. Za prvé: peníze je nutné od daňových poplatníků vybrat, bohužel – vybírá se pochopitelně od těch, kteří dokáží vydělávat, neschopní podnikatelé ve ztrátě státu moc nepřispějí, naopak, produkují nové nezaměstnané (a ti potřebují podporu, státem placené rekvalifikace, úhradu pojištění atd.). Za druhé: jestliže chce stát stavět, poptává dělníky, poptává stavební materiály, pronajímá si stroje – u toho všeho zákonitě roste cena. Ostatní podnikatelé pak vše musejí kupovat dráž. Také se na ně třeba nedostane vůbec, protože stát jim vše skoupí, nebo přeplatí výrobce, aby dostal potřebný materiál přednostně. Je totiž nutné plnit plán, jde-li o nakupování, jsou státní úředníci velice výkonní.

Poplatky
(3500x100)

Jak probíhá rozhodování o realizaci investice? Byrokrat si zkrátka jednu vybere. Může samozřejmě donekonečna přemýšlet o investičních možnostech, ministerstva mohou vypisovat výběrová řízení, vypracovávat posudky, odhady a analýzy. Znamená to vynakládání dalších prostředků a výsledek bude možná stejný jako kdyby se rozhodlo tak zvaně od stolu. Jedině soukromý investor bude i samotné rozhodování provádět efektivně a významu investice věnuje i příslušně nákladnou analýzu. Avšak – úřad půjde z extrému do extrému bez efektivního výsledku. Do rozhodování se pravděpodobně promítne i korupce. Je možné zvyšovat dohled, posílat na úředníky „agenty provokatéry“, trestat korumpující manažery, rušit celé firmy, ale problém tu bude stále, neboť úředníci rozhodují o mnohamiliardových zakázkách, ze kterých nemají nic a sami pobírají jen mnohanásobně nižší plat. Právě to je nejúrodnější půda pro korupci. Kupodivu nikdo nenavrhne jediné reálné řešení problematiky – omezení investičního snažení státu. Eliminujeme-li prostor pro přerozdělování prostředků státem, korupce bude stále, ale v daleko menším měřítku.

Důkaz neefektivnosti plánování, který nestačí

Podstatou státních investic je zajišťování „veřejných statků“, tedy takového zboží a služeb, které by zdánlivě soukromý sektor neprodukoval a za přiměřeně nízkou cenu nenabízel. Co by ale mělo být veřejným statkem? Úředníci a politici stojí před téměř nekonečnou množinou oblastí, které z různých důvodů mohou spadnout pod patronaci státu. Odpovědný úředník ve skutečnosti nemá žádnou informaci o tom, co by opravdu mělo být veřejným statkem a do čeho investovat. Snaha centrálně investovat má ale proti sobě protivníka – existuje totiž důkaz neefektivnosti takového centrálního jednání. Důkazem není nic menšího, než pád většiny socialistických režimů. Socialistické investice byly také řízeny z centra a jsou naprostou obdobou těch současných státních investic. Přesto stát neustále a ve velkém investuje.

Čtěte také: Maďarské ponaučení pro český lid

Například do dopravní infrastruktury investoval stát v roce 1994 přes 7 miliard korun, v roce 2000 to bylo už přes 26 miliard, v roce 2007 přes 32 miliard, v roce 2008 přes 90 miliard. Pro vyčíslení investic za rok 2009 musíme dát ještě úředníkům nějaký čas. Veřejnost si sice stěžuje, že kvalita silnic a železnic se nezlepšuje, ale můžeme si být naprosto jisti, že všechny peníze se „prostavěly“. Možná za vyšší ceny, možná za tučnější provize, ale jistě jsou všechny peníze vykázané z účetního hlediska správně za stavby a rekonstrukce komunikací. Proč tedy jsou stále někde uzavírky kvůli opravám a proč jinde přetrvává havarijní stav? Je to tím, že stát nepreferuje takové investice, které by ocenilo maximum řidičů. Stát zkrátka neví, které to jsou. Není žádný způsob jak zjistit, zda je lepší investovat do nového mostu, nebo do opravy povrchu silnice první třídy. Rozdělení neprochází trhem, který by svým zaručeným mechanismem – cenou – označil ta nejpotřebnější místa vhodná k investicím.

Předražené zakázky – pomůže stíhání korupce?

Závěrečná zpráva Národní ekonomické rady vlády upozornila, že ceny českých infrastrukturních staveb (které v ČR vznikají většinou ve formě státní zakázky), jsou o 62 % dražší, než jsou ceny např. v obytné výstavbě. U obytných staveb navíc můžeme čekat neefektivitu z toho, že zadavatelé (občané, kteří si chtějí postavit dům) nejsou profesionálními zadavateli zakázek, jako by měli být experti státní správy v této oblasti. Vysvětlením takového jevu je nejen korupce, ale i celková neefektivita takového způsobu investování. Politici proto navrhují přísnější postup při zadávání projektů, další kontroly, transparentní postup atd. Málokdo ale navrhne jedinou možnost, kterou je omezení prostoru, kde korupce a neefektivita přichází v úvahu, tedy omezení velikosti státních investic.

Pomáhají státní investice ekonomice?

Někdy jsou státní investice masivní nejen kvůli produkci statků, ale také pro sledování jiných, „strategických“ a politických cílů. O co jde? Například bývalý dlouholetý ředitel Fondu dopravní infrastruktury, Ing. Pavel Švagr, se domnívá, že investice do dopravní infrastruktury mají zásadní multiplikační efekty. Prý jeden milion může stabilizovat 3 až 4 pracovní místa a pozitivně tak ovlivňuje řadu dalších oborů. Také se z jednoho investovaného milionu se promítne až 60 % zpět do státního rozpočtu ve formě příjmu z daní, protože investicí ožívá podnikatelský sektor, který více kupuje prodává a pochopitelně platí daně. Proč tedy krize vznikla, když ze státního rozpočtu je možné zase vše dostat nazpátek? Není možné, že by se takto státní rozpočet uživil sám? Multiplikační efekt je jen iluzí, která se hojně používá při obhajobě nejrůznějších investic. Státu se zpátky v žádném případě nevrátí 60 %, musíme započítat negativní efekty spojené s původním zdaněním (milion musíme někomu vzít). Dále je nutné kalkulovat s tím, že odebraný milion by byl někým investován, nebo alespoň utracen. Jestliže je utracen původním majitelem, je jisté, že jeho užitek je maximální. Stát sice milion také utratí, ale maximalizace uspokojení není zaručena. Můžeme „ekonomicky“ říci, že celospolečenské uspokojení klesá. Je to tak, neboť státem postavenou věc nemusí nikdo nikdy použít, kdežto za své peníze si každý po řádném uvážení koupí přesně to, co chce.

Čtěte také: Přínos finanční krize? Konec nebezpečné iluze

Vliv zájmových skupin na další plýtvání

Investiční úsilí státu je samozřejmě podporováno mnohými skupinami. Nejde jen o firmy, které by z investic profitovaly, to jsou např. stavební firmy, dodavatelé technologií, či právníci, bez jejichž rad se mamutí projekty neobejdou. Velkou a silnou nátlakovou skupinou jsou i zástupci zaměstnanců, tedy odboráři. Důkaz můžeme najít i ve vyjádření předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů, Milana Štěcha, na brífinku 21. 1. 2010 po jednání tripartity o strategii, která by měla vyvést zemi z krize. Předseda odborářů se vyjádřil, že ani prozatímní úřednická vláda by neměla odkládat rozhodnutí o realizaci velkých investic, neboť to by mohlo mít negativní vliv na zaměstnanost a další oblasti. Jmenovitě uvedl rozhodnutí o investicích do jaderné elektrárny v Temelíně, elektrárny Prunéřov a do realizace vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe. Podobné stavby si vyžádají mnoho pracovních sil, zaměstnají stovky firem, navážou na sebe a zaplatí technologie. Na první pohled pozitivní efekt je ale střídán nepříliš zřetelnými problémy – tak masivní investice navážou velké množství zdrojů, které pak budou ekonomice chybět. Tyto investice navíc nejsou vybrány na základě existenčního testu, který je z podstaty věci proveditelný pouze soukromým investorem. Jak bylo uvedeno, cena použitých zdrojů vzroste.

Stát nekřičí

Soukromý investor nemusí žádným zájmovým skupinám podléhat, protože jakýkoliv cizí zájem nemůže být větší než snaha investora vydělat. To je právě zárukou, že se nepostaví něco, co nebude k potřebě. Samozřejmě se může investor splést a postavit nějakou tu „pyramidu“, která nenajde využití, postavit. To však udělá jen jednou, podruhé si dá pozor, protože přichází o vlastní peníze. Státní úředníci o nic nepřijdou. Státní sektor má tu vlastnost, že může kumulovat špatné investice, a to téměř donekonečna. Zjistí-li se, že státní investice opravdu prodělává, najde se jistě argument o „veřejné prospěšnosti“ a „morální povinnosti“ takovou investici mít. Takovou morální povinností je například tvorba pracovních míst, jak je tomu i ve zmíněném příkladu budování vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe. Ztrátu logicky ponese celá společnost ve formě vyšších cen stavebních prací, vyšších cen pracovní síly a vyšších daní. Konkrétní vyčíslení těchto dopadů ale nemáme, bude to bolet všechny, ale zároveň nikoho, protože se náklady rozprostřou téměř mezi celou společnost. Když to nikoho (ani úředníky) nebude bolet, nikdo nemůže křičet, že byl ochuzen. A jak se říká i ve filmu Příště budeme chytřejší, staroušku!: Už jsi někdy viděl křičet stát?

Čtěte také: Den, kdy český stát zkrachoval

Pyramidy a dálnice

Je nutné si uvědomit, že miliardy pro státní investice pocházejí od těch, kteří je dokázali vydělat a mají reálnou vizi, co s penězi udělat, což může ekonomice přinést nová pracovní místa (tj. menší výdaje státu) a vykáží vyšší zisky (tj. větší daňové příjmy státu). Politici se snaží vzbudit dojem, že nás jejich rozvážné hospodaření přes těžké období bez úhony přenese. Jaký je tedy rozdíl mezi pyramidami a českými státními investicemi? Spíše můžeme najít podobnosti. Například v tom, že investice mohou stát v krajině bez užitku, neboť se stavěly, aby se něco stavělo. Krajinou vedly i Hitlerovy dálnice nazdařbůh, bez jasné kalkulace, jestli zvolená cesta byla nejlepší. Mají naprosto stejný efekt jako ve známém příkladu, kdy by centrální banka nechala zakopat plechovky s penězi. Lidé by okamžitě našli zaměstnání při vykopávání plechovek a ještě by si tím vydělali. A to je podstatná vlastnost státních projektů, které jsou akorát rafinovaně maskované a zdá se, že je opravdu potřebujeme.

Megalomanské investice mohou působit impozantně (a po staletích se z nich třeba stanou turistické cíle), ale aktuální ekonomické problémy neřeší, spíše naopak. Jedinou cestou, jak zvýšit efektivitu současných státních investic je snaha o jejich nejvyšší možnou eliminaci. Prostředky je lepší nechat těm, kteří mají podnikatelské a investiční příležitosti a jejich investice budou zdrojem obživy a pracovních míst i v budoucnosti.

Anketa

Věříte v efektivní stát?

64 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 1. 2010 13:49