Progresivní daň není léčba, spíše solidarita

 Volby se blíží, což mimo jiné znamená, že politici dávají stále větší akcent na populární a snadno uchopitelná témata. Proto politické strany slibují nová pracovní místa (před volbami je zajistit neumí?) a všechno dobro světa.

K nejvýraznějším volebním tahákům patří, již tradičně, otázka formy zdanění příjmů fyzických osob. Zatímco minulé parlamentní volby vyhrála ODS, která slíbila rovnou daň, po čtyřech letech to vypadá na návrat k myšlence progresivního zdanění. Protože ale žijeme v zemi originálních řešení, naše rovná daň není tak úplně rovná a ani slibovaná progrese není tím, co si ve světě běžně pod tímto pojmem představují.

Transparentnost důvodem superhrubé mzdy

Současná daň z příjmů fyzických osob je jen jedna, což je základní předpoklad daně rovné, kterou se zasadila prosadit ODS. Daň z příjmů je ale nyní rovná jen u osob samostatně výdělečně činných, u kterých se k daňovému základu nepřipočítává zaplacené povinné pojistné.

U zaměstnanců se daň odvádí ze superhrubé mzdy, a tedy i ze zdravotního a sociálního pojištění, které za zaměstnance odvádí zaměstnavatel. Institut tohoto originálního pojmu měl zvýšit transparentnost mzdových nákladů a omezit administrativní zátěž podnikatelů spojenou s účtováním vedlejších mzdových nákladů v rámci jejich mzdového účetnictví.

Progresivně degresivní daň

Podívejme se na výsledek zavedení pojmu superhrubé mzdy.

Přehled skutečné výše daňové sazby po odečtení slevy na poplatníka

Hrubý měsíční příjem	Roční výše daně	Průměrná měsíční daň	Skutečná daňová sazba
10 000 Kč	0 Kč	0 Kč	0,00%
20 000 Kč	23 400 Kč	1 950 Kč	9,75%
30 000 Kč	47 520 Kč	3 960 Kč	13,20%
40 000 Kč	71 640 Kč	5 970 Kč	14,93%
50 000 Kč	95 760 Kč	7 980 Kč	15,96%
60 000 Kč	119 880 Kč	9 990 Kč	16,65%
70 000 Kč	144 000 Kč	12 000 Kč	17,14%
80 000 Kč	168 120 Kč	14 010 Kč	17,51%
90 000 Kč	192 240 Kč	16 020 Kč	17,80%
100 000 Kč	216 360 Kč	18 030 Kč	18,03%
110 000 Kč	240 480 Kč	20 040 Kč	18,22%
120 000 Kč	264 600 Kč	22 050 Kč	18,38%
130 000 Kč	288 720 Kč	24 060 Kč	18,51%
140 000 Kč	312 840 Kč	26 070 Kč	18,62%
142 254 Kč	318 420 Kč	26 535 Kč	18,65%
150 000 Kč	332 219 Kč	27 685 Kč	18,46%
200 000 Kč	422 220 Kč	35 185 Kč	17,59%
300 000 Kč	602 220 Kč	50 185 Kč	16,73%
400 000 Kč	782 220 Kč	65 185 Kč	16,30%
500 000 Kč	962 220 Kč	80 185 Kč	16,04%
600 000 Kč	1 142 220 Kč	95 185 Kč	15,86%
700 000 Kč	1 322 220 Kč	110 185 Kč	15,74%
800 000 Kč	1 502 220 Kč	125 185 Kč	15,65%
900 000 Kč	1 682 220 Kč	140 185 Kč	15,58%
1 000 000 Kč	1 862 220 Kč	155 185 Kč	15,52%

Z tabulky a grafu je patrné, že již nyní máme ve skutečnosti zdanění nastaveno progresivně (i když minimálně). Progrese platí do ročních příjmů ve výši 72násobku průměrné měsíční mzdy. Od této hranice se naopak daň z příjmů stává degresivní, její výše tedy s rostoucím příjmem klesá, a vysoce příjmové skupiny tak získávají těžko opodstatnitelné daňové zvýhodnění.

Výše zmíněná hranice je maximálním limitem pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že ze všeho, co si v kalendářním roce vyděláte nad tento limit, již neodvádíte zdravotní a sociální pojištění. Tím pádem se nad touto hranicí (měsíční hrubý příjem ve výši 142 254 Kč) snižuje daňový základ, a současně se tedy zmenšuje i výše daně.

Na druhé straně příjmového spektra jsou výrazné rozdíly ve skutečné výši zaplacené daně ovlivněny základní daňovou slevou na poplatníka. Ta činí 24 840 Kč ročně (2070 Kč měsíčně) a zejména nízkopříjmovým skupinám zajišťuje extrémně nízkou daňovou sazbu. Měsíční příjmy do 10 290 Kč hrubého mají daň nulovou. Daň z průměrné hrubé mzdy se pohybuje kolem 11 %, což rozhodně není velké číslo, které může být dalšími daňovými slevami ještě sníženo.

Nicméně pokud se politici budou rozhodovat o další výši daňového zatížení, musejí vzít v potaz spíše tzv. zdanění práce. To do výpočtů daňového zatížení zahrnuje vedle daně z příjmů také povinné pojistné. Jeho výše je v Česku v porovnání se západními zeměmi lehce podprůměrná, naopak nižší daňové zatížení mají naši sousedé z Polska i na Slovensku.

Sazba zdanění práce

Hrubý měsíční příjem	Míra zdanění práce
10 000 Kč	11,00%
20 000 Kč	20,75%
30 000 Kč	24,20%
40 000 Kč	25,93%
50 000 Kč	26,96%
100 000 Kč	29,03%

Problém je jinde

Ministr financí Eduard Janota víceméně reflektuje vše, co jsme si výše shrnuli, když v dříve odvysílaných Otázkách Václava Moravce říká: Naše rovná daň není vůbec rovná. Institut superhrubé mzdy není standardní. Právě Janota je jedním z nejhlasitějších zastánců progresivního zdanění, a poukazuje také na potřebu narovnat systém zrušením limitů povinného pojištění. Konkrétní podmínky progrese každopádně nechává na politických stranách s tím, že musí jít o rozumnou progresi.

Konkrétnější jsou sociální demokraté. Při pohledu na jejich návrh (i v kontextu dalších volebních hesel) se nelze ubránit pachuti populismu. Jimi navrhovaná progresivní daň by vypadala tak, že vysoká daňová sazba (38 %) by platila pro lidi s měsíčním hrubým příjmem převyšujícím 100 000 Kč. Jelikož takových lidí je minimum a zároveň nejsou voliči sociálních demokratů, stávají se pro ně snadným terčem.

Se systémovým řešením tento návrh nemá moc společného. Zatímco jinde progresivní daň funguje stupňováním sazby v jednotlivých příjmových pásmech jako regulátor sociálních nerovností a základ pro dostupnost veřejných služeb, návrh ČSSD spíše útočí na city.

Nehledě na to, že výpočty, se kterými sociální demokraté operují, jsou sporné. Již v lednu na to ve svém článku na webu Patria Finance Progresivní zdanění opět na scéně upozornil ekonom David Marek. Ten propočetl, že na místo slibovaných 11 miliard by plánované opatření přineslo pouhou třetinu – 3,7 miliard Kč.

Ekonomové, jejichž hlas je v médiích převážně slyšet, se nestavějí k zavedení daňové progrese přímo odmítavě. Například David Marek ve výše jmenovaném textu uvádí: Diskuze o adekvátní míře progrese daní, která představuje vynucenou formu solidarity, je legitimní a představuje hledání rovnováhy mezi maximalizací rozpočtových příjmů a negativním vlivem přímého zdanění na ekonomickou aktivitu. Nicméně v kontextu momentální ekonomické situace uvádějí, že její řešení leží jinde a doporučují se zaměřit na jiné formy zdanění (přímé zdanění práce omezuje naši konkurenceschopnost a činí státní rozpočet závislým na ekonomických cyklech) a výdajovou stránku státního rozpočtu.

Jiný pohled

Na názory na progresivní zdanění jsme se samozřejmě ptali i ekonomických odborníků. Jejich odpovědi se nesly více méně ve shodném duchu s tím, co jsme výše popsali.

Komplexnější a místy výrazně odlišný pohled naformuloval během výměny několika mailů výkonný ředitel Trastu pro ekonomiku a společnost Stanislav Kutáček.

Jste pro progresivní zdanění příjmů fyzických osob?

Ano, obecně je více důvodů danit lidi s větším příjmem více, než uplatňovat stejnou sazbu pro všechny příjmové kategorie. V Česku navíc přetrvává paradox, kdy daň z příjmů fyzických osob je nižší než korporátní daň. Principiálně by ale strategickým cílem daňové politiky v ČR i v EU měl být přesun od zdanění práce (tedy zejména od daně z příjmu fyzických osob) ke zdanění spotřeby (např. ke spotřebním daním, uhlíkové dani aj.) Tento krok by vedl jednak k poklesu ceny práce, a tedy nezaměstnanosti, jednak k regulaci environmentálně nebo zdravotně škodlivých aktivit (např. nadměrné dopravy, kouření). V rovině úvah tu již takové záměry vlády byly vícekrát, realizovat se je však dosud, až na drobnosti, nepodařilo.

Jak si představujete konkrétní nastavení progrese?

Obecně se horní hranice progresivního zdanění pohybuje mezi 35 a 50 procenty. Konkrétní nastavení v ČR je však otázkou podrobné analýzy a také politické průchodnosti.

Jste pro zrušení maximálních vyměřovacích základů u sociálního a zdravotního pojištění?

Zrušení horních stropů sociálního a zdravotního pojištění by jistě byl krok k posílení sociální spravedlnosti. Uvědomme si například, že mezi nejvíce znevýhodněné skupiny obyvatel, pokud jde o příjmovou nerovnost, se v ČR počítají mladé rodiny s dětmi! To je vhledem k problémům se systémem sociálního zabezpečení alarmující paradox. Zvýšení nebo odstranění stropů základu pro výpočet pojistného je tedy na místě.

Co si pod vámi zmiňovaným znevýhodněním mladých rodin máme představit?

Teprve v roce 2007 se začal zlepšovat poměr zemřelých vůči narozeným občanům ČR. Dlouhodobý demografický trend je však klesající, což spolu s rostoucím počtem seniorů závislých na státním důchodu vede k hromadění deficitu důchodového účtu a k velkým problémům s financováním penzí v budoucnosti. Stát namísto toho, aby přijal aktivní propopulační opatření a maximálně usnadňoval mladým párům rozhodnutí pořídit si dítě, jen přihlíží tomu, jak se zhoršuje příjmová situace rodin s  dětmi a jak pomalu roste pravděpodobnost, že spadnou pod hranici chudoby. Nahrává tomu velký počet neúplných rodin (ty mají několikrát větší pravděpodobnost chudoby). „Baby boom“ posledních dvou let je způsobený odkládanými porody generace dnešních zhruba třicátníků a jen kompenzuje nízkou porodnost celých devadesátých let a počátku 21. století.

Jaká „propopulační“ opatření jsou podle vás vhodná?

Základní problém je v tom, že se v naší zemi žádná strana, natožpak vláda, nepřihlásila k explicitnímu strategickému cíli, pokud jde o populaci. Stanovení takového strategického cíle je logickou podmínkou úspěchu jakékoliv veřejné politiky, a u propopulační to platí dvojnásob.

Extrémně liberální myšlenkové proudy, které mají na veřejnou politiku v ČR poměrně velký vliv, však jakoukoliv propopulační politiku odmítají s argumentem nepřípustnosti vměšování se státu do rozhodování rodin.

Možná by jim však mohl konvenovat návrh, aby lidé, kteří nemají děti, spořili více ve fondovém systému, zatímco lidé, kteří vychovávají děti (a mají tak větší náklady, resp. záporné úspory) by měli větší podíl z průběžného systému (stejný návrh obsahuje i aktuální zpráva tzv. Bezděkovy komise – pozn. redakce). Dnes je to totiž paradoxně tak, že podíl na průběžném systému mají oba tyto typy lidí, a ti bez dětí mají navíc svoje úspory, které uspořili právě proto, že neměli děti. Rodiny s dětmi jsou nyní z tohoto důvodu v nevýhodné pozici.

Nevede ale zvýhodňování určitých skupin k zneužívání této pomoci?

Finanční stimuly v propopulační politice mají zřejmě jen krátký efekt a okamžitě při jejich zmínění naskakuje námitka, že některé skupiny obyvatel pak „plodí děti pro peníze“. To je relevantní argument, a je třeba, aby ruku v ruce s touto  politikou šla opatření směřující k  začleňování zejména romského etnika (ale i například vietnamské menšiny a dalších) do společnosti. Tedy aby děti, které se jim narodí, měly zajištěnou šanci vymanit se z gheta svých rodičů. Na tomto poli české vlády doposud fatálně selhávají, jak se ostatně opakovaně dozvídáme zejména ze zahraničních analýz a srovnání.

Čím dalším lze podpořit mladé rodiny?

Neexistuje jednoduchý recept na dobrou propopulační politiku, ukazuje se však, že svoji váhu mají opatření, která zajistí rodičům dostatečný kontakt s jejich profesí i v období rodičovské dovolené. Proč například nedávat rodičům „příspěvek na péči“ o děti namísto dotování míst v mateřských školkách? Sami by si pak mohli rozhodnout, zda peníze utratí za školku, nebo je využijí pro to, aby zůstali s dětmi doma.