Proč právo a spravedlnost není totéž?

Zkuste si zahrát na soudce. To, že je žena samoživitelkou, neznamená, že soud přimhouří oči. A když se někdo rozhodne vzít právo do vlastních rukou, také to nemusí dopadnout dobře.

Hospodářské riziko

Žalobce (Dopravní podnik města Ostravy a.s.) se podáním žaloby k příslušnému soudu domáhal, aby mu žalovaná (řidička tramvaje paní M. Ch.) zaplatila 70 875 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 12. 12. 2005 zavinila žalovaná jako řidička tramvajové soupravy a současně zaměstnankyně žalobce dopravní nehodu, při níž vznikla žalobci škoda v celkové výši 180 299 Kč. Vymáhaná částka představuje čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku žalované.

Řidička tramvajové soupravy při jízdě po Ruské ulici v Ostravě narazila do návěsu stojící nákladní soupravy typu MAN, čímž vznikla škoda na tramvaji žalobce ve výši 172 793 Kč, a na náhradní autobusovou dopravu žalobce vynaložil dalších 7506 Kč.

Soud prvního stupně chránil zaměstnankyni

Okresní soud žalované uložil zaplatit žalobci 23 625 Kč s úrokem z prodlení. Dovodil, že žalovaná naplnila všechny znaky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu (porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění) a že je tak povinna nahradit žalobci škodu v rozsahu čtyř a půl násobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti. Při úvaze o snížení povinnosti žalobkyně k náhradě škody dospěl k závěru, že převážná výše vzniklé škody by mohla být eliminována, kdyby žalobce pojistil své hospodářské riziko z provozované činnosti; jestliže žalobce havarijně svá vozidla nepojistil, přenesl tak hospodářské riziko na své zaměstnance a konal tak v rozporu s příslušným ustanovením zákoníku práce.

Výši náhrady škody žalované přiměřeně snížil, a to na 1/3 v žalobě uplatněné výše náhrady škody, neboť za škodu vyplývající z hospodářského rizika žalovaná neodpovídá. Aplikace zmírňovacího práva soudu z důvodu hodného zvláštního zřetele byla – podle soudu prvního stupně – odůvodněna také tím, že žalovaná vyživuje dvě nezletilé děti, má příjem pouze ze závislé činnosti pro žalobce a navíc na vzniku dopravní nehody se spolupodíleli také jiní účastníci silničního provozu; konkrétně soud shledal spoluzavinění dopravní nehody také u řidiče nákladního vozidla, který zůstal náhle se svým vozidlem stát v kolejišti. Z uvedených důvodů přiměřeně žalované výši náhrady škody snížil na 1/3 a zavázal ji k zaplacení částky 23 652 Kč. Čtěte také: Za všechny škody a chyby platit nemusíte, přestože za ně zodpovídáte 

Odvolací soud dal za pravdu zaměstnavateli

Krajský soud jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 23 625 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby co do zbývající částky 47 250 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 47 250 Kč s úrokem z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo zprostit se odpovědnosti podle příslušného ustanovení zákoníku práce, podle kterého by neodpovídala za škodu vyplývající z hospodářského rizika, a že hospodářské riziko není možno vyhodnotit v souzeném případě jako okolnost hodnou mimořádného zřetele. Podle odvolacího soudu nejsou dány okolnosti mimořádného zřetele ani v sociální situaci žalované, která má dvě děti, na které pobírá výživné, neboť jde o situaci naprosto běžnou.

Jak rozhodl Nejvyšší soud?

Věc se dostala na základě dovolání až k Nejvyššímu soudu ČR. Tipnete si, jak rozhodl? Postavil se na stranu žalované zaměstnankyně (a přitakal tak právnímu názoru soudu prvního stupně), anebo se postavil na stranu žalujícího zaměstnavatele (a přitakal tak právnímu názoru odvolacího soudu)?

Nejvyšší soud ČR dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu zamítl a judikoval následující právní větu:

Hospodářské riziko nemůže v žádném případě představovat skutečnost, že zaměstnavatel neuzavřel nějaké (v tomto případě havarijní) pojištění. Pojištění totiž slouží nikoli k zabezpečení bezporuchové (bezvadné) činnosti pojištěného (zde zaměstnavatele), tedy k omezení možnosti vzniku škody, ale tomu, aby případně vzniklá škoda byla za splnění ostatních pojišťovacích podmínek zcela nebo zčásti nahrazena (refundována) pojistitelem. Jestliže tedy žalobce, jako provozovatel městské hromadné dopravy, neuzavřel havarijní pojištění, nelze v tom spatřovat hospodářské riziko“ (ve smyslu ust. § 178b odst. 2 zrušeného zákoníku práce, podle něhož byl posuzován sporný případ – poznámka autora), „a tím, že o tom neinformoval zaměstnance, na ně neexistující (hospodářské) riziko ani nemohl přenášet. Skutečnost, že zaměstnavatel neuzavře pojištění (i havarijní), nemůže být ani poměřována z hlediska jednání v rozporu s dobrými mravy. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 603/2009, ze dne 18. 3. 2010.)

Asi nepřekvapím konstatováním, že laická veřejnost, jejíž názor jsem testoval, předpokládala opačný výsledek sporu, když hodnotila počínání zaměstnavatele jako krajně neodpovědné a vskutku přenášející riziko na zaměstnance. 

Změna pracovní doby jako sankce za porušení pracovní kázně

A ještě jeden soudní spor. Dopisem ze dne 31. 8. 2006 žalovaná (Pedagogicko-psychologická poradna, Bruntál, příspěvková organizace) sdělila žalobkyni (paní PhDr. B. M.), že jí dává výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala žalovaná v tom, že žalobkyně „opakovaně a v zásadě soustavně nedodržuje stanovenou pracovní dobu od 7:30 do 16:00 s přestávkou na jídlo a oddech v trvání 30 minut v době od 12:00 do 12:30“. V období ode dne 22. 5. 2006 do dne 30. 6. 2006 žalobkyně neodpracovala v rámci stanovené pracovní doby 25,10 hodiny a ode dne 3. 7. 2006 do dne 30. 8. 2006 neodpracovala 3,58 hodiny, celkem 28,68 hodin, což představuje 3,59 pracovní směny.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že požádala žalovanou o povolení čerpat náhradní volno dne 14. 2. 2006 z důvodu provedení psychologických testů studijních předpokladů žáků Základní školy AMOS  o. p. s. v Bruntále, přičemž provádění těchto testů není v předmětu činnosti žalované. Nadřízená žalobkyně Mgr. P. K. žalobkyni povolila čerpat náhradní volno s tím, že poskytnuté volno žalobkyně „tzv. napracuje“ a v evidenci docházky má vyznačit den 14. 2. 2006 jako přítomnost na pracovišti. Dne 12. 4. 2006 oznámil žalobkyni ředitel žalované, že s ní zahajuje řízení pro porušení pracovní kázně, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že 14. 2. 2006 provedla psychologické testy žáků ZŠ v Bruntále a tento den si formálně zapsala jako přítomnost na pracovišti. 

Dopisem ze dne 17. 5. 2006 ředitel žalované zrušil žalobkyni pružnou pracovní dobu a stanovil jí pracovní dobu od 7.30 do 16.00 hodin, zakázal jí opouštět pracoviště v pracovní době z jakýchkoliv i pracovních důvodů bez písemného souhlasu ředitele a oznámil jí, že mzda za 14. 2. 2006 jí nebude uhrazena. Opatření o zrušení pružné pracovní doby žalobkyně nedodržovala a k výkonu práce nastupovala v době od 6.30 do 15.00 hodin. Podle názoru žalobkyně nerespektováním takového opatření nemohlo dojít k porušení pracovní kázně. Čtěte také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi

Jak rozhodovaly soudy nižších stupňů

Právo na vlastní pěst. Před soudem na prach.

Okresní soud jako soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že zrušení pružné pracovní doby jako sankci umožňuje vnitřní předpis žalované a její postup byl proto v pořádku. Pokud se žalobkyně domnívala, že stanovení pevné pracovní doby je pro ni diskriminační, neměla vzít právo do vlastních rukou, ale domáhat se upuštění od diskriminace zákonným způsobem. Naproti tomu krajský soud jako soud druhého stupně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil, když určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 8. 2006 je neplatná. 

Odvolací soud vyšel z toho, že na zavedení pružné pracovní doby sice není právní nárok – záleží výhradně na vůli zaměstnavatele, jakou formu pracovní doby pro své zaměstnance stanoví (pokud u něj působí odborová organizace, musí s ní takové rozhodnutí projednat), v případě žalobkyně se však jednalo o zneužití výkonu práva ve smyslu zákoníku práce, protože ten neupravuje možnost změnit formu pracovní doby jako sankci za porušení pracovní kázně. Pokud tedy žalobkyně nerespektovala změnu formy pracovní doby, nedopustila se tím porušení pracovní kázně.

Žalovaná si proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Jak rozhodl Nejvyšší soud?

Zkuste si podruhé tipnout, jak spor dopadl. Dal Nejvyšší soud za pravdu žalující zaměstnankyni a potvrdil rozsudek odvolacího soudu, když posoudil rozvázání pracovního poměru jako neplatné? Anebo dal za pravdu žalovanému zaměstnavateli a rozsudek odvolacího soudu zrušil?

Nejvyšší soud ČR uvedl ve svém rozsudku zejména následující:

V projednávané věci důvodem výpovědi z pracovního poměru byla skutečnost, že žalobkyně nerespektovala rozhodnutí žalované o změně formy pracovní doby z pružné na pevnou pracovní dobu od 7.30 hodin do 16.00 hodin a k výkonu práce nastupovala od 6.30 do 15.00 hodin, neodpracovala proto celou pracovní směnu a tím se dopouštěla méně závažného porušení pracovní kázně. Z výsledků dokazování však odvolací soud správně dovodil, že cílem změny formy pracovní doby z pružné na pevnou provedené žalovanou nebylo dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, tj. stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce, kterou žalobkyně vykonávala, provozní podmínky žalované, lepší využívání pracovní doby nebo uspokojování osobních potřeb žalobkyně, ale – jak vyplývá z dopisu žalované ze dne 17. 5. 2006 – toto opatření bylo sankcí za porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že nenapracovala pracovní volno, které jí bylo poskytnuto na den 14. 2. 2006. Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že, nerespektovala-li žalobkyně změnu formy pracovní doby provedenou dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006, jež byla pro rozpor s příslušnými ustanoveními zákoníku práce neplatná, nemohla se dopustit porušení pracovní kázně.

Nejvyšší soud České republiky posoudil jednání žalovaného zaměstnavatele jako zneužití práva (jednání v rozporu s dobrými mravy) a jeho dovolání zamítl svým rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 spis. zn. 21 Cdo 1288/2009.

Laická veřejnost znovu očekávala opačný výsledek, neboť podle jejího názoru „si zaměstnankyně potrestání a výpověď zasloužila“.

31 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 10. 2010 23:36