Květnová měnová reforma byla připravenou pastí

Brněnská přehrada se vypouští, aby mohla být vyčištěna od sinic znemožňujících koupání. Suchou nohou se tak dnes lze dostat do míst, kam se po několik desítek let dostali jen potápěči. Taková příležitost láká hledače kovů, kteří zde nalézají drobné mince, a mezi těmito mincemi je překvapivě mnoho mincí s rokem ražby datovaným po druhé světové válce.

Možná by nějaký diskutující u hospodského stolu, v souvislosti se zprávou o poválečných mincích nalezených na březích přehrady, konstatoval, že tehdy asi lidé těch peněz měli tolik, že nevěděli, co s nimi. Že by se lidé se v té době cítili bohatí a mohli si dovolit mince na březích přehrady odhazovat? Ve skutečnosti se tyto mince staly ze dne na den bezcennými, protože v roce 1953 v Českos­lovensku proběhla měnová reforma. Zatímco mnohé bezcenné kovové mince z této doby se již dávno rozkutálely, ty na dně přehrady vzpomínku na tuto reformu vyvolávají.

Důvody k měnové reformě

I když bylo v roce 1953 sedm let po válce, stále existoval přídělový systém, zavedený v roce 1939. Lístky na různé druhy zboží, jako potraviny, textil, obuv nebo tabák byly zavedeny za německé okupace, kdy díky válečné situaci bylo všeho nedostatek. Čtěte více: Jsou ještě peníze kryté zlatem?

Poválečný lístkový systém umožňoval po předložení lístků na potraviny a spotřební zboží nakoupit za ceny levnější, než byly ceny ve volném prodeji. Jeden kronikář zachytil tuto situaci konstatováním: před uskutečněním měnové reformy byly dvoje ceny – ceny na lístky a ceny ve volném prodeji (1 kg cukru na lístek 8 Kčs, ve volném prodeji 16 Kčs, tříkilový bochník chleba stál na lístky 12 Kčs, ve volném prodeji 50 Kčs). Na přídělovém trhu nemohli z politických důvodů nakupovat všichni, potravinové lístky nedostávali například dřívější velitelé četnictva, bývalí továrníci, bankéři, akcionáři nebo členové správních rad.

Rozhodnutím politických elit a geopolitickou situací se poválečná československá ekonomika zaměřila na budování těžkého průmyslu a strojírenství. Výroba potravin a spotřebního zboží či jiných služeb, usnadňujících každodenní život nebyla strategickou záležitostí. I když se vyrábělo a vyváželo, vytvořené průmyslové výrobky nebyly na zahraničních trzích směňovány na obyvateli žádanou produkci. Vytvořená přidaná hodnota byla díky uměle vytvořeným směnným kurzům přerozdělena ve prospěch SSSR. Sovětský rubl nebyl volně směnitelný, platil v Sovětském svazu a vnuceně na teritoriu spřátelených zemí. Československý měnový systém tak čelil situaci, kdy v oběhu bylo příliš mnoho peněz, ale neexistovala produkce, za kterou by bylo možné tyto peníze utrácet. Čtěte více: Jsou dnešní peníze ještě plnohodnotnou odměnou?

Měnová reforma v roce 1953

Měnová reforma byla připravena ve spolupráci se Sovětským svazem, nové bankovky byly v předstihu tištěny v Sovětském svazu. V květnu 1953 pronikly informace o přípravě reformy na veřejnost, což vedlo k panice a nákupní horečce. Svým rozhlasovým vystoupením zasáhl prezident Antonín Zápotocký, který 29. května 1953 prohlásil: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé.

V sobotu 30. května 1953, den po ujištění prezidenta, se občané z rozhlasu od předsedy vlády Viliama Širokého dozvěděli, že měnová reforma uskutečněna bude. Po oznámení bylo každému jasné, že peníze budou znehodnoceny a zbývají dva víkendové dny, kdy lze tyto peníze ještě na něco hodnotného směnit. Vypukla nákupní panika, byla plná kina, hospody i obchody. Každý se snažil koupit cokoliv, jakékoli zboží se stalo zprostředkovatelem převodu hodnoty. Čtěte více: Bude vaše mzda průměrná?

Padesátikorunová bankovka z roku 1953. Zdroj: Archív autora

Od pondělí 1. června 1953 probíhala výměna hotových peněz. Staré peníze byly měněny za nové ve výměnných střediscích na poštovních úřadech, v pobočkách Státní spořitelny, Místních národních výborech nebo hostincích. Na výměnu, která byla doprovázena nadávkami i pláčem, dohlížely komise jmenované okresními národními výbory. Dokladem potřebným pro výměnu peněz byly kmenové lístky používané při výdeji potravinových lístků a občanské průkazy, do kterých byla výměna zaznamenána.

Největší množství peněz v hotovosti bylo přeměněno v poměru 1:50, za každých 100 starých Kčs příjemce dostal 2 nové Kčs. Každý občan, který nespadal do kategorie živnostníka či boháče, měl umožněno směnit 300 Kčs starých za 60 Kčs nových. Hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byly směněny rovněž v poměru 1:50.

Peníze uložené na vkladních knížkách byly měněny odstupňovaně. Vklad do 5 tisíc Kčs byl směněn v poměru 1:5, vklad od 5 tisíc do 10 tisíc v poměru 1:6,25 a vklady vyšší než 10 tisíc pak v poměru 1:75. Dluhy u peněžních ústavů byly přepočteny poměrem 1:5.

Cenová reforma v roce 1953

Souběžně s měnovou reformou bylo v obchodech provedeno přecenění. V obchodech začaly platit nové maloobchodní ceny, asi dvojnásobně vyšší než ceny předreformní.

Nové ceny a směnné poměry poukazují na skutečnost, že provedením měnové a cenové reformy byla kupní síla peněz, které lidé vydělali v době od konce války do roku 1953, téměř vynulována.

Propadnutí vázaných vkladů a jiných aktiv

V roce 1945 po druhé světové válce bylo zapotřebí oddělit československou měnu od měny německé a nahradit měnu zaniklé Slovenské republiky. Proto se v listopadu uskutečnila poválečná výměna peněz, na osobu bylo možné vyměnit 300 Kčs. Čtěte více: Peníze dnes a zítra – postarejte se o své finance

Ostatní hotové peníze byly uloženy na vázané vklady, které byly zablokovány. Z těchto vkladů bylo možné čerpat na žádost při narození dítěte, sňatku, úmrtí a při řešení jiných životních událostí. Právě u příležitosti měnové reformy v roce 1953 byly vázané vklady bez náhrady zrušeny. Úspory, které byly do banky uloženy před říjnem 1945, tak propadly, byly zrušeny také závazky z tuzemských cenných papírů, z životního pojištění i dluhopisů československé­ho státu.

Padesátikorunová bankovka z roku 1953. Zdroj: Archív autora

Zchudlí pováleční milionáři

Měnová reforma zůstala v myslích pamětníků zapsaná červeným písmem, jak dokládá vzpomínka Ladislava Tajovského: Mám ranou vzpomínku z druhé poloviny 70. let, když jsem byl ještě malý chlapec. Tehdy jsem chtěl po rodičích koupit nějaké drahé auto, hračku. Rodiče řekli, že to je vyloučeno. Babička se mě ale strašně zastávala a mé mamince říkala, že přijde měna a co pak s těmi penězi bude dělat. Čili termín měna jako nějaká akce si pamatuje každý, kdo v té době žil, a i ten, kdo tu dobu vůbec nezažil.

Měnová reforma v roce 1953 byla vedena snahou snížit kupní sílu obyvatel, protože stát svým občanům dlužil hodnotu jimi nashromážděných peněz (byl vnitřně zadlužen). Poškozeni byli všichni, kdo měli ušetřeny nějaké peníze, ti, kdo šetřili, aby si na stáří mohli opatřit vlastní domek, i ti, kdo ukládali v podobě životní pojištění na zajištění ve stáří.

Zápis kronikáře v kronice obce Radotína reformu komentuje takto: Válka posloužila mnohým lidem nabýt velký majetek. Stali se z nich milionáři. U nás v Radotíně jsme měli 12 milionářů. Měnovou reformou byla nerovnost majetku částečně odstraněna. Byli však také postiženi drobní střádalové. V kronice obce Prostřední Bečva je reforma komentována takto: Měnová reforma postihla spekulanty a hrabivce, ale také příslušníky dělnické třídy, kteří si ze mzdy šetřili na nábytek či jiné životní potřeby. Čtěte více: Platí ještě úsloví „kdo šetří, má za tři“?

Díky provedení reformy komunistický režim získal přehled o majetku všech jednotlivých občanů, komise měly zdokumentováno, kolik kdo směňoval starých peněz. Živnostníkům byl měnovou reformou odebrán provozní kapitál a tím i znemožněno další podnikání. Vázaný trh a lístkový prodej mohl být díky provedené měnové a cenové reformě zrušen, omezený prodej se nadále týkal jen stavebního materiálu. Měnovou reformu v roce 1953 doprovázely i stávky a demonstrace, které byly potlačeny. Po ulicích se tehdy válely roztrhané bankovky a rozsypané drobné mince, a pravděpodobně právě v těchto pohnutých dobách se některé neplatné mince dostaly na dno brněnské přehrady.

Co si myslíte vy? Je dnešní zadlužování státu, krajů a obcí natolik pod kontrolou, že politika vlád a centrálních bank dokáže opakování měnové reformy předejít?