Spočítejte si...

Zavřít

Proč bankrotují družstevní záložny

V České republice v poslední době probíhá široká diskuse ohledně problémů spojených s existencí družstevních záložen. Proč ale bankrotují? A měl by stát vyplácet vklady klientům zkrachovalých záložen? Tyto otázky se snažíme zodpovědět v následujícím textu...

V České republice operuje relativně velké množství bank, z nichž každá jednotlivá nabízí svým klientům širokou škálu služeb. Základní informací pravděpodobně pro většinu běžných klientů je velikost nabízené úrokové míry pro střadatele, ať už jde o běžný účet, termínovaný vklad nebo jiný produkt, který zmíněná banka nabízí.

Relativně v nedávné době se na českém finančním trhu objevil nový fenomén. Tím není nic jiného, než družstevní záložny nebo-li kampeličky. V principu jde o instituci vzdáleně podobnou bance, která ovšem na rozdíl od své silnější a větší kolegyně obvykle nabízí zdánlivě výrazně vyšší úrokovou míru.

Ponecháme-li stranou současnou obecnou nedůvěru v tyto instituce, můžeme se pokusit analyzovat jejich chod a příčinu jejich častých bankrotů. Způsob, jakým krachují malé i velké banky je ve velké části případů podobný. Banka ve své bilanční sumě eviduje veliké množství pohledávek ve formě poskytnutých úvěrů, které jsou kryté zejména dlouhodobými a krátkodobými depozity. Tím jsou banky svým způsobem nejzadluženějšími subjekty v ekonomice.

Jelikož se banka v okamžiku přijetí nového vkladu přirozeně snaží po příslušném doplnění rezerv přijatou hotovost adekvátně půjčit (popř. investovat), není nijak překvapující, že volné finanční prostředky banky jsou silně omezené a banka není obvykle schopná vyplatit v krátké době větší množství svých střadatelů. Druhým problémem je, že i sebelepší banka čas od času poskytne úvěr, který ve finále není vymahatelný a přes veškeré tvorby rezerv se banka dostává do situace, kdy jsou sice veškeré závazky (vklady) kryty pohledávkami (úvěry), které ovšem nikdy neobdrží zpět.

Tato skutečnost nemusí chodu banky výrazně uškodit, pokud ovšem, ať už z jakéhokoliv důvodu, nedojde k tzv. „runu na banku“, kdy se velká skupina střadatelů v krátkém časovém horizontu rozhodne vybrat své úspory a banka není schopná (popř. je, ale velice draho) jejich požadavkům vyhovět. Tím se může během velice krátké doby procento nedobytných pohledávek na bilanční sumě zmnohonásobit a zcela přirozeně se nakonec na některé klienty nedostane. Naprosto identický mechanismus platí v případě družstevních záložen.

Asi hlavním rozdílem mezi kampeličkou a klasickou bankou je struktura klientů dlužníků. O společnosti, ve kterých prakticky nepřipadá v úvahu neschopnost splácení úvěru, se banky perou a firma obvykle dostává úvěr za velice výhodných podmínek. Za předpokladu, že tržní mechanismy oceňování fungují správně, tak s rostoucí rizikovostí klienta simultánně roste i úrok, za který je mu banka ochotna peníze poskytnout, a zcela jistě existuje i hranice, kdy banka peníze nepůjčí vůbec.

Právě zde se otevírá hřiště pro družstevní záložny, které půjčují převážně buď těmto klientům, nebo těm, kterým je komerční banka ochotna půjčit jen za ještě nevýhodnějších podmínek. Vzhledem k velikosti úrokových sazeb nabízených družstevními záložnami tyto instituce prakticky ani nemohou dosáhnout výrazně solventnějšího klienta, neboť ten dostane zpravidla lepší nabídku od některé z komerčních bank. Jedinou výjimku snad tvoří krátkodobé anomálie finančního trhu a formy asymetrické informace, kdy si je záložna vědoma faktu, o kterém banka neví.

Bilance družstevní záložny se zdá na první pohled v pořádku, je zde však podstatně větší riziko nedodržení závazků ze strany dlužníků. Kampelička se tedy může velice brzo dostat do situace, kdy její vlastní pohledávky nejen že nejsou schopny zaručit financování slíbeného úroku pro klienty – střadatele, ale není schopna ani vypůjčené finanční prostředky vrátit. Z toho pohledu se potom zdá, že je družstevní záložna „časovanou bombou“, u které je jen otázka času, za jak dlouhou dobu při nabízených úrocích zbankrotuje. Ač se jedná o odvážnou hypotézu, situace v České republice si s ní bohužel neodporuje.

Otázkou zůstává, zda často zmiňované pojištění vkladů může tento problém alespoň částečně vyřešit. Je každopádně pravdou, že pojištění vkladů trhu nijak neprospívá, neboť lidé místo aby si vybírali svoji banku na základě výběru mezi nabízeným úrokem na jedné a solventností na druhé straně, se zaměřují převážně na úrokovou míru. Z toho logicky profitují rizikové banky na úkor bezpečných, považujeme-li nabídku bankovního produktu také jako trade-off mezi bezpečným uložením vkladů a vysokým úrokem pro střadatele.

V dokonalém tržním prostředí by právě ono pojištění vkladů mělo být odlišné u každé banky a svou výší by mělo vyrovnávat různé úrokové míry rizikově odlišných produktů, které by se ve finále staly takřka identickými, ať už z pohledu rizikovosti, nebo nabízeného úroku. Tržní princip je možné obejít dvěma způsoby.

Jeden je způsoben často nekvalifikovaným odhadem rizika jednotlivých pojišťoven, čímž některé banky popř. kampeličky získávají zbytečnou nevýhodu, nebo naopak nezaslouženou výhodu. Druhým způsobem je jištění vkladu pomocí neúměrně malého pojistného, ovšem z fondu, který není schopen v případě vážných problémů velké zajištění ustát, což byl pravděpodobně případ českých družstevních záložen. Zůstává tedy otázkou, zda by stát měl, nebo naopak neměl odškodnit klienty zkrachovalých kampeliček. Pokud tak učiní, popírá tím veškeré tržní principy a škodí solventním bankám, pokud ne, tisíce lidí přijdou o své úspory.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 6. 2002 13:59