Privátní vysoké školy: Titul za peníze

Problém, co dál, řeší drtivá většina absolventů středních škol. Někteří si po maturitě automaticky hledají adekvátní zaměstnání. Vyučení, vzhledem k užší oborové specializaci, mají pracovní náplň a cílovou pracovní pozici předem danou. Ne vždy je ale studium na střední škole žádoucím konečným stupněm vzdělání.

Kromě klasických veřejných vysokých škol má každý možnost vyzkoušet i studium nabízené soukromými VŠ.

Zdroj: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Soukromé vysoké školy je možné zřizovat již od roku 1999, a to podle zákona č.111/1998 Sb., o vysokých školách. Vzhledem k tomu, že soukromou vysokou školu lze studovat pouze za úplatu, je vztah studenta a školy brán spíše jako obchodní akt. Student škole poskytuje nemalé finanční prostředky a za to očekává co nejkvalitnější službu. Za tu lze považovat formu a hodnotu výuky či individuální přístup ke studentovi.

Platba za místo v posluchárně

Jak uvádí Josef Beneš z odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, základní podmínkou soukromých VŠ je udržitelnost školy. Veškeré náklady musí být pokryty ze školného a případně z půjček a ze sponzorských darů. Na počátku, při zakládání školy, se nejčastěji využívá právě půjček, které bývají později hrazené vybraným školným a sekundárně také sponzorskými dary.

Přesto existují výjimky, kdy do chodu a financování soukromých vzdělávacích institucí může zasahovat stát. Stát může podporovat jen soukromé VŠ, které jsou obecně prospěšnými organizacemi, a činí tak dosud jen v případě, že na uskutečňování studijního programu je státní zájem (například studium zdravotnických oborů, kdy existuje nedostatek absolventů), dodává Beneš.

Poplatky na soukromých VŠ jsou odlišné. Platí, že mezi nejdražší patří školy mezinárodního charakteru nebo školy, kde je hlavním vyučovacím jazykem angličtina. Na druhé straně pomyslné cenové osy se nachází především školy sídlící v mimopražských lokalitách.

Odlišnost poplatků může být také dána typem studovaného oboru nebo ročníku studia. Způsob, jak splácet školné, má každá škola nastavený individuálně, nejčastěji se jedná o jednu až dvě splátky za rok.

Zdroj: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Soukromé školy mají proti sobě silného protivníka: státní a veřejné školy. Na rozdíl od veřejných škol nedostávají peníze od státu, ale pouze od studentů. Nemají tak možnost si primárně vybírat nejkvalitnější studenty – ti dávají přednost, vzhledem ke svým znalostem, nejdříve neplacenému studiu. Tím, že se častokrát stávají až poslední variantou, jak po střední škole rozvíjet své vzdělání, neznamenají dostatečně adekvátní konkurenci státním a veřejným vysokoškolským institucím.

Přestože jsou odsunuté až na druhou kolej, nepřicházejí častokrát zkrátka. Díky dobře zvolenému systému pozdějších termínů přijímacích pohovorů získávají řadu studentů neúspěšných u „veřejných” přijímacích zkoušek a rozhodnutých zkusit placenou formu studia.

Nerovnovážnost soukromých a veřejných vysokých škol může být ukotvena i v systému, který je v současné době v České republice nastaven. Problémem číslo jedna se stávají veřejné finance, od nichž se následně odvíjí dílčí sporné otázky. Veřejná VŠ má nárok získat na každého studenta podporu od státu. Jiným způsobem není motivována, své má jisté a nepotřebuje daný stav měnit. S jistotou předpokládá neměnnou skutečnost, že soukromé vysoké školy pro ni na poli vzdělání neznamenají obávaného konkurenta. Přestože je značně finančně podporována, nesnaží se vždy inovovat výukové programy, zlepšovat kvalitu přednášek a nabízet svým studentům nové podněty. Toho využívají soukromé školy, které o vyplnění mezery na trhu usilují a přicházejí se studijními novinkami, které by mohly být pro studenty - cílové zákazníky - zajímavé.

„Soukromé VŠ poskytují studijní programy, které veřejné a státní školy buď vůbec neposkytují (například programy zaměřené na hotelnictví a turismus, lázeňství, logistiku apod.), nebo je poskytují v omezené míře a nestačí uspokojovat poptávku (například ekonomicky zaměřené programy, programy se správně-právním obsahem),“ uvádí Beneš. A dodává, že toto není jedinou výhodou, kterou disponují soukromé VŠ oproti těm veřejným. Dalším lákadlem může být fakt, že jen minimum studentů studium řádně nedokončí. Zde je otázkou, zda za tím stojí kvalitnější a důslednější péče věnovaná studentům nebo prostá obava školy ze ztráty finančního zdroje a snaha si jej udržet za každou cenu. Nedokončení studia by také pro studenta znamenalo zmařenou investici.

Soukromé VŠ – silná konkurence

Při rozhodování, jaký druh školy pro vysokoškolské studium zvolit, je potřeba zvážit následující kritéria. Soukromé vysoké školy kromě již zmíněných výhod poskytují širší možnost volby kombinované formy studia, lze se tak vzdělávat i v rámci pracovního procesu. Jak uvádí Beneš, často jsou tyto školy umístěné v regionech, kde veřejné školy nejsou. Oproti veřejným školám jsou však ve značném skluzu a nevýhodě z hlediska budování tradice a jména – na to fungují ještě relativně krátkou dobu (nejmladší existují od roku 2000) . Z historie a transparentnosti dosažených výsledků mohou naopak vycházet veřejné vysoké školy a právě tato výhoda se zdá být u nich zatím nejdominantnější.

V rozmezí dalších let už asi nebude možné s úplností tvrdit, že veřejné vysoké školy jsou vždy zárukou dostatečně hodnotného studia a „výrobnou” nejkvalitnějších absolventů. Vzhledem k současnému trendu nárůstu počtu soukromých VŠ časově nelze předpovědět, jak dlouho si veřejné školy udrží své výhradní postavení. Do budoucna se dá ale očekávat sílící tlak konkurenčních soukromých vzdělávacích subjektů a postupné oslabování monopolní síly veřejných škol.