Přírodní zákony platí i ve světě veřejných financí!

Většina lidí si ještě ze základní školy matně vzpomíná, že fungování světa kolem nás se řídí přírodními zákony. Za jejich zdánlivým obcházením ala David Copperfield se obvykle skrývá nějaký trik či podvod. Podobné je to ale i ve světě financí! Nevěříte?

Bůh nehraje s vesmírem v kostky

Tímto výrokem jeden z největších fyziků, Albert Einstein, trefně vyjádřil své přesvědčení, že vše v přírodě má pevný řád a nic nepodléhá náhodě. Pokud se zdá být nějaký jev nahodilým, znamená to jen, že se řídí přírodními zákony, které zatím nebyly popsány. S Einsteinovým názorem trochu zamávala kvantová teorie, která do fyziky vnesla výrazný prvek neurčitosti. Nezpochybnila však existenci přírodních zákonů, spíše je jen doplnila.

O fungování světa podle přírodních zákonů nejsou přesvědčeni jen zarytě materialističtí ateisté. Jejich existenci vůbec nepopírají ani lidé hluboce věřící, že vesmír je dílem božím. Osvícení teologové přírodní zákony dokonce považují za velmi přesvědčivý důkaz boží existence. Obecná platnost a preciznost přírodních zákonů prý sama jasně vypovídá o tom, kdo je jejich autorem.

Ekonomie není na rozdíl od fyziky exaktní přírodní vědou. Svět financí má svá specifika a své zákony, jimiž se řídí. Přesto lze na něj skoro beze zbytku aplikovat všechny základní přírodní zákony používané v klasické fyzice. Dokonce to může být zábavné i užitečné. Daleko lépe pak lze pochopit, že za finančními zázraky se obvykle skrývají triky a podvody obdobně jako za zázračným obcházením přírodních zákonů.

Zákon univerzality

Zákon univerzality říká, že přírodní zákony musí platit všude stejným způsobem. Světlo se šíří stejnou rychlostí v Kolíně i poblíž Proximy Centaury, přestože obě tato místa dělí propastná vzdálenost 4 světelných let. Přitom je ale platnost některých zákonů omezena jen pro určité oblasti či prostředí. Například pohyb elementárních částic se řídí poněkud jinými zákony než pohyb těles v našem běžném makrosvětě.

Ve finančním světě je však platnost zákona univerzality poněkud omezena. Je to dáno různorodostí a hlavně možností sledovat různé ekonomické jevy z mnoha různých úhlů pohledu. Přesto by širší uplatnění tohoto zákona i tady mohlo být užitečné. Třeba v tom, že by na produktivitu práce a celkovou efektivitu výkonu státní správy byla v daleko větší míře používána kritéria obvyklá v soukromém sektoru.

Typickým příkladem prostředí, v němž zákon univerzality platí jen velmi omezeně, je české soudnictví a finanční úřady. Co soudce či správce daně, to jiný názor. Očekávání výsledků soudního či daňového řízení je tak vždy spojeno s notnou dávkou nefalšovaného napětí. Člověk nikdy neví, jak vše dopadne. To se ale netýká jen našeho státu a dnešní doby. Jinak by asi Albert Einstein netvrdil, že nejtěžší věcí k pochopení na světě je daň z příjmu.

Zákon kauzality

Zákon kauzality říká, že každý jev má svou příčinu a že tato příčina musí vždy předcházet důsledku. Díra v terči vznikne až po té, co se do něj trefí vystřelená kulka. Nebo jak říkají Angličané a hasiči: Není kouře bez ohýnku! Existují ovšem případy, kdy vám ani znalost zákona kauzality příliš nepomůže. Rozlišit příčinu a následek je někdy obtížné – třeba v diskusi, zda tu dříve bylo vejce nebo slepice.

Tak trochu to platí i o některých ekonomických jevech. Je například růst reálných mezd důsledkem ekonomického růstu nebo jednou z jeho příčin? Pravda může být obojí. Růst může být tažen poptávkou, tedy ochotou lidí utrácet a zadlužovat se. Pokud z nějakého důvodu poptávka opadne, opadne i růst. Moc dobře ale není, ani když poptávka roste příliš rychle. Přehřátí ekonomiky také není žádná selanka.

V některých případech by se příčina s následkem plést neměly. Čerstvým příkladem je řešení vysokých výdajů na platy státních úředníků. Příčinou je zde velký objem zbytečné agendy, nízká efektivita, složitost a malá kontrolovatelnost systému státní správy, nikoliv samovolný růst počtu či platů státních úředníků. Nebude-li odstraněna příčina, ale pouze důsledek této situace, problém se nevyřeší. Jen se dočasně trochu schová, aby nebyl tolik vidět.

Zákon extrémů

Zákon extrémů říká, že všechny přírodní procesy směřují k extremizaci, tedy k maximalizaci nebo minimalizaci kvantity. Nejvýznamnějším důsledkem tohoto zákona je, že všechny přírodní systémy přirozeně směřují k zaujetí stavu vyžadujícího minimum energie. Voda stéká dolů, horké těleso chladne atd. Tento zákon se vyplatí si zapamatovat třeba už jen kvůli tomu, že představuje zdůvodnění pro manželku, až vám bude vyčítat vaši siestu s novinami na gauči po dobrém nedělním obědě.

Skutečnost, že příroda má ráda extrémy, se naplno projevuje i ve světě financí. Příkladem na podporu tohoto tvrzení je třeba evidentní tendence bohatství se polarizovat. Projevuje se to třeba tak, že počet lidí neschopných vyjít s penězi stoupá, ale zároveň roste i počet multimilionářů. Aniž bychom se zabývali ideologickým podtextem této skutečnosti, je možno konstatovat, že propast mezi chudými a bohatými se prohlubuje.

Podobným příkladem finanční extremizace je i rozevírání nůžek mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu. K tomu nelze neuvést citát nositele Nobelovy ceny za kvantovou elektrodynamiku, hráče na bonga a skvělého popularizátora vědy, Richarda Feynmana: V galaxii je 1011 hvězd. Kdysi to bývalo opravdu velké číslo. Ale je to jenom 100 miliard. To je míň než schodek státního rozpočtu. Takovým číslům jsme říkali astronomická, teď jim můžeme říkat ekonomická.

Zákon zachování hmoty a energie

Tento základní fyzikální zákon říká, že v izolovaném systému se daná fyzická kvantita s časem nemění. Znamená to, že hmota anebo energie v průběhu času nevzniká ani nezaniká, pouze může měnit svou podobu. Zákon o zachování hmoty a energie společně se zákonem o růstu entropie předem odsuzuje k neúspěchu snahu sestrojit perpetuum mobile, tedy stroj věčně se pohybující bez dodání vnější energie.

Pokud byla v úvodu řeč o tom, že fyzikální zákony lze aplikovat i na svět financí, platí to o zákonu o zachování hmoty a energie zcela beze zbytku. Vyčarovat zisk z ničeho se v uzavřeném systému dá stejně obtížně jako hmota či energie. Přesto to spousta lidí stále nechce vzít na vědomí držíce se představy, že rozpočtové výdaje nebo náklady na „bezplatnou“ zdravotní péči mohou růst bez ohledu na stagnaci příjmů.

Český systém veřejného zdravotního pojištění je typickým příkladem izolovaného systému. Poroste-li třeba kvůli stárnutí obyvatel objem potřebné zdravotní péče a nemá-li dojít ke snížení její kvality, je třeba do systému dodat dodatečné zdroje. Při omezených zdrojích a snaze o zachování kvality nelze jinak než omezit objem „bezplatné“ zdravotní péče. Cokoliv jiného je buďto lhaním si do kapsy, nebo snahou sestrojit finanční perpetuum mobile. Nevím, co je horší.

Zákon růstu entropie

Zákon růstu entropie říká, že entropie (neuspořádanost) každého izolovaného systému bez dodání vnější energie ireverzibilně vzrůstá. Důkaz o platnosti tohoto zákona lze hledat třeba v dětských a studentských pokojích nebo na většině pracovních stolů. Nezasáhne-li vnější síla v podobě maminky, manželky, šéfa či uklízečky, míra nepořádku v uzavřeném pokoji či na ohraničeném stole má tendenci nekontrolovatelně narůstat.

Při sledování debat o podobě reformy veřejných financí se vtírá myšlenka, že míra neuspořádanosti – nebo chcete-li chaosu – neustále vzrůstá i na české politické scéně. Samotný způsob prezentace jednotlivých opatření pro ozdravění veřejných rozpočtů jeví známky stále větší rozplizlosti. Přílivu vnější energie, který by tento proces zastavil, se tu bohužel vyloženě nedostává. Pokud by se však žádná takováto energie – třeba v podobě nespokojených voličů – nenašla ani do budoucna, nic radostného nás nejspíš nečeká.

Anketa

Platí přírodní zákony i ve světě veřejných financí?

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 5. 2007 16:29