Přínos finanční krize? Konec nebezpečné iluze

Pohodlný život na dluh končí

Před rokem propukla hypoteční krize kdesi daleko za oceánem. Podle informací v médiích se zprvu zdálo, že se nebude jednat o nic vážného. Před půl rokem už se začalo psát a hovořit o globální krizi finančních trhů. Postupně padly tři z pěti největších investičních bank v USA a největší pojišťovna s celosvětovou působností k tomu neměla daleko. Krize se přesunula i do Evropy a Asie a její negativní důsledky začaly nabývat obludných rozměrů.

Vyděšené banky počítaly mnohamiliardové ztráty a odmítaly půjčovat peníze nejen firmám, ale i sobě navzájem. Vlády nejrozvinutějších zemí jim musely pomáhat slovními intervencemi, poskytnutím záruk za vklady i přímou finanční pomocí. Ukázalo se však, že ani to někdy nemusí stačit. To, že zkrachovat může dokonce i celá země, připomněl nedávný vývoj na Islandu.

Burzy na celém světě ovládla prodejní panika. Ceny akcií se hroutily tak rychle, že obchodování s nimi muselo být přerušováno. Milióny lidí přišly přinejmenším o část svých celoživotních úspor uložených v akciích a podílových fondech. V obavách z budoucnosti přestávají utrácet, což má fatální důsledky na hospodářský růst. Řada firem už začala omezovat svou produkci a hovoří o propouštění.

Nejhorší na tom všem je nejistota. Hospodářská prosperita vyspělých zemí a růst životní úrovně jejich obyvatel jsou totiž založeny na neustálém extenzivním růstu. Problémy vyvolá pouhé zmírnění jeho tempa, natož pak jeho případný pokles. Hlavním strašákem se v současné době stala recese, která by znamenala snížení výkonu reálných ekonomik a přinesla by konec pohodlného života na dluh.

Česku se krize vyhnula. Prozatím.

Vývoj v Česku zatím nebyl zdaleka tak dramatický. Ceny nemovitostí nepadají. Spíše jen stagnují nebo mírným poklesem korigují svůj předchozí rychlý růst. Banky sice zaznamenaly menší zájem o hypotéky daný mj. zpřísněním podmínek pro jejich poskytování, zároveň ale tvrdí, že podíl nesplácených úvěrů se pohybuje ve zlomcích procent a nijak zvlášť neroste. Vláda i Česká národní banka prohlašují, že finanční sektor je zdravý a stabilní.

Úspory lidí ochránil tradiční český konzervativizmus. Investice do akcií a podílových fondů se zatím nestačily stát populárními. Na poklesu cen akcií tak prodělala spíše jen hrstka spekulantů. Majetek uložený v penzijních fondech je v bezpečí díky jejich velmi omezená možnost investování do rizikových produktů. Za úspory na účtech stavebního spoření i jiné bankovní vklady ručí stát.

Hypoteční ani finanční krize tedy Česko příliš nezasáhla. Český realitní a finanční trh do značné míry ochránila jeho izolovanost. To ovšem nebude platit pro krizi hospodářskou. Dojde-li k výraznějšímu propadu evropských ekonomik, jeho důsledky Česko pocítí velmi výrazně. Náš dosavadní rychlý ekonomický růst byl tažen zahraničními investicemi, exportem a spotřebou obyvatelstva. Případná krize zasáhne všechny tyto tři oblasti.

Česká ekonomika je díky růstu a strukturálním změnám v poměrně dobré kondici. To se ale může poměrně rychle změnit. Rizikem je její velká závislost na automobilovém průmyslu, kterému se propad určitě nevyhne. Ještě větší riziko ale představuje odložení reforem nezbytných pro ozdravení stavu veřejných financí. Fakticky s nimi ani nebylo započato a doba vhodná pro jejich provedení už je zřejmě pryč.

Co bude dál?

Spolehlivě předpovědět budoucnost by byl schopen jenom člověk nadaný nadpřirozenými schopnostmi. Seriózně lze hovořit jen o více či méně pravděpodobných variantách dalšího vývoje. V rychlé a bezbolestné překonání problémů už nevěří snad ani ti největší optimisté. Příliš se nediskutuje ani o tom, zda celosvětová ekonomika projde krizí, ale jen jak hluboká tato krize bude, jak dlouho bude trvat a jak vážné bude mít důsledky.

Téměř jisté je, že k žádnému globálnímu kolapsu a zhroucení celého současného systému nedojde. Přes veškerá hlasitá vyjádření některých státníků o potřebě zvýšit státní regulaci zůstane další fungování vyspělých ekonomik založeno na tržních principech. Jednoduše proto, že nic lepšího a spolehlivějšího zatím nikdo nevymyslel. Výsledky socialistického plánovaného hospodářství totiž byly ještě mnohem žalostnější.

Změny se určitě nevyhnou finančnímu sektoru, kde krize vznikla. Banky budou mnohem opatrnější při poskytování úvěrů a jistě budou více dbát na úroveň jejich zajištění. Určitě také budou daleko více zvažovat, kam umístí svá aktiva. V této oblasti nejspíš přitvrdí i státní regulace, která bankám již asi neumožní investovat do strukturovaných produktů, jejichž podkladovým aktivem budou nejisté dluhopisy.

Ceny nemovitostí, akcií, komodit i čehokoliv jiného naleznou svá nová dna i vrcholy a obchodování s nimi se postupně vrátí do normálu. Investorům, kterým se podaří nakoupit ve správný čas, se jejich investice mnohonásobně vyplatí. Všichni by však měli být, alespoň po dobu zvýšené volatility cen, velmi opatrní při investování do různých odvozených produktů slibujících znásobení zisků.

Normální není jen utrácet, ale i splácet dluhy a spořit!

Hlavním ponaučením z krize by mělo být, že peníze se nedají donekonečna „vyrábět z ničeho“. Mnoho lidí, ale i firem, a to zvláště v USA, totiž bylo donedávna přesvědčeno, že žít jinak než na dluh není možné, přičemž o splácení dluhů není třeba se starat, protože dluhy se díky ekonomickému růstu splatí samy. Stačí si jednoduše vypůjčit, část vypůjčených peněz investovat a dál už vše poběží zcela samo – jako perpetuum mobile.

Tradiční poučky o střídání období hospodářského růstu a útlumu se zdály být překonány. Recesím se dařilo předcházet stimulací polevujících ekonomik zásahy státu a centrálních bank. Motorem hospodářského růstu se stala téměř ničím neomezovaná spotřeba. Čím více lidé utráceli, tím více podporovali růst ekonomiky i své životní úrovně a tím ochotněji jim banky půjčovaly na další utrácení.

Jediným nezbytným předpokladem udržování této stále křehčí rovnováhy byla neochvějná důvěra v pokračování dalšího růstu. Pokud by totiž růst ustal, vše by se začalo hroutit jako domeček z karet. Mohlo by vyjít najevo, že finanční perpetuum mobile je pouhou iluzí a že prosperita nemůže být dlouhodobě založena jen na pouhém očekávání dalšího a stále rychlejšího růstu. Právě to se nyní děje.

Současná krize ukázala, že na další udržování této nebezpečné iluze nemají dostatek prostředků ani nejsilnější ekonomiky světa. Mnoho lidí proto čeká nepříjemné procitnutí do reality, ve které platí, že není možné jenom utrácet, ale že je třeba také dluhy splácet, že hypoteční úvěr není pro každého, že mzda nemusí vždy jenom růst, že se vyplatí myslet na zadní kolečka a spořit atd. Díky Bohu za to!