Přijde Česko na buben?

Stav veřejných financí v Česku není zrovna nejlepší. Hospodaření státu je trvale deficitní a veřejný dluh se prohlubuje. Nejhorší však je, že o skutečné výši našeho zadlužení můžeme jen spekulovat. Přesné a objektivní informace nejsou k dispozici!

Jak velký bude deficit?

Odstupující vláda premiéra Paroubka v srpnu schválila předběžný návrh státního rozpočtu s deficitem 88 mld. Kč. Nová vláda premiéra Topolánka o pár dnů později označila tento návrh za nereálný s tím, že realitě by odpovídal deficit spíše dvojnásobný. Na základě provedeného auditu pak ministr financí Tlustý upřesnil, že reálná výše deficitu státního rozpočtu pro příští rok by se mohla pohybovat v rozmezí 101 až 127,6 mld. Kč. Pak výši deficitu upřesnil na 120 mld. plus minus 1 mld. Kč. Nakonec však vláda schválila návrh rozpočtu s deficitem 91,3 mld. Kč. Ovšem po odečtení mimořádného výnosu 31 mld. Kč z prodeje státního podílu ve společnosti ČEZ by schodek dosáhl rekordní výše 122 mld. Kč.

Státní rozpočet České republiky a jeho plnění
Státní rozpočet (mld. Kč) Plnění státního rozpočtu (mld. Kč)
Rok Příjmy Výdaje Schodek Příjmy Výdaje Schodek
2000 592,16 627,34  –35,18 586,21 632,27  –46,06
2001 636,20 685,18  –48,98 626,22 693,92  –67,70
2002 690,40 736,62  –46,22 704,97 750,68  –45,71
2003 684,06 795,36  –111,30 699,67 808,72  –109,05
2004 754,08 869,05  –114,97 769,21 862,89  –93,68
2005 824,83 908,42  –83,59 866,50 922,80  –56,30
2006 884,39 958,79  –74,40  –  –  –
2007* 886,70 974,70  –88,00  –  –  –

* Předběžný návrh rozpočtu schválený vládou premiéra Paroubka.
Zdroj: Český statistický úřad

Bývalý ministr financí Sobotka však nechce o deficitu vyšším než 100 miliard Kč slyšet. Vyšší deficit by byl důvodem pro snížení ratingu České republiky, což by vyslalo nepřehlédnutelný signál o zhoršujícím se stavu našich veřejných financí. Ratingového ocenění země vyjadřuje její schopnost řádně a včas splácet úvěry a další finanční závazky. Snížení ratingu pak může odradit zahraniční investory, prodražit úvěry a snížit jejich další dostupnost. Pokud se situace nevyřeší, může následovat zpomalení ekonomického růstu a zvýšení státních výdajů, což opět vyvolá vyšší deficit a další snížení ratingu atd.

Potěmkin, Enron a Česko

Co mají společného? Možná víc, než bychom si přáli! Snaha udržet deficit státního rozpočtu v rozumných mezích je jistě chvályhodná. Nelze si však přitom plést snahu o odstranění příčin fiskální nerovnováhy se snahou o odstranění – či spíše skrytí – jejich následků. Problémy se tím nevyřeší, jenom situace se po nějakou dobu může zdát příznivější než ve skutečnosti je. Tuto metodu ostatně úspěšně použil už v osmnáctém století kníže Potěmkin, když ruské carevně doprovázené rakouským císařem předváděl skvělý rozkvět Podněstří s pomocí namalovaných kulis domů a vojáků převlečených za spokojené vesničany.

Každý skrytý a delší dobu neřešený problém však má tendenci nabobtnat, a když nakonec vyjde najevo skutečný stav věcí, nestačí se všichni divit. Konkrétním příkladem z nedávné minulosti může být krach amerického energetického gigantu Enron. Tento kdysi sedmý největší podnik v USA, obhospodařující majetek v hodnotě 65 mld. USD, byl dáván za vzor úspěšného ekonomického rozvoje. V roce 2001 však začaly kolovat zvěsti o nadnesených ziscích a skrytých dluzích a na konci roku Enron vyhlásil bankrot. Práci ztratily tisíce zaměstnanců a investoři přišli o miliardy dolarů. Ukázalo se, že stamiliónové zisky i mnohamiliardový majetek byly pouze na papíře.

V současné vyhrocené politické situaci, dané patovým výsledkem červnových parlamentních voleb, nedostatkem politické kultury a vůle se rozumně dohodnout a blížícím se termínem obecních a senátních voleb, je třeba brát informace podávané představiteli minulé i současné vlády se značnou rezervou. Deficit státního rozpočtu se stal především předmětem politického boje. Přesto je naprosto jasné, že v minulých letech v Česku státní rozpočet vznikal velmi netransparentně podle zásady, že účel světí prostředky. Dlužno dodat, že tento problém však není u nás spojen jen výhradně s vládou ČSSD.

Státní rozpočet by měl být sestavován tak, aby věrně zobrazoval všechny očekávané státní příjmy a výdaje bez různých triků spočívajících v přesouvání výdajů buď v čase nebo mimo rozpočet, opakovaném záplatování rozpočtu výnosy z mimořádných příjmů, odkládání účinnosti již schválených zákonů atd.

To však o návrhu rozpočtu vypracovaném Paroubkovou vládou rozhodně říci nelze. Udržet deficit 88 mld. Kč za cenu maximálního zvýšení spotřebních daní, nekoncepční změny zákona o nemocenském pojištění a dalšího odložení účinnosti zákona o službě státních zaměstnanců, vypůjčení si na prosincové důchody od České pošty, čerpání desítek miliard korun ukrytých v rezervních fondech, přelévání financí do mimorozpočtových fondů atd. mi nepřipadá jako úplně korektní postup.

Proč tu máme deficit?

Hlavním problémem veřejných financí v Česku není samo o sobě deficitní hospodaření státu, ale především struktura výdajů nerovnováhu způsobujících a očekávaný budoucí vývoj v této oblasti. Je-li jakýkoliv rozpočet – tedy nejen ten státní – deficitní, existují v podstatě jen dvě možná řešení: zvýšit příjmy nebo snížit výdaje, popř. si vypůjčit. Tato třetí možnost je však adekvátní pouze jako řešení dočasného nesouladu mezi příjmy a výdaji, protože dluh bude třeba v budoucnu splatit i s úroky.

Vyřešit deficit státního rozpočtu zvýšením jeho příjmů je většinou složité. Zvyšovat daňové zatížení je zcela kontraproduktivní s ohledem na jejich negativní vliv na ekonomický rozvoj. Jiné příjmy, třeba z prodeje majetku, jsou obvykle velmi limitované. Spoléhat lze tedy spíše jen na to, že po vytvoření a udržení podmínek pro růst ekonomiky dosáhnou podniky i občané vyšších příjmů, což se projeví ve vyšším výnosu z vybraných daní. Nutným předpokladem ovšem je, že se daně podaří efektivně vybrat, což je také docela problém. Možnosti řešení deficitu státního rozpočtu navýšením příjmů jsou zkrátka hodně omezené.

Zbývá tedy trnitá cesta snižování výdajů nebo alespoň radikálního omezení jejich raketového růstu. To je ovšem taky velký problém. Především kvůli štědrému rozdávání různých sociálních dávek a populistickým gestům připadá v Česku většina výdajů státního rozpočtu na mandatorní (tj. ze zákona povinné) výdaje a jejich podíl rok od roku roste. Celkový objem mandatorních sociálních výdajů v návrhu rozpočtu pro rok 2007 přesahuje 473 mld. Kč. To je o 17,1 % více než vloni. Na tyto výdaje padne celých 53 % příjmů státního rozpočtu, a pokud se situace nezmění, bude to v budoucnu ještě daleko víc.

Vůbec nejhorší totiž je, že v období prudkého ekonomického růstu by měl stát hospodařit spíše se ziskem a podíl mandatorních výdajů by se měl snižovat, nikoliv skokově růst. Kdyby byl alespoň deficit důsledkem reforem důchodů, zdravotnictví a školství, řešení ekologických zátěží, restrukturalizace průmyslové výroby a zemědělství anebo prorůstových opatření spočívajících ve financování výzkumu a zavádění nových technologií. Na to všechno ale kvůli růstu mandatorních výdajů ve státním rozpočtu nezbývají peníze.

Kolik vlastně dlužíme?

Ministerstvo financí před několika dny zveřejnilo, že státní dluh České republiky od počátku roku vzrostl o 37,7 miliardy Kč na 728,9 miliardy Kč, což představuje přes 70 tisíc Kč na jednoho obyvatele. Veřejný dluh zahrnující veškeré závazky státu vůči třetím osobám přitom je podle oficiálně uváděné verze ještě o zhruba 200 až 250 miliard Kč vyšší. Je však velice pravděpodobné, že ve skutečnosti je ještě daleko vyšší. Řada závazků není nikde vykazována a o jejich celkové výši je možno jen spekulovat.

Vývoj státního dluhu a HDP
Rok 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Růst HDP 4,0  –0,7  –0,8 1,3 3,6 2,5 1,9 3,6 4,2 6,1
Saldo státního rozpočtu  –1,6  –15,7  –29,3  –29,6  –46,1  –67,7  –45,7  –109  –93,7  –56,3
Státní dluh 155,2 173,1 194,7 228,4 289,3 345,0 395,9 493 593 691
Státní dluh / HDP 9,2 9,6 9,8 11,0 13,2 14,7 16,1 19,1 21,3 23,2

Zdroj: Český statistický úřad

Ač je to jen těžko uvěřitelné, vláda si s včasným placením všech státních závazků hlavu nedělá. Je libo několik příkladů? Stát, resp. jím vlastněné a ovládané podniky dlužily a nejspíš stále ještě dluží miliardy na odvodech na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Sice je tím de facto porušován zákon, ale kde není žalobce, není ani soudce. Když jsme u zdravotního pojištění, pojistné, které stát platí zdravotním pojišťovnám za své pojištěnce, představuje pouhý zlomek nákladů na zdravotní péči, kterou za tyto pojištěnce musejí hradit zdravotní pojišťovny. Není tedy divu, že se zdravotní pojišťovny propadají do ztráty a dluží lékařům a zdravotnickým zařízením.

Pak jsou tu důsledky přetrvávajících státních regulačních opatření, které se projevují pokřivením cen a netransparentními finančními toky. Kromě nájemného je to třeba oblast dopravy. Například cena jízdného ve veřejné dopravě zdaleka neodpovídá jejím vysokým nákladům. Stát ji musí dotovat, což se mu s ohledem na omezené zdroje daří pouze částečně. Výsledkem je obrovský vnitřní dluh dopravců odrážející se mj. na kvalitě jimi poskytovaných služeb. K tomu je třeba připočítat náklady na opravy a rozvoj zanedbané infrastruktury, a to zdaleka nejen v oblasti dopravy.

Dále tu máme záruky, které stát v minulosti poskytnul za mnohamiliardové úvěry. Některé podniky se jejich splácením vůbec nezatěžují a nezbývá, než aby je za ně platil stát. Žádný ucelený přehled o celkové výši, struktuře a způsobu řešení závazků vyplývajících z těchto státních záruk přitom není dostupný. Samostatnou kapitolou je odstraňování ekologické zátěže způsobené nejen v dobách budování socialismu, ale i v letech následujících. Fond, z něhož by měly být ekologické projekty financovány, zeje prázdnotou.

Opomenout také nemůžeme miliardy vyplácené na náhradách škod v důsledku prohraných arbitráží. Mediální společnost CME takto získala přes 10 mld. Kč. Diag Human pro údajné poškození své pověsti v obchodech s krví zatím vysoudila „jen“ 327 mil. Kč. S Nomurou se možná dohodneme a nebudeme ji muset zaplatit celých 40 mld. Kč. Zato kyperská společnost Zuglite Investments necelých šest mld. Kč, o které se s Českem soudí kvůli nepovedené privatizaci Nové huti, nejspíše získá. Pak je tu nevyřešený spor s vlastníky domů kvůli odkládané deregulaci nájemného s astronomickou výší náhrad, atd. atd.

Dluhy jednou budeme muset zaplatit i s úroky

Je neskutečné, že si politická reprezentace této země může dlouhodobě dovolit lhát a mlžit kolem tak jasných věcí, jako je státní rozpočet a veřejný dluh. I malé dítě ví, že může utrácet jen tolik, na kolik mu stačí kapesné, a když si vypůjčí od kamaráda, bude mu muset půjčku zase vrátit. Je přece naprosto evidentní, že deficitní hospodaření státu se projevuje v růstu zadlužení, které jednou budeme muset zaplatit z našich daní. Jiné zdroje nebudou k dispozici. Alternativou je pouze vyhlášení státního bankrotu po vzoru Argentiny.

Děsivý na tom všem je přezíravý postoj některých politiků k řešení těchto problémů. Podle bývalého ministra financí a místopředsedy ČSSD Sobotky není důvod k obavám, protože podíl veřejného dluhu k HDP se v uplynulých letech stabilizoval na necelých 30% HDP, což nás řadí mezi nejméně zadlužené země v EU. Bývalý premiér a předseda ČSSD Paroubek zase humbuk kolem deficitního rozpočtu vidí jako zbytečný, protože třicet miliard se prý dá získat z privatizace, jak se to koneckonců dělo v řadě posledních let bez nějakého velkého povšimnutí.

Každému soudnému člověku přece musí být hned jasné, že to je naprosto nekoncepční způsob uvažování v duchu hesla „po nás potopa“. Během krátké doby již nebude co privatizovat, růst ekonomiky se nejspíše zpomalí a objem mandatorních výdajů bude kvůli stárnutí populace nekontrolovaně růst. Není třeba si dělat iluze, že současná kampaň ODS je čímkoliv jiným než především součástí politického boje. Alespoň však na existenci dlouhodobě neřešených problémů znovu upozorní. Pokud tím ale vše skončí a problémy se nezačnou skutečně koncepčně a radikálně řešit, bude to mít pro Česko a jeho obyvatele fatální následky.

Anketa

Jak byste řešil/a deficitní rozpočet především?

24 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 5. 2010 16:38