Spočítejte si...

Zavřít

Příběh mince na našem území

O tolaru, zlatce nebo třeba groši slyšelo snad každé písničkou, pohádkou a později také školou povinné dítě. Všechna tato tři slova pojmenovávají mince, s nimiž bychom dnes v obchodě přes ulici těžko uspěli. Přesto každá z těchto mincí byla ve své době váženou společnicí měšců a truhlic od pánů až po vesnické robotníky...

(část I. – od smělých počátků až na práh novověku)

Příběh mince jako platidla na našem území ovšem s pány a spol. nezačíná. Začal být psán mnohem dříve, v době, kdy ve středomoří pochodovaly římské legie stále ještě od vítězství k vítězství a kdy se v našich zeměpisných šířkách pohybovali Keltové. Chronologicky se jedná o mladší dobu želenou – latén, číselně pak o 2. století před Kristem. A tam to všechno začalo. Bylo nebylo…

Keltské začátky
Keltové přebývající na našem území se pustili do ražby zlatých mincí, z nichž nejznámější jsou dnes zřejmě duhovky (název podle tradované pověsti o duze, která údajně provázela jejich pozdější nálezy) a mince s nápisy – biateky. BIATEC je opis (nápis), který se na těchto mincích objevuje nejčastěji, a odtud tedy název. Opisy na biatekách se obecně přisuzují jménům keltských vládců, i když ve vzduchu se spolu s tímto výrokem vznáší zlověstné “asi”.

Keltské mince, přestože byly raženy ve velkém množství, jsou dnes mezi sběrateli poměrně vzácné (opravdu zachovalých v kvalitě pro sbírku jich je zřejmě málo). Ještě dodám, že Keltové se při ražbě svých mincí zpočátku inspirovali u Makedonců, které zase ovlivnili Řekové.

V prvních staletích po přelomu letopočtu se na naše území dostávají Germáni a u slovenského Trenčína přešlapuje římská armáda. Ve čtvrtém století po Kristu začíná velké stěhování národů – do Evropy přicházejí kmeny z východu, mezi nimi i Slované. Následuje několik staletí, o nichž příliš mnoho informací nemáme, sem tam probleskne Sámo a zase je tma. Velká Morava 9. a počátku 10. století platí zásadně hřivnami, a tak ji v putování za mincemi vynecháme. V 9. století se mezi křesťanské země Evropy přidávají Čechy a právě zde na “keltské začátky” navážeme. Bude to v polovině 10. století, kdy na scénu přicházejíc denáry českých knížat.

Denárové období
Co si pod výrazem denár představit? Jedná se o stříbrnou minci kralující vedle panovníků po celé raně středověké Evropě. Denár měli však již Římané, u nich ovšem netvořil základní jednotkou, ale byl roven 16 asům, kterých se do základní jednotky, jíž byla 1 unce, počítalo dobrých 12. Z dalších římských mincí násobných hodnot asu je znám zřejmě sestercius, který je roven 8 asům. Vedle středověkého denáru se vyskytoval ještě obolus, polovina denáru.

První české denáry – denáry velkého střížku (střížek = neražený kotouček kovu) o průměru cca 2 cm a vážící 1,4 g se objevují, jak již bylo naznačeno, v polovině 10. století za vlády knížete Boleslava I. Ukrutného (vláda 929 – 967) a přebírají zahraniční motivy – jednoduchý kříž, chrám, ruka Kristova apod. Jako opis slouží aktuální jméno panovníka a obvykle také přívlastek DVX (kníže). Stříbrné denáry sloužily zpočátku hlavně jako mince pro obchodní styk se zahraničím, a nebyli to jen Přemyslovci, kdo je u nás razil. Mince se jménem pražského biskupa sv. Vojtěcha pravděpodobně pocházejí z dílny Slavníkovců – druhého nejmocnějšího rodu v zemi až do svého vyvraždění Přemyslovci r. 995.

Kolem roku 1000 prochází Český stát krizí, jež se bezprostředně odrazila i na denárech. Rychlé střídání panovníků a rozbroje oslabily hospodářství natolik, že denáry ztrácejí postavení obchodních mincí a začínají se používat jako platidlo i na domácím “hřišťátku”. Mincí je potřeba mnoho, a protože se již nepoužívají pro mezinárodní směnu, sahají česká knížata ke snižování obsahu stříbra a omezení kvality ražby. To vše z důvodů zcela prozaických…

Již za vlády Břetislava I. (1034–1055) byla situace neudržitelná a kníže, přezdívaný “český Achilles”, se ji rozhodl řešit. A tak spatřila světlo světa první česká mincovní reforma datovaná někdy kolem r. 1050. Denár přišel na průměru o 4 mm (denáry malého střížku) a nadále měl vážit již jen 1g. Bohužel, již za Břetislavových nástupců trend z počátku století opět suverénně převládl. Mince sice získávají nové a propracovanější motivy, nicméně jejich kvalita opět klesá. Toto parazitování na poddaných nebylo žádným českým specifikem; ne na omluvu, ale jako pouhé konstatování skutečnosti je nutno dodat, že se těmto praktikám dařilo po celé tehdejší Evropě. Množství mincí v oběhu totiž rychle narůstalo, nikterak těžba stříbra, jehož cena pozvolna stoupala a stoupala… V průběhu 12. století situace došla až tak daleko, že obchodníci navzdory přísným postihům vyžadovali platbu v ryzím kovu, čímž pohřbili smysl mince vůbec. Nad kvalitou mincí naříkají i písemné prameny z tohoto období.

V reakci na krajně nepříznivý vývoj zavádí český král Přemysl Otakar I.(1197 – 1230) roku 1210 novou minci – brakteát (bracteia = plech), mající svůj vzor v Německu. Brakteáty byly raženy jednostranně z tenkého stříbrného plechu a v praxi se stáčely do ruliček obvykle po více kusech, aby se předešlo jejich rozlámání. Není jistě bez zajímavosti, že při ražbě se jedním úderem bucharu vyrazilo až 15 ks brakteátů. Mince měla průměr 4 cm, ve většině případů nenesla žádný opis (neboli jméno krále s patřičným přívlastkem REX) a byl na ní vyobrazen sedící panovník v čelním pohledu.

V polovině 13. století král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) nechal zmenšit průměr brakteátu na 3 cm (brakteáty střední) a 2 cm (brakteáty malé). S tímto zmenšením průměru šlo ruku v ruce též snížení hmotnosti a nové motivy – poprvé se např. objevuje dvouocasý lev. V souvislosti s uvedením nové mince vznikají i nové mincovny, jejichž provozovatelé si výrobu – ražbu mincí pronajímají přímo od panovníka. A tak mincoven v zemi působí několik desítek.

Je zřejmé, že ani nový, avšak stejně “nouzový” brakteát nemohl obstát v zahraniční konkurenci. Do Čech skutečně pronikají mince cizí a to hlavně rakouské a německé. Proto Václav II. (1278 – 1305) zatahuje roku 1300 (Jára Cimrman by jásal) oponu před českým mincovnictvím, za níž se odehrává rozsáhlá reforma, jejímž výsledkem bude nová mince – pražský groš.

Pražský groš dobývá známý svět
Lidé za oponou byli italští odborníci, kteří celou reformu nejen teoreticky navrhli, ale také se podíleli na její realizaci. Nejdůležitější částí reformy bylo pochopitelně zavedení nové stříbrné mince, pro niž byl nalezen vzor ve francouzském mincovnictví, avšak také ustavení ústřední mincovny království ve stříbrem oplývající Kutné Hoře. Název groš (grossus = těžký) byl zvolen příznačně – ať již oproti brakteátovým plíškům či starým denárům, protože nová česká mince vážila celé 4 g a byla rovněž téměř stoprocentně ryzí. Pražský groš měl jednotný vzhled, který mu vydržel přes dvě staletí.



Podle původních návrhů se mělo jednat víceméně o násobek denáru, ale groš nakonec denáry postupně vytlačil. Další novou mincí v oběhu se stal drobný peníz (1/12 groše).

Groš si rychle získal oblibu v sousedních zemích, kde obíhal dokonce i v rámci tamějšího peněžního systému. Po nástupu Lucemburků v r. 1310 uskutečnil Jan Lucemburský (1310 – 1346) pokusy o ražbu zlaté mince, nicméně tyto zlaté mince fungovaly spíše jako mince reprezentační, protože kvůli nedostatku žlutého kovu nemohly být raženy v odpovídajícím množství. V ražbě grošů pokračoval i Karel IV. (1346 – 1378) a jeho syn Václav IV. (1378 – 1419), za jehož vlády bylo nutno nepříliš kvalitní drobný peníz nahradit penízem novým, jehož hodnota byla 1/7 groše, a zavést polovinu penízu – haléř. Tehdy rovněž obíhající půlgroš si u našich předků kupodivu zastání nenašel.

Válečná dobrodružství Jana Lucemburského, “krále pohádkové země”, jak jej byli v cizině zvyklí nazývat, potřebovala ohromné množství finančních prostředků. Král sám sice doma zastavil, co mohl, ale je skutečností, že české království proslavil po celé Evropě. Kredit groše však poprvé poněkud zakolísal.

České mincovnictví nicméně nemělo na stříbře ustláno ani později. Po smrti Václava IV. přicházejí husitské války, kdy na nějakou velkou a kvalitní ražbu mincí nebyl zrovna čas a kdy groš ztrácí podruhé, ještě citelněji. Proto také groše ražené za Karla IV. a Václava IV. nesou často stopy nadměrného opotřebení vlivem dlouholetého oběhu.

Až Jiří z Poděbrad (1458 – 1471) vrací groši něco z jeho staré slávy, avšak teprve další stabilizace poměrů za vlády nové dynastie – Jagellonců, nastupujících u nás r. 1471, otevírá prostor pro reakci na nové potřeby v obchodování. Evropa totiž objevuje Nový svět…

Anketa

Jste majitelem/majitelkou mince z období středověku?