Rozsáhlé pravomoci exekutorů mohou být v rozporu s ústavou

Soudní exekutor musí mít dostatečné pravomoci

Špatná vykonatelnost práva je jedním z dlouhodobých problémů, který v Česku stále čeká na uspokojivé vyřešení. Soudní řízení je zdlouhavé a právoplatný rozsudek často znamená vyřešení sporu pouze na papíře. Rozhodne-li se povinný rozsudek ignorovat, nezbývá oprávněnému, než aby se domáhal jeho vykonání. To však obnáší další čekání, starosti a placení nákladů bez záruky úspěchu.

Až do roku 2001 měl oprávněný na výběr jen ze dvou možností: buď se zařadit do dlouhé fronty žadatelů o provedení výkonu rozhodnutí u přetížených soudů, nebo na dotažení své soudní pře do úspěšného konce rezignovat. V řadě případů bylo nakonec úplně jedno, pro kterou z těchto možností se rozhodl. Povinný měl totiž spoustu možností, jak se splnění svých závazků vyhnout.

Určitá změna k lepšímu nastala před sedmi lety zavedením soudních exekutorů. Oprávněný, který se rozhodne služeb exekutora využít, nemusí čekat dlouhé roky, než se jeho případ dostane na řadu. Nemusí také sám zjišťovat údaje o povinném a určovat, který jeho majetek bude zabaven. To vše za něj udělá exekutor. Je logické, že bez rozsáhlých pravomocí se přitom neobejde.

Kámen úrazu: zabavování věcí movitých

Působnost a pravomoci exekutorů upravuje speciální právní předpis – exekuční řád. Jím vytvořený právní rámec pro exekuční činnost však není úplný. V řadě oblastí vyžaduje přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu. Oba tyto předpisy však na sebe ne zcela navazují, což poskytuje značný prostor k výkladovým nejasnostem a dohadům, jejichž důsledkem může být porušení práv zúčastněných osob.

Patrně nejproblematičtější součástí exekuční činnosti je zabavování věcí movitých. V exekučním řádu je mu věnován jeden stručný odstavec, v němž je stanovena povinnost exekutora zajistit a převzít do úschovy věci, které sepsal. Na rozdíl od soudního vykonavatele tedy nemůže sepsané věci jen označit samolepkami, ale musí je odvézt. Ve všem ostatním exekuční řád odkazuje na přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu.

Podle nich exekutor může mimo jiné provést prohlídku bytu nebo jiných místností povinného. Za tímto účelem je oprávněn zjednat si do nich přístup. Na místě pak má zabavit věci v takovém rozsahu, aby předpokládaný výtěžek z jejich prodeje postačil k uspokojení vymáhané pohledávky spolu s náklady exekuce. Zabavovány mají být především věci, které povinný může nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají.

Exekutor může vpadnout kamkoliv

Provedení domovní prohlídky a zabavování věcí je nepochybně významným zásahem do práv a svobod občana. Nedotknutelnost obydlí a ochrana vlastnictví majetku je zaručena Listinou základních práv a svobod. Do obydlí není dovoleno nikomu vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný a odůvodněný příkaz soudce.

Jedná-li se o povinného vytrvale odmítajícího splnit nařízení soudu, je omezení jeho práv v rozsahu nezbytném pro ochranu práv oprávněného v pořádku. Bohužel ale nejsou nikterak ojedinělé případy, kdy jsou exekutorem, resp. jeho zaměstnanci, flagrantně porušena práva třetích osob, které s exekucí nemají nic společného. Je nepřijatelné, aby pro vpád do bytu stačil „důvodný předpoklad“ exekutora, že v něm povinný má své věci.

O provedení domovní prohlídky a zabavení věcí nerozhoduje nezávislý soudce, ale sám exekutor. Vstoupit přitom může nejen do bytu, který povinný vlastní a prokazatelně užívá, ale prakticky do kteréhokoliv bytu, v němž povinný někdy v minulosti bydlel nebo si tam třeba nechal posílat poštu. Někdy dokonce stačí informace od oprávněného potvrzená sousedy nebo jinými osobami, že povinný byt navštěvuje a má tam své věci.

Exekuce nebo krádež vloupáním?

O provedení exekuce prodejem věcí movitých zabavených v konkrétním bytě či místnosti rozhoduje exekutor. To ale neznamená, že zabavování věcí exekutor sám provádí nebo že mu je osobně přítomen. Podle platných předpisů může provedením těchto úkonů pověřit svého zaměstnance – vykonavatele. Ten nemusí mít právní vzdělání, ale jen maturitu. Kromě vykonavatele, zámečníka a party stěhováků nemusí být exekuci nikdo přítomen.

Zákon nevyžaduje přítomnost vlastníka bytu, policie ani svědka. Jiná nezúčastněná osoba, například zástupce orgánu obce, se přibere jen „je-li to potřebné“. Povinnost pořizovat fotodokumentaci není stanovena. Popis věcí zahrnutých do soupisu nemusí být pro jednoznačnou identifikaci zabavovaných věcí dostatečný. Například zlatý prsten bývá běžně označen za „prsten ze žlutého kovu“ a třeba vybavení dílny za „soubor nářadí“.

Nárok na soupis zabavených předmětů má oprávněný, povinný a manžel povinného. Nikoliv však ten, v jehož bytě byly věci zabaveny. Tento člověk není účastníkem řízení, takže například nemůže ani nahlížet do spisu. Sám si tedy musí zjistit, co přesně se mu v jeho nepřítomnosti z bytu ztratilo. Zákonný nárok na kopii soupisu nemá dokonce ani v případě, kdyby byl jeho sepsání osobně přítomen.

Někdy nezbude než si koupit své vlastní věci

Při sepisování movitých věcí je exekutor oprávněn sepsat i věci, které prokazatelně nepatří povinnému, ale jiným osobám. Tím nejsou myšleny časté případy, kdy povinný bez jakýchkoliv důkazů prohlašuje, že zabavovaná věc není jeho. Exekutor, resp. jeho zaměstnanec provádějící soupis věcí, nemusí brát v potaz dokonce ani doklady jednoznačně prokazující vlastnické právo třetí osoby.

Podle platných právních předpisů totiž exekutorovi nepřísluší posuzovat, kdo je skutečným vlastníkem zabavovaných věcí. O tom může rozhodnout jenom soud na základě vylučovací žaloby podané tím, komu zabavená věc patří. Podání této žaloby však nemá odkladný účinek. Dříve než soud rozhodne, což běžně trvá několik měsíců, může tedy být zabavená věc už dávno prodána.

Nechce-li vlastník o své neprávem zabavené věci přijít, nezbývá mu nic jiného než buď uhradit pohledávku za povinného anebo si své vlastní věci koupit v dražbě. Jejich cena nejspíš nebude příliš vysoká, protože je určuje nikoliv soudní znalec, ale exekutor. Vyvolávací cena podle občanského soudního řádu činí třetinu ceny stanovené exekutorem. Zabavené věci tak bývají prodávány za zlomek jejich skutečné hodnoty.

Získat odpovídající náhradu škody je obtížné

Podle § 57 exekučního řádu je v exekučním řízení uvedení v předešlý stav vyloučeno. Tato krátká věta má pro třetí osoby, jimž byl na základě „důvodného předpokladu“ exekutora zabaven jejich majetek, dalekosáhlé důsledky. Žádný z úkonů provedených exekutorem totiž nemůže být revidován, byť by se později ukázalo, že nebyl proveden v souladu se zákonem. Zabavené a prodané věci jsou tedy nenávratně ztraceny.

Osoba, které byla exekutorem nebo jeho zaměstnancem v souvislosti s exekučním řízením způsobena škoda, se může domáhat její náhrady proti exekutorovi nebo proti státu. Oprávněnost svých požadavků ovšem musí hodnověrně prokázat. Dokonce i v případě, že poškozený disponuje všemi potřebnými doklady, se vyřízení jeho nároku na náhradu škody může protáhnout na řadu let.

Pikantní je, že vyhoví-li soud vylučovací žalobě, automaticky to neznamená, že by exekutor porušil svou povinnost nebo že by postupoval protiprávně. Není proto zodpovědný za škodu, která tímto jeho úkonem komukoliv vznikla. Pokud nestihl věci vyloučené ze soupisu včas zpeněžit, není povinen je vrátit tam, kde je zabavil. Pouze musí umožnit jejich vlastníkovi, aby si je převzal v místě jejich uložení.

Bude hůř?

Uvedený výčet oblastí, v nichž může dojít v souvislosti s exekučním řízením k porušení práv občanů, není zdaleka úplný. Přestože počet úspěšně završených exekucí řádově převyšuje počet těch problematických, obecně nepříliš dobrá pověst soudních exekutorů i stále se opakující případy jejich přehmatů o něčem svědčí. Přinejmenším o nedokonalosti právních předpisů, které tuto oblast upravují.

Exekuční řád byl za sedm let novelizován už celkem čtrnáctkrát. Jeho další velká novela právě prochází připomínkovým řízením na ministerstvu spravedlnosti. Pokud by prošla v navržené podobě, nejen že by zmíněné nedostatky neodstranila, ale dokonce by je mohla prohloubit. Velmi diskutabilní je především návrh, aby o stížnostech na nesprávný postup exekutora rozhodoval nikoliv soud, ale sám exekutor.

Další posílení pravomocí soudních exekutorů bez zavedení účinných mechanismů bránících jejich zneužití nejspíš nebude krok správným směrem. Nebudou-li nedostatky stávající právní úpravy včas odstraněny, bude jen otázkou času, než celá záležitost skončí u Ústavního soudu. V současné době tam již leží ústavní stížnost týkající se poškození práv povinného v případě, kdy hodnota majetku zablokovaného exekutorem je zcela nepřiměřená vymáhané částce.