Kontokorent sice mBank nenabízí vůbec (někomu může stačit kreditní karta), ale nabízí ho Postžiro zadarmo a FIO (jako příplatkovou službu).
A elektronickou a embossovanou kartu je rovněž možné mít i zdarma. Embossovanou od mBank (debetku i kreditku) a elektronickou k Postžiro zadarmo, k FIO (zde jak ke spořicímu tak běžnému účtu) a ke spořicímu účtu od Axa. Pokud by někdo trval na dvou kartách k jednomu účtu (nevidím v tom až takový rozdíl, naopak z mé strany chápu jako výhodu pokud je každá karta k jinému účtu, ideálně různí vydavatelé karet (jak banka, tak karetní asociace), ale budiž), tak lze mít k běžnému účtu od FIO zdarma Maestro a za příplatek si vybrat vhodnou kartu z nabídky ČSOB. Pokud jde jen o to, aby měl jinou kartu manžel a manželka ke stejnému účtu, tak u FIO je karta pro disponenta a u mBank pro spolumajitele zdarma.
Ohledně těch zahraničních měn – nejsem moc přesvědčen o tom, že je to dobrý nápad, zastávám názor, že člověk má mít účet v té měně jakou se v dané zemi platí, protože jinak za všechny pohyby platí jako za zahraniční platby viz:
http://www.mesec.cz/clanky/jakymi-zpusoby-platit-do-zahranici/
http://www.mesec.cz/clanky/jak-prijmout-platbu-ze-zahranici/
a to i v případě, že jde o tuzemský platební styk. Když už např. účet v EURech, tak v Německu (např. VR Bank Zittau) nebo na Slovensku (např. Privatbanka). Pokud nemám příjem v cizí měně, ale mám v ní výdaje (např. nakupuji na eBay), je pro mě výhodnější používat devizové společnosti a obráceně, pokud mám příjem v cizí měně a výdaje v domácí, opět je pro mě výhodnější nechat si jí posílat na účet devizové společnosti, která mi jí promění výhodněji, než jakákoliv banka. Jinak účty v zahraničních měnách nabízí třeba FIO (USD a EUR) a to za poměrně výhodných podmínek.
Bezplatnou telefonní linku (jak pro informace, tak pro zadávání příkazů) má ING a částečně se dá říct, že mBank, pokud se využije možnost volání z mKiosků a finančních center, ovšem příkazy jsou už dost zpoplatněny.
Tenhle článek není o tom, jak vybrat jeden účet, který je „nejlepší“ i za cenu různých kompromisů (tedy, že za některé služby budu platit více, než je nezbytně nutné), protože kritéria toho co je „nejlepší účet“ budou u každého jiné. Dostali bychom se tak k tzv. „průměrnému klientovi“ a to je to, co já nemám rád. Takové to já jsem měl celé kuře, ty žádné, takže jsme oba měli průměrně půlku kuřete – chování „průměrného klienta“ nakonec totiž neodpovídá vlastně žádnému zákazníkovi – tu půlku kuřete totiž z těch dvou neměl ani jeden.
