Poplatek za vedení běžného účtu není absurdní

Za co mám platit bance?

Většině lidí vadí poplatek za vedení běžného účtu a neváhají ho označit za absurdní. Nechápou totiž, proč mají platit bance za to, že jí poskytnou své peníze, když ona jim nabízí jenom minimální úrok. To je přece jasný důkaz neserióznosti a hamižnosti bank! Ve skutečnosti je to ale jinak. Existence poplatku za vedení běžného účtu i nízké úročení jeho zůstatku mají své objektivní důvody.

Otevření a vedení běžného účtu je služba, kterou banka poskytuje klientovi s vynaložením určitých nákladů. Potřebuje k tomu technické vybavení, personál a také musí hradit provozní náklady. Klient s otevřením účtu získá možnost bezhotovostních převodů i hotovostních vkladů a výběrů peněz v pobočkové síti banky i jinde. Záleží jen na libovůli klienta kdy, kde a kolik peněz na svůj účet vloží nebo si z něj vyzvedne.

Banka bude pohyby na jeho účtu evidovat a bude ho o nich pravidelně informovat formou výpisů z účtu. Vedle toho klient v rámci poplatku za vedení účtu často získá možnost využívat lépe úročený spořicí účet a někdy i platební kartu, která komfort služeb podstatně rozšiřuje. Své peníze bude mít okamžitě dostupné a přitom v relativním bezpečí, protože mu za ně ručí nejen banka, ale do poměrně vysoké výše je garantuje i stát.

Banka neví, kolik peněz a kdy se na klientově účtu objeví, ani kdy a kde si je klient vyzvedne. Je povinna je na klientův účet kdykoliv přijmout a zase z něj téměř okamžitě vyplatit. Klient bance negarantuje vůbec nic. Svůj účet může používat každý den, jenom občas nebo také vůbec a kdykoliv ho může zdarma zrušit. V souvislosti s vedením běžného účtu tedy banka klientovi poskytuje daleko více, než je tomu naopak.

<chart id=„1“></chart>

Drahé balíčky a skládanky

Kritikům poplatku za vedení běžného účtu i lidem, kteří tento poplatek v anketách označují za nejabsurdnější, poněkud uniká fakt, že ho samostatně už téměř nikdo neplatí. Banky totiž vedení běžných účtů soukromým osobám nabízejí zpravidla jen jako součást různě strukturovaných produktových balíčků. Samotný poplatek za vedení běžného účtu s minimem dalších služeb nebývá nijak zvlášť vysoký.

To, co činí běžný účet drahým, jsou různé více či méně nadstandardní služby, které si klient objedná. Banky při jejich nabídce většinou volí osvědčenou taktiku produktových balíčků. Dobře vědí, že lidi nepřiláká nic tak spolehlivě, jako možnost pořídit si něco se slevou. K běžnému účtu jim tak přibalí další služby, přičemž neopomenou zdůraznit, že v balíčku je jejich cena daleko nižší, než kdyby si je objednali samostatně.

Že se vám zdá balíček drahý? Ale podívejte se, co všechno obsahuje a jaké možnosti vám nabízí! Přitom místo 300 Kč za něj zaplatíte jenom 190 Kč měsíčně. No nekupte to. Ještě sofistikovanější metodou je poskytnutí možnosti, aby si klient balíček z  prefabrikovaných služeb složil sám. Je tak zapojen do hry a má pocit, že si objedná jenom to, co využije. Výsledek ale může být podobný tomu, jako když mu balíček poskládá sama banka.

<calculator id=„1“></calcu­lator>

A mám to zadarmo

Takto nejásá jen Béda Trávníček u kola štěstí v reklamě jedné nejmenované firmy zabývající se prodejem zahradní techniky. Podobně mohou jásat i klienti některých bank a kampeliček, které nabízejí vedení běžného účtu, popřípadě i některé další služby zdarma. Samozřejmě, že to nedělají z altruismu, jedná se o výsledek chladné kalkulace. Žádná z nich totiž není charitativní organizací, která by rezignovala na tvorbu zisku.

Neúčtování nepopulárního poplatku lze totiž velmi dobře marketingově využít pro přetažení klientů od konkurence. Velký počet klientů a objem prostředků protékajících jejich zadarmo vedenými účty pak bance poskytne dostatečnou kompenzaci ušlého zisku. Klienti toho mohou využít. Z reklamy se ovšem nedozvědí, že pro získání bezplatného vedení účtu musí splnit určité podmínky, nebo že nízkonákladová banka disponuje jen řídkou sítí poboček.

Příkladem může být eKonto, které Raiffeisenbank „zdědila“ po eBance. V reklamě tvrdí, že klient ho nezíská jen zadarmo, ale že mu za jeho vedení banka dokonce bude platit. Už ale neříká, že jde jen o 10 Kč měsíčně, a že podmínkou nulového poplatku je měsíční kreditní obrat na účtu ve výši min. 20 tis. Kč, popř. 15 tis. Kč spolu s čerpáním spotřebitelského či hypotečního úvěru od Raiffeisenbank nebo stanoveným objemem jí spravovaných depozit.

Naproti tomu mBank a Fio, družstevní záložna nabízejí zdarma nejen vedení běžného účtu, ale neúčtují si ani běžné transakční poplatky. Společné mají to, že se jedná o nízkonákladové finanční společnosti. To neznamená, že by úroveň jejich služeb byla výrazně horší než u „běžných“ bank. Má ale jistá omezení – třeba v počtu míst, kde klient může na svůj účet vložit hotovost nebo si ji bez karty vyzvednout. Komu to nevadí, může ušetřit.

Nelíbí se vám poplatky? Hlasujte nohama

Diskuse nad absurditou bankovních poplatků sama nabyla tak trochu absurdních rozměrů. Podle údajů České národní banky v Česku k 30.9.2008 pů­sobilo celkem 38 bank a 17 družstevních záložen. Jejich poplatková politika rozhodně není jednotná. Házet všechny do jednoho pytle a přitom často ani nerozlišovat, o jakém poplatku se vlastně hovoří, úroveň diskuse o těchto poplatcích dosti snižuje.

Zdají-li se někomu bankovní poplatky vysoké, měl by si nejdříve ujasnit, o jaké poplatky se jedná. Skoro určitě se nepůjde o poplatek za vedení běžného účtu, ale spíše o jiné služby. Měl by tedy zvážit, zda je opravdu potřebuje. Pokud se bez nich neobejde a jeho stávající banka mu je levněji poskytnout nechce, má možnost změnit banku. Nikdo ho přeci nenutí, aby u oné, z jeho úhlu pohledu neseriózní a hamižné banky, zůstával.