Spočítejte si...

Zavřít

Pojištění cestovních kanceláří je ve slepé uličce

Chcete dosáhnout téměř 100% zhodnocení vložených prostředků a nevíte, jak na to? Tady je návod.

Stačí založit si cestovní kancelář, pojistit ji alespoň na 1 milión korun pro případ úpadku, prostřednictvím nastrčených osob prodat a zaplatit „sami sobě“ zájezdy v odpovídajícím objemu a pak úmyslně zkrachovat. Podle připravované novely zákona 159/1999, o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, bude muset pojišťovna vašim „poškozeným klientům“ (tedy ve skutečnosti vám) vyplatit všechno, co „oni“ (tedy vy) za neuskutečněné zájezdy zaplatili.

Zákon psaný pro podvodníky

Připadá vám to jako neuvěřitelně absurdní a něco, co je naprosto vyloučené? Máte pravdu jen částečně, Absurdní to opravdu je, ale zákon to přesto umožňovat bude. Tedy pokud bude schválen v navržené podobě. Přikazuje totiž pojišťovnám, že mají odškodnit klienty zkrachovalé cestovní kanceláře v jejich plném nároku, tedy bez ohledu na částku, na kterou byla daná kancelář pojištěna. A musí to udělat dokonce i v případě, že její krach byl způsoben úmyslně. A přitom nedává pojišťovnám prakticky žádnou možnost ověřit si, že jim cestovní kancelář předkládá potřebné podklady úplné a odpovídající skutečnosti.

Ovšem aby tento podvod, protože nic jiného to není, mohl opravdu fungovat, musí onu fiktivní cestovku nejdříve nějaká pojišťovna pojistit. To ale bohudík žádná neudělá. Ne kvůli tomu, že by rozpoznala připravovaný podvod, protože tolik práv jim zase novela zákona nedává. Ale především proto, že požadavek na v podstatě „neomezená“ plnění je v rozporu se základními principy fungování pojištění. A odporuje i zákonu o pojišťovnictví. Ten totiž, kromě jiného, stanoví pojišťovnám povinnost podnikat obezřetně. Co by asi dělala ČNB, kdyby přišla na to, že nějaká pojišťovna vyplácela plnění nad rámec sjednaných limitů? A co by na to říkaly zajišťovny? Jsou to takové pojišťovny pojišťoven a platí pro ně analogická pravidla. Že by tedy některá z nich poskytla za těchto podmínek nějaké pojišťovně zajištění, si snad nemůže myslet ani ten největší fantasta.

Nelze hradit škodu nad limit, pojištění se raději nebude prodávat

Problém pojištění cestovních kanceláří není přitom nový. Stávající úprava jejich povinného pojištění pro případ úpadku nefunguje a je neustálým předmětem sporu. V současnosti tak není zajištěno, že klienti zkrachovalých cestovních kanceláří dostanou zpět všechny peníze, které zaplatili za neuskutečněné nebo nedokončené zájezdy. Příčinou je nedostatečné pojištění těchto kanceláří (tzv. „podpojištění“). Pojišťovny jsou přitom nuceny k tomu, aby poškozeným hradily škodu i nad rámec limitů sjednaných v pojistné smlouvě. To ony samozřejmě udělat nemohou. Ve snaze tento problém řešit vznikla zmiňovaná novela, která ovšem všemu, jak se tak lidově říká, „nasadila korunu“.

Důsledkem jejího případného schválení nebude nic jiného než to, že pojišťovny cestovní kanceláře proti úpadku pojišťovat nebudou. Ty ale ze zákona pojištěné být musí, jinak nemohou podnikat. Katastrofickým důsledkem je tak nezanedbatelné narušení jednoho sektoru národního hospodářství. V příštím roce by si totiž mohli lidé koupit zájezd nejspíš jen v zahraničí, nebo u některé cestovní agentury, které pojištění pro případ úpadku mít nemusí. Na snahu „ochránit spotřebitele“ by tedy nejvíce doplatili oni sami. S jistou dávkou sarkasmu se nabízí dodat, že cíle by tím bylo dosaženo – již nikdy by se nestalo, že při krachu cestovní kanceláře nedostanou její klienti zpět vše, co jí zaplatili.

Nařizování je nesmysl, krach je přirozený

Avšak zasáhnout takto jednu oblast podnikání snad nikdo nechce. Navíc když dopad by byl nemalý. Vedle výpadku daňových a jiných příjmů státního rozpočtu by to znamenalo i růst sociálních výdajů na bývalé zaměstnance cestovních kanceláří hledajících nové uplatnění na trhu práce. Je jich zhruba 12,5 tisíce, takže celkový dopad můžeme odhadovat v řádu jednotek miliard korun. Takže bude nejspíš nutné najít nějaké jiné řešení. Nabízí se jich hned několik. Prvním z nich je žádné zajištění proti úpadku cestovkám nenařizovat. Je to totiž celé nesmysl. Existuje řada jiných oborů, kde krach dodavatele může mít na člověka mnohem větší dopad, než v tomto případě, a žádnou podobnou ochranu přitom nemá.

Když třeba skončí předčasně developer, kterému už klient zaplatil nemalé zálohy, tak je to pro takového člověka mnohem větší komplikace než jedna zkažená dovolená. Ale je to evropská směrnice, která „ochranu“ klientů cestovních kanceláří našemu státu přikazuje, a tak se s tím nic moc dělat nedá. Ale když už se stát k něčemu takovému zavázal, tak přeci nemůže svoji povinnost a náklady s tím spojené přehazovat na cizí subjekty. Respektive může to udělat, ale pak by jim měl kompenzovat ztráty, které jim tím způsobil. Do toho se samozřejmě stát nepohrne a pravdou je, že by to nebylo ani dobré řešení. Všelijakých kompenzací na všechno možné máme kolem sebe už tak dost.

Vznikne garanční fond pro cestovní kanceláře?

Nabízí se ale jiná alternativa – státem spravovaný, nebo jen dozorovaný, garanční fond. Do něj by přispívaly povinně všechny cestovní kanceláře. Stát by dohlížel na dodržování této povinnosti, kontroloval by správnou výši příspěvku a uvolňoval by nashromážděné prostředky klientům zkrachovalých kanceláří (nebo by dohlížel na její uvolnění). Pokud by však nedokázal prosadit dodržování povinnosti placení příspěvků, musel by v okamžiku, kdy by prostředky ve fondu došly, sáhnout do „své vlastní kapsy“. A to není zrovna ideální, protože ta „jeho kapsa“ v tomto případě znamená „kapsu“ daňových poplatníků.

Nabízí se však kombinovaná varianta. Garanční fond plnit z příspěvků pojišťoven. Jinak řečeno, odváděla by se do něj část pojistného a z něj by se plnilo poškozeným klientům v případě, že by zkrachovalá cestovka byla podpojištěná. To by ale zase znamenalo, že by poctivé cestovní kanceláře doplácely na ty, kterým slovo zodpovědnost nic moc neříká. Takže taky ne úplně nejlepší řešení. Pak je tu ještě jedna možnost, doposud opomíjená. Platit pojistné z každé koruny zaplacené klientem. Tedy podle skutečně prodaných a zaplacených zájezdů. Od toho by se pak odvíjela výše pojistných limitů.

Novela zákona způsobí vážné problémy

Tato varianta má tu výhodu, že prakticky eliminuje riziko podpojištění. Ze všech možných řešení je také nejvýhodnější pro samotné cestovní kanceláře. Podle stávající úpravy totiž platí zbytečně vysoké pojistné v případě, kdy nedosáhnou předpokládaného objemu prodaných služeb. A novela v tomto ohledu situaci ještě zhoršuje tím, že nastavuje minimální limity plnění, na které je nutné pojištění sjednat. Což nepříznivě dopadá hlavně na menší cestovní kanceláře. Ty by však mohly mít problémy i s vyšší provozní náročností posledním zmiňovaného řešení. Částečnou kompenzací by pro ně naopak bylo to, že by platily nižší pojistné než podle navrhované novely.

Co dodat? Skutečně funkční zajištění nároku klientů na vrácení peněz v případě krachu cestovní kanceláře se hledá jen těžko. Zrušit to nemůžeme a tak zbývají varianty, kdy bychom za krach cestovky platili buď všichni, nebo jen poctivé cestovní kanceláře, případně by se jednalo o provozně náročný model. Praktická realizace jakékoliv z těchto opatření taky znamená, že by si klienti cestovních kanceláří museli nejspíš připlatit. Je to logické. Lepší zabezpečení jejich případných nároků zkrátka taky něco stojí. Avšak přes všechny nedostatky zmiňovaných variant je každá z nich stále lepší než to, co je navrhováno v rámci novely zákona 159/1999. Ani jedna z nich totiž nevede do slepé uličky.

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 7. 2014 23:05