Podaří se dokončit reformu veřejných financí?

Promarněná příležitost

ODS se deklaruje jako liberálně konzervativní strana. Důraz klade na podnikavost a soukromé vlastnictví. Poměrně ostře se vymezuje proti levicovému pojetí silného „sociálního“ státu. S tím korespondují hlavní priority uvedené v programových dokumentech, s nimiž šla v roce 2006 do voleb. Formou smlouvy s občany tehdy současný premiér Mirek Topolánek sliboval, že sníží daně, usnadní podnikání, omezí státní regulaci a přerozdělování veřejných prostředků. Dále mj. garantoval zlepšení životní úrovně důchodců a zachování bezplatné zdravotní péče.

Konkrétnější návrh opatření pak ODS představila ve svém volebním programu sestávajícím z preambule a pěti kapitol věnovaných jednotlivým tématům. Podle něj se Česko mělo stát zemí s efektivním státním aparátem, který občanům nevládne, ale slouží. Omezena měla být byrokracie i korupce. Zaveden měl být vymahatelný a průhledný právní systém s rychlými soudy (soudní rozhodnutí do půl roku) a efektivně fungující policií. Daňové přiznání mělo být možno podávat na jednom listu.

Po dvou letech vládnutí nelze nejsilnější vládní straně upřít snahu o prosazení změn. Velká část jejich slibů ovšem zůstává nenaplněna. Týká se to zejména reformy veřejných financí, z níž bylo dosud realizováno pouhé torzo. Disproporce mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů tak zůstává nevyřešena. Z potřebných systémových změn ve zdravotnictví, důchodovém systému i veřejné správě bylo provedeno jen minimum, a to ještě s velkými problémy. S ohledem na stávající rozložení politických sil už to tak nejspíš také zůstane.

Povolební pat a snaha o hledání kompromisních řešení akceptovatelných koaličními partnery a posléze i politickými přeběhlíky jiný vývoj vlastně ani neumožnily. Výsledek je ovšem hodně tristní. ODS se u velké části svých voličů diskreditovala kvůli malé rozhodnosti při prosazování reforem a u většiny ostatních především kvůli tomu, že nutnost provedení nepopulárních opatření nedokázala srozumitelně vysvětlit a zdůvodnit. Doba rychlého ekonomického růstu tak byla prakticky promarněna a budoucnost reforem je nejistá.

Sociální jistoty pro všechny

ČSSD je aktuálně druhou nejsilnější parlamentní stranou, která minulé volby prohrála nejtěsnějším možným výsledkem. Jejím hlavním politickým cílem je zachování a posílení sociální role státu. Ve svých programových dokumentech sice také deklaruje zachovávání zásad demokracie a právního státu i snahu o zefektivnění státní správy a ozdravení veřejných rozpočtů, ale jinak se s vládní ODS neshodne prakticky v ničem. Striktně opoziční postoj přitom většinou uplatňuje jak v případě zásadních tezí, tak i naprostých banalit.

Na rozdíl od pravicových stran je ČSSD zastáncem posílení státní regulace kapitálu, trhu a konkurence ve prospěch sociální spravedlnosti a solidarity. Ekonomická moc podle ní musí podléhat demokratické kontrole. Stát tedy má regulovat hospodářskou soutěž a přerozdělovat veřejné prostředky pro větší blaho všech občanů. Navenek se sice ČSSD distancuje od marxistické politické ekonomie, ale spousta jejich tezí jako by vycházela přesně z utopistického komunistického hesla: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“.

Před několika dny ČSSD představila soubor návrhů pro oblast sociální politiky nazvaný „Program naděje“. Jeho cílem je zmírnění dopadů reformy veřejných financí na občany. Na jeho základě si lze utvořit vcelku jasnou představu o změnách, které je možno očekávat po případném vítězství levice v příštích volbách. Je zde mj. návrh na vyplacení mimořádného důchodu ve výši 3000 Kč v druhé polovině letošního roku a zavedení 13. důchodu po vyhraných volbách, zvýšení příspěvků na děti, nemocenské, výdajů na sociální služby atd.

Zabráněno má být „privatizaci průběžného důchodového systému“ i „privatizaci sociálních služeb a lůžkových zařízení“. Poměr čistého důchodu vůči čisté mzdě má dosahovat 65 %. Zároveň mají být umožněny předčasné odchody do důchodu pro pracovníky v těžkých provozech za výhodnějších podmínek. Financování těchto návrhů má být v přechodné etapě zajištěno z příjmů z kapitálové účasti státu a privatizace ČEZ, ČEPS a Letiště Praha a ze zvýšení příspěvku na zaměstnanost o 1,5 %. Další zdroje financování prý ČSSD hledá.

Reformy se odkládají na neurčito

Nejhorší na současné situaci je, že nemá žádné dobré řešení. Bude-li ODS pokračovat v opatrném prosazování okleštěných reforem s cílem udržet křehkou koalici a vyhovět požadavkům nezařazených poslanců, nejspíš do konce stávajícího volebního období dosáhne jen ztráty zbytků své důvěryhodnosti. Jakékoliv výraznější přitvrzení v reformním úsilí ovšem nepřichází v úvahu. Zcela jistě by rychle vyústilo v rozpad koalice, následné vyslovení nedůvěry vládě a předčasné volby.

Na jednoznačné vítězství ODS v dalších řádných, popřípadě předčasných volbách, vsázet určitě nelze. Stejně nepravděpodobné je, že by se ČSSD rozhodla v reformách pokračovat, protože by se tím zpronevěřila všemu, co dnes hlásá. Od levicové strany nelze očekávat, že by místo slibovaného růstu důchodů a plošného vyplácení všemožných dávek začala šetřit a prosazovat nepopulární restriktivní opatření, nebude-li k tomu okolnostmi nevyhnutelně donucena, což prozatím nejspíš nebude.

Přestože hospodářský růst v Česku už zdaleka není tak silný a privatizační zdroje financování pomalu vysychají, ještě pořád je kde brát, a deficitní hospodaření státu zatím občané nijak zvlášť nepociťují. Nestane-li se nic neočekávaného, může tato zdánlivá ekonomická rovnováha ještě hezkých pár let vydržet. Určitě však nevydrží navěky. Iluze sociálního státu, který může štědře rozdávat, aniž by měl zajištěny zdroje na krytí rostoucích výdajů, se rozplyne a procitnutí do reality bude velmi tvrdé.

Jediné, co by mohlo odvrátit budoucí kolaps nejen důchodového a zdravotního systému, ale celé české ekonomiky, je kromě zázraku snad jen evropská integrace. Bude-li Česko chtít setrvat v Evropské unii, čerpat dotace a neztratit naději na zavedení společné evropské měny, bude muset i budoucí levicová vláda respektovat ekonomickou realitu a snažit se přizpůsobit růst výdajů možnostem veřejných rozpočtů. Reformy se tedy nakonec nejspíš jenom odloží a zpomalí. O to bolestivější ovšem jejich provedení nakonec bude.