Hlavní navigace

Platí ještě úsloví "kdo šetří, má za tři"?

29. 4. 2009
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Soudobé peníze nejsou pevným měřítkem a správná investiční a jiná peněžní rozhodnutí musí zvažovat, zda budou následovat doby inflační nebo deflační. Milion před padesáti lety měl jinou hodnotu než milion v současné době, přestože jde o stejnou číslovku.

Dvacáté století bylo stoletím inflace. Zkušenosti a principy, popisované v ekonomických příručkách a učebnicích, automaticky předpokládají, že inflační doba je nutnou součástí života každé domácnosti a každého podnikatele. I když v minulém století převažovaly doby inflační, neznamená to nutně, že nemohou nastoupit doby deflační.

Ve druhé polovině minulého století byly v Japonsku inflační doby, vedoucí k rapidnímu růstu cen nemovitostí (nemovitostní bublině) a růstu na akciových trzích (akciové bublině). Tato inflační doba byla vystřídána dobou deflační, která začala, když cenové bubliny splaskly. I přes různorodé snahy japonské centrální banky (kvantitativní uvolňování a přímý nákup japonských vládních dluhopisů) a navzdory ohromným státním výdajům (stimulačním balíčkům a infrastrukturním výdajům) se inflaci a opětovné přírůstky růstu vyvolat nepodařilo.

Nastoupí-li deflační doby i do Evropy, jak současný vývoj naznačuje, pak princip „kdo šetří, má za tři“ bude platit mnohem více, než v dobách inflačních. Je také možné, že pak budou muset být napsány nové ekonomické příručky a učebnice, které budou problematiku osobních financí popisovat z úhlu pohledu deflačních dob.

Selské srovnávání

Pokud sedlák dokáže část obilí ušetřit, může ho schovat jako rezervu na horší časy. Taková úspora, uložená na půdě v truhlici, může pomoci přežít dlouho zimu nebo neúrodu. Rezervu je ovšem nutné uchránit před zničením a ztrátou. Je možné, že když se do truhlice dostanou myši, budou uložené obilí pomalu ujídat a rezerva na horší časy zmizí do ztracena. V dnešní době již úspory nejsou schovávány v podobě naturálií, ale nejčastěji v podobě peněz. Úspory nemusí být hlídány před nenasytnými myšmi, ale před inflací, která kupní sílu peněz skrytě ujídá. Čtěte více: Jak postupovat při ztrátě a nálezu peněz, osobních dokladů a majetku?

Peníze jako měřítko hodnoty úspor

Kdo vlastnil milion korun před dvaceti lety, mohl si za ně pořídit více, než ten, kdo milion korun vlastní dnes. Měřítko v podobě peněžního vyjádření se totiž v průběhu času změnilo a změnilo se i množství majetku, který si příjemce nebo držitel této peněžní sumy může za tuto sumu pořídit.

Aby určité měřítko a používaná jednotka dokázala adekvátně vyjádřit sledovanou skutečnost, vznikla nauka o měření, metrologie. Metrologie uznává, že pro adekvátní měření je zapotřebí dodržet několik podmínek. Například metr, používaný při měření prodávaného metrového zboží, musí být navázaný na referenční etalonový metr příslušného metrologického institutu a dozorové orgány musí dohlížet, že měření nebudou prováděna zavádějícím způsobem. Podobně je tomu s litry, kilogramy, kilometry a všemi hlavními i odvozenými jednotkami, které se k měření a vážení používají.

Peněžní jednotky, ať už to jsou koruny, eura nebo dolary, jsou z metrologického hlediska špatnými měřítky, protože neexistuje referenční etalon, vůči kterému by se hodnota peněžní jednotky vyjadřovala. Komoditní peníze, u kterých byla peněžní jednotka (kupní síla) vztahována k jistému množství nějaké komodity, byly měřítkem, které by metrologickými hlediskům vyhovět mohlo. Takovými komoditními penězi by mohlo být pět zlaťáků, tedy jednotka vztahující se k jistému množství zlata, deset stříbrňáků, tedy jednotka vztahující se k jistému množství stříbra, nebo pět loktů plátna, tedy jednotka vyjádřená prostřednictvím jistého množství textilního materiálu.

Měřítko v podobě vynucených peněz

Žijeme v době, kdy vlády používání komoditních peněz zakázaly a vynutily používání nekrytých vynucených peněz (fiat money). Vynucené peníze fungují tak, že politická autorita na svém politickém teritoriu nutí k používání své měny a peněžních jednotek, které emituje bankovní systém. Problém je v tom, že peněžní jednotku i bankovní systém může politická autorita více či méně skrytě ovlivňovat. Politické autority například jmenují členy bankovní rady centrální banky, kteří například rozhodováním o výši úrokových sazeb nebo prováděných intervencích ovlivňují směnný kurz příslušné měny a její kupní sílu. Čtěte více: Padělek je levnější poznat před tím, než se vám dostane do peněženky

Peněžní jednotka je v takovém systému vynucených peněz ovlivněna vůlí měnové autority a její více či méně zodpovědnou měnovou politikou. Z výše uvedeného metrologického hlediska by mohla být taková situace přirovnána k představě délkového měřidla v podobě „gumového“ metru, který je možné podle aktuálních dispozicí politické či měnové autority více či méně natáhnout a výsledek měření ovlivnit ve prospěch či neprospěch některé strany.

Deflační a inflační politika

Dnešní peněžní jednotky, ať už to jsou koruny, dolary, eura nebo turecké liry, jsou jednotkami, které může podle potřeby měnová (respektive politická) autorita ovlivnit. Výsledné hodnoty prováděných transakcí pak mohou být vychylovány směrem, který vyhovuje jedné či druhé straně. Jako příklad takového vychylování mohou posloužit měnové experimenty z doby první republiky, jednak Rašínova deflační politika, jednak pozdější inflační politika. Čtěte více: Na běžný účet úspory nepatří

Rašínova prvorepubliková deflační politika

První československé vlády cíleně ovlivňovaly československou korunu tak, aby dosáhly jejího zpevnění a zhodnocení. Hovořilo se o tom, že tímto způsobem bude moci být československá koruna později navázána na zlato. Díky deflační politice se měřítko peněžní jednotky v podobě československé koruny díky umělému zasahování československou vládou v čase měnilo.

Z pohledu všech, kdo tehdejší československou korunu používali ve svých transakcích, deflační politika znamenala, že k zaplacení závazků a koupi životních potřeb stačilo méně korun než dříve. Peněžní měřítko se díky deflační politice změnilo podobně, jako by se měřítko délkové jednotky v podobě metrového měřidla záměrně prodloužilo („gumový“ metr by byl pro uskutečňovaní měření natáhnut).

Deflační politika spočívala v tom, že množství peněz v hospodářství bylo snižováno. Peníze, které byly vybrány z majetkových dávek (zdaněním poválečného majetku), nebyly vraceny zpět do oběhu, množství peněz klesalo, v hospodářství se peněz nedostávalo a ceny měly tendenci klesat (deflace). V roce 1922 byla deflační politika posílena tím, že Československo začalo ve prospěch koruny intervenovat. Za devizy získané zahraniční půjčkou byly vykupovány československé koruny, což v průběhu jednoho roku vedlo ke zpevnění koruny o 50 %. Čtěte více: Sazby spořicích účtů klesají

Peněžní jednotka v podobě československé koruny se tak díky umělému zásahu československé vlády změnila. Dopady byly různorodé:

  • kdo platil dávku ze svého majetku, platil tyto daně ve zhodnocených penězích, tj. zaplatil více, než kdyby deflační politika nebyla realizována,
  • bankovní skupiny a všichni ti, kdo měli k dispozici československé koruny, na tom vydělali, protože se kupní síla jejich peněz zvyšovala,
  • kdokoliv měl jakékoli dluhy, znamenal pro něj dopad záměrně vyvolané deflace zhodnocení dluhů,
  • kdo svůj dluh splácel v pravidelných splátkách, znamenalo to pro něj, že musel pracovat více hodin, aby na splátku vydělal,
  • v nastupující deflační době se potvrdila platnost principu „kdo šetří, má za tři“, kdo měl nějaké úspory, byly deflační politikou zhodnoceny.

Předválečná prvorepubliková inflační politika

V roce 1934, pět let po začátku Velké hospodářské krize, potřebovala Československá republika řešit své předlužení. Dluhopisy Československé republiky, které by schodky státního rozpočtu kryly, byly neprodejné, a jak dokládají záznamy z tehdejšího parlamentu, bylo v roce zvoleno řešení v podobě inflační politiky. Inflační politika znamenala, že došlo k „tištění“ dalších korun a jejich uvádění do oběhu (expanzivní měnové politice).

Jsou-li měnovou autoritou emitovány další peníze, kupní síla stávajících peněz se snižuje, je rozředěna. Inflační politikou byla československá koruna jako peněžní jednotka cíleně ovlivněna, v metrologickém přirovnání došlo k situaci, kdy se měřítko v podobě metrového měřidla smrsklo a měřilo v neprospěch jedné strany.

Dopady inflační politiky jsou opačné, než v případě politiky deflační:

  • jelikož kupní síla československých korun byla „zředěna“, kdokoliv, kdo měl k dispozici a držel československé koruny, na tom prodělal, protože se kupní síla snížila,
  • kdokoliv měl dluh, znamenalo to pro něj znehodnocení dluhu,
  • kdo svůj dluh splácel v pravidelných splátkách, znamenalo to pro něj, že musel pracovat méně hodin, aby na splátku vydělal,
  • v nastupující inflační době se ukázalo, že princip „kdo šetří, má za tři“ přestal platit, protože kupní síla úspor byla inflací znehodnocena.

Ne na všem ušetříte

Úsloví „kdo šetří, má za tři“ zachycuje princip, které říká, že chce-li člověk něco získat, měl by si na to nejprve naspořit. Příkladem uplatnění principů může být komentář převzatý z internetové diskuse: Osobní finanční krize mě již dávno naučila šetrně hospodařit s penězi, hledám levnější alternativu kvality (…), odolávám vtíravým reklamám a přihlouplým trendům, (…) a to se pak penízky do prasátka jenom sypou!

skoleni_15_4

Jiný komentář k tomuto tématu se objevil ve vtahu ke šrotovnému: …úspory v rodině máme slušné, mohli bychom si koupit auto střední třídy bez šrotovného a ještě by část úspor zbyla. Ale auto kvůli šrotovnému nekoupíme. Nehodláme se kvůli tomu zbavit našeho 14 let starého auta, které je pořád ve velmi pěkném stavu a může nám pořád ještě sloužit dalších 10 let. Radši si peníze ponecháme v úsporách, protože máme rádi sociální jistoty a úspory jsou pěknou sociální jistotou. Čtěte více: Jak jsou pojištěny vklady v bance a co s drahým autem, které je účetně šrot?

Úsloví „kdo šetří, má za tři“ je platné v deflačních i inflačních dobách. Aby bylo úsloví pravdivé i v inflačních dobách, je nutné hledat zhodnocení úspor takové, které inflačnímu znehodnocení dokáže předejít.

Myslíte si, že rčení "kdo šetří, má za tři" je stále aktuální?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).