ODS a její „nižší a rovné daně“

Zakladatel Občanské demokratické strany (ODS) svého času vysvětlil občanům, co je levice a pravice. Velká část národa se ztotožnila s myšlenkou, že dobré podmínky pro vlastní realizaci jsou více než skálopevné sociální jistoty a že při růstu ekonomiky i na potřebné dojde. Můžeme teoretizovat o tom, jaký obsah má pojem levice či pravice v Evropě 21. století, ale ODS ho pojímá tradičně a netají se tím.

Je legitimní, zní-li heslo ODS před volbami „nižší daně“. Když je to ale současně po volbách, které nastolily její vládu a počátek reformy veřejných financí tak, jak ji známe, je to silné podcenění voličovy inteligence.

Do parlamentních voleb v roce 2006 voleb vcházel Jan Tlustý s 15% rovnou daní, ODS o pověstný vous zvítězila, první kabinet neuspěl, druhý podpořen podezřele osvícenými poslanci z druhého břehu ponechal 15% daň z příjmů a doplnil ji o další půvabné speciality, které poněkud relativizují inzerované nízké daně stejné pro všechny.

Co skrývá superhrubá mzda

Srozumitelný záměr ukázat zaměstnanci skutečnou cenu komfortu jeho zajištění státem přebil fakt, že cifra, sčítající firemní příspěvek na zdravotní a sociální zabezpečení, zvýšila zaměstnancův daňový základ. Nikoliv tedy 15% rovné daně, ale daleko více. Jsou tu ovšem slevy na dani. Jaká je tedy skutečná zátěž daně z příjmu u běžných příjmových kategorií? Číslo 23,14% coby skutečný výraz rovné daně z příjmů obletělo republiku. Když vypočítáme vztah odvedené daně k tomu, co nám náleží po odečtení sociálního a zdravotního pojištění, zjistíme zajímavá čísla.

HM – hrubá mzda, SHM – superhrubá mzda

Přes progresi k regresi

Vidíme, že významná většina daňových poplatníků je v rámci současné daňové slevy pod 15% daní ze svého zisku. Faktická daňová zátěž stoupá v kategorii středních příjmů. Pokud by tento fakt přesáhl i do platových výšin, divili bychom se vládní reprezentaci, proč to nesdělí hlasitě, vždyť v našem prostředí kdekdo soudí, že movitému by mělo být jedno, jaký kus koláče odevzdá, když má sám dost. Bývá citován Michal Horáček s postřehem: Sníte stejně jen jeden či dva steaky, řídit můžete jen jeden automobil, spát můžete jen v jedné posteli…

Je to pravda? Vzdáme se ochotně svého relativního nadbytku ve prospěch potřebnějšího? Nebo to chceme jen od těch, o nichž si myslíme, že mají dost?

Daňová progrese fakticky znamená to, že z vyššího příjmu zaplatíte větší část, více procent V určitém okamžiku se jedinec schopný vydělávat dostal do takové pasti povinností odvádět, že další snaha o zvyšování zisku byla kontraproduktivní.

Zabránit daňovému znevýhodnění bohatých je legitimní politický program, který by si zasloužil důstojnější obhajobu než skrývání skutečných daní za superhrubou mzdu.

Má to ale jeden háček.

Pozvolný pokles faktické daňové zátěže vzniká v důsledku stanovení maximálního vyměřovacího základu sociálního a zdravotního pojištění.

Stropy sociálního a zdravotního pojištění

Sociální pojištění

Systém státního sociálního zajištění má také stropy, limit nemocenské, limit podpory v nezaměstnanosti, limit důchodu. Argument, že poměr vloženého (odvody na sociální pojištění) a dostupného (sociální síť) by měl být veden úměrou, lze obhájit, stačí o tom na rovinu mluvit.

Zdravotní pojištění

Maximální vyměřovací základ zdravotního pojištění je ročně 960 000 Kč, z přesahu se už pojistné neodvádí, maximální roční pojistné (pro zaměstnance) je 43 000. Platba zdravotního pojištění zaručuje dle Ústavy České republiky bezplatnou lékařskou péči na principu solidarity. Řidič žlutého Ferrari za několik milionů stráví po nárazu do sloupu několik let nákladnou léčbou. Solidárně léčen z odvodů na zdravotní pojištění. Solidarita je abstraktum, zvažme, co je solidárnější – maximální vyměřovací základ zdravotního pojištění, nebo poplatky ve zdravotnictví?

Poplatky ve zdravotnictví

Mnohá politická uskupení ve starostlivosti o potenciální voliče kritizují platbu matky a kojence v porodnici (například). Nevidomá sousedka v požehnaném věku dostala od monopolní pojišťovny dopis, v němž je ujištěna, že její nadlimitní platby budou spočítány, vyúčtovány a do dvou měsíců po skončení čtvrtletí vráceny, ale nechť si všechno pečlivě schovává k možnému doložení. Kdyby pojišťovny dokázaly nemožné a zabránily nadlimitním platbám (v každý okamžik by bylo zřejmé, kdo má kolik zaplaceno a víc by se neúčtovalo), stejně vychází, že víc platí ten, kdo péči potřebuje a ti, co ji potřebují nejvíce, navíc systému bezúročně půjčují na poměrně dlouhou dobu své peníze.

Nepřímá daň je také daň

Ministerstvo financí deklaruje, že chce snižovat daně, a zároveň připouští, že rozloží daňové břímě do nepřímých daní. Jak moc koho z nás zatěžuje 4% zvýšení základní sazby DPH je jedna věc, prezentace zvýšení DPH jako obecné snižování daní je záležitost druhá.

Akciovka prý chřipku nedostane

Ministr Kalousek má představu (a nebude v tom sám), že jednou nás bude stmelovat rovná superdaň, která zahrne veškeré náklady na sociální pojištění (osobní i firemní). Neznamená to rozhodně, že budeme žít z rozdílu současné čisté mzdy a odvodů, náš platební výměr bude vyšší, ať už mzdě budeme říkat, že je super nebo ne. Firmy se v režii ODS zřejmě distancují od povinnosti přispívat do sociálního zajištění…

Současné odvody zaměstnavatele tvoří 34 % hrubé mzdy pracovníka, pro malé firmy je to mnohdy situace „být či nebýt“. Je otázka, jestli podíl zaměstnavatele na tvorbě sociálního systému nemá jiná řešení. Malé firmy hůře obstojí při platební neschopnosti, zatímco továrna s třemi tisíci zaměstnanci bude s jistou pravděpodobností principiálně řešena, ne-li rovnou oddlužena. Její pozice ve vztahu ke státním institucím je výhodnější. Diskuse o vztahu zaměstnavatele k sociálnímu systému je téma, které se zbytečně schovává do iluze rovné nerovné superdaně.

OSVČ a zvláštní (ne)výhody:

OSVČ, jinak živnostníci a podnikatelé, se k volbám v roce 2006 upínali s velikou nadějí. A marnou.

Obdobou superhrubé mzdy je vynětí odvodů sociálního a zdravotního pojištění z odečitatelných výdajů, tedy faktické zvýšení daně. Nepoměr odvodů a případného zajištění sociálním systémem zůstává, byrokratické překážky jsou také stejné. Je pravda, že myšlenka století někdejšího premiéra Vladimíra Špidly, že živnostník, který nevydělá tolik, kolik vymyslela ČSSD, nemá co podnikat, je překonána. (Pan europoslanec tehdy například zapomněl, že budovy, technologie, zařízení nejsou přímým nákladem, ale odepisují se několik let, tudíž je OSVČ pořizuje z velké části ze zisku proměřovaného období.) Ano, padl minimální vyměřovací základ pro daň z příjmů, co dál?

Vysoké (povinně 50%) vyměřovací základy pro odvody zdravotního a sociálního pojištění zůstaly (platí od roku 2004).

V sociálním pojištění je navíc možnost nadstavby takzvané nepovinné nemocenské (4,4 %); neznám nikoho, kdo by si ji platil, protože případná nemocenská se platí z 50 % výdělku, podobně jako například podpora v nezaměstnanosti.

Proč

Dá se říct, že se vládní reforma zaměřila na investiční pobídky, od nichž ODS očekává růst ekonomiky a srovnání rozpočtových schodků. Vsadila na daňové odlehčení právnickým osobám a skupinám obyvatel s vysokými výdělky. Příjmy státního rozpočtu nahrazuje vyšší sazbou DPH, dílčími úpravami systému vyplácení dávek, mírným zvýšením daní střední třídy. Můžeme polemizovat o záměru, o řešení, můžeme připustit, že původní systém byl rozhazovačný, demotivující, třeba i nespravedlivý. Zbývá ale otázka, proč si ODS za svým nestojí solidní pravdivou argumentací. Proč je volební kampaň ODS postavená na zkratkách, které nefungují?

Volič snese hodně, snese však, je-li považován za hlupáka? Uvidíme, možná už na podzim.