Spočítejte si...

Zavřít

O tom, zda zrovna splácí jistinu dluhu nebo úroky, rozhoduje dlužník

Dlužník má právo v některých situacích určit, zda věřiteli zrovna splácí samotný dluh nebo jeho úroky nebo který ze závazků splatí první.

Věřitelé (a také jejich účetní) i samotní dlužníci se občas potýkají s problémem pořadí uspokojení jistiny dluhu (tedy samotného – vlastního dluhu) a příslušenství (jímž jsou např. úroky nebo poplatek z prodlení). Tato otázka (lapidárně řečeno: „Je třeba započíst úhradu dlužníka na jistinu dluhu, anebo na jeho příslušenství?“) není v právním řádu České republiky celistvě řešena.

Problémy v praxi nastávají zejména, jde-li o plnění dluhu vyplývajícího z právního vztahu, který podléhá občanskoprávní úpravě (a ne úpravě podle obchodního zákoníku) – to jsou např. půjčky (úvěry podléhají obchodněprávní úpravě). Čtěte také: Velká rizika malých mimobankovních půj­ček

Nejvyšší soud ČR ve svém aktuálním rozhodnutí spis. zn. 33 Cdo 1598/2009, ze dne 21. 10. 2010, přinesl odpověď.

Dlužník může těžit z nedorozumění účetního a právníka

Vůbec totiž nejde o otázku zanedbatelnou, nevýznamnou a nepraktickou, jak by se mohlo zdát někomu, kdo vychází z přesvědčení, že stejně musí dlužník uhradit všechno, tedy jak samotný dluh, tak jeho příslušenství, resp. všechny své dluhy.

Správné zodpovězení této otázky a z toho vyplývající správný účetní postup je významný pro posouzení, zda nedošlo k částečnému promlčení nároků věřitele, a to zvláště v případech, kdy nevymáhá dluh řádně a včas soudní cestou nebo si uspokojení dluhu příslušným způsobem nezajistil. Čtěte také: Jak nepřijít na buben při půjčkách mezi kamarády

Účetní věřitele a jeho právník si často nerozumí a prodlevy, než si porozumí, může někdy dlužník využít.

Situace mohou být v praxi různé, a proto rozhodně nelze v tomto článku paušálně a jednoznačně uzavřít, kdy je započítávání určité dlužníkovy úhrady na jistinu dluhu nebo na její příslušenství výhodné pro věřitele a kdy pro dlužníka.

Někdy může být pro dlužníka výhodné, aby sám určil, že si nepřeje započítávání provedené platby na úhradu příslušenství dluhu, že naopak chce, aby platby bylo užito na vyrovnání jistiny dluhu, a to později splatného dluhu, pokud spoléhá na promlčení starších pohledávek věřitele (v případě opětujících se plnění jako jsou třeba úhrady nájemného atp.)

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí rozebral právní úpravu, částečně si ji proto připomeneme i my.

Základy občanskoprávní úpravy

Podle ust. § 559 odst. 1 občanského zákoníku splněním dluh zanikne. Dluh musí být splněn řádně a včas (ust. § 559 odst. 2).

Podle ust. § 566 občanského zákoníku je věřitel povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky.

Co všechno je příslušenstvím dluhu

Podle ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

Všechny typy příslušenství dluhu už jsme na Měšci.cz podrobně rozebrali:

Splnění dluhu

Splnění dluhu (tzv. soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka občanskoprávního vztahu (dlužníka), kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu (věřiteli) předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu.

Vyžaduje-li to povaha předmětu plnění (zejména spočívá-li v povinnosti něco dát), dochází ke splnění dluhu, jen jestliže věřitel plnění svým jednostranným právním úkonem přijme nebo jestliže bude složeno v souladu se zákonem do úřední soudní úschovy.

Občanský zákoník už nemá výslovné pravidlo

Na rozdíl od obchodních závazků, u nichž je ve vztahu jistiny a příslušenství pořadí splnění závazku  upraveno v zákoně (srovnej ust. § 330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů), občanský zákoník jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu neobsahuje; někdejší pravidla byla k 31. 12. 1991 zrušena, aniž byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou úpravou. A od té doby v praxi panuje zmatek.

Pravidla pro obchodní vztah

  • Má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.
  • Při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.
  • Má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného.
  • Placení se týká náhrady škody teprve, když byl splněn peněžitý závazek, z jehož porušení vznikla povinnost k náhradě škody, pokud dlužník neurčí účel placení.

Právní závěry

Jestliže nelze vycházet z obchodního zákoníku a je-li vyloučeno i použití tzv. analogie (zájemce o podrobnosti odkazujeme na ust. § 853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí úprava občanskoprávních vztahů. A na základě tohoto významného judikaturního závěru musí postupovat i praxe.

Z toho, že splnění dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá, že rozhodující je prohlášení dlužníka při plnění, zda chce splnit jistinu nebo její příslušenství, popř. v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství).

Rozhoduje dlužník, jinak se platí příslušenství

Jestliže plnění nestačí na vyrovnání celého dluhu a dlužník při plnění neurčí, zda chce vyrovnat jistinu nebo příslušenství, popř. v jakém poměru, ačkoliv tuto možnost měl, je namístě použít zásadu, podle níž je přednostně vyrovnáno příslušenství dluhu ke dni plnění.

Účetní věřitele nebo samotný věřitel tedy nemohou účelově rozhodovat proti vůli dlužníka o tom, na úhradu jaké pohledávky použijí určitou platbu, pokud tak určil sám dlužník.