O inflaci převážně vážně

Když se řekne inflace, skoro každý má nějakou představu, o čem je řeč. Většina lidí si vybaví zdražování zboží a znehodnocování úspor. Někdo se inflace bojí více, někdo méně, ale obecně je inflace oblíbena asi tak stejně jako pohlavní choroby.

Historie inflace je skoro stejně dlouhá jako historie lidstva. Pamatujete, už Fred Flintstone si stěžoval, že pazourky zase podražily. Špatné zkušenosti s inflací měli také ve starověkém Římě. Inflace, představovaná snižováním podílu drahých kovů v mincích, je dokonce pokládána za jeden z důvodů pádu Římského impéria. V moderních dějinách pak inflace věrně provází vzestupy i pády všech tržních ekonomik.

Definovat inflaci lze různě. Všechny definice se ale shodují na tom, že inflace se projevuje zvyšováním cen v důsledku nerovnováhy na trhu. Jedna stručná a srozumitelná definice uvádí, že inflace vyjadřuje pokles kupní síly peněz vlivem růstu cen. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman uvádí: Inflace je monetární fenomén, který vzniká z rychlejšího nárůstu množství peněz v oběhu něž růstu výroby. Tato definice je sice širší, ale pro běžného člověka přece jen poněkud méně srozumitelná.

Důvody vzniku inflace jsou předmětem diskusí. Ekonomové se sice jakž takž shodnou na tom, co to inflace je, ale už ne tak docela na tom, co ji způsobuje. K problematice inflace existují v zásadě dva názorové přístupy – keynesiánský a monetaristický. První z nich spatřuje příčinu inflace v ekonomické nerovnováze vzniklé na trhu z nejrůznějších příčin na straně nabídky i poptávky a v řešení nerovnováhy přikládá význam státu. Druhý pak viní především stát, který buď svými zásahy přímo způsobí nebo přinejmenším napomůže neúměrnému nárůstu množství peněz v ekonomice a následnému inflačnímu zvýšení cen. Ostatní příčiny jsou pokládány za podružné.

Inflace může být potlačená. Inflace vzniká v tržní ekonomice jako projev nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou na trhu. Je-li trh deformován např. dotacemi a regulací cen, cenová úroveň je nastavena a udržována uměle a inflace se nemůže projevit. To ovšem neznamená, že neexistuje. Je jen potlačena a k inflačnímu nárůstu cen dojde po odstranění regulace. Notoricky známým příkladem je cena nájemného v bytech.

Inflace může být i skrytá. Cena zboží sice na první pohled zůstane stejná, ale sníží se jeho množství nebo kvalita. Takovéto skryté zdražování běžně používají třeba někteří výrobci potravin, přestože hraničí s klamáním spotřebitelů. Co jiného si myslet třeba o takovém buřtu za báječnou cenu 39 Kč za kilo, v němž je všechno možné, jen ne maso? Pak se nelze divit vašemu Punťovi, že nad nabízeným „buřtem“ ohrne nos.

Každý růst cen nemusí být inflační. Základním problémem jakýchkoliv porovnání je zajistit, aby bylo porovnáváno skutečně porovnatelné. Růst kvality zboží (užitná hodnota, výkon a další technické parametry atd.) v důsledku technického pokroku a růstu životní úrovně může být rychlejší než nárůst cen. Pak ale nejde o inflaci. Příkladem budiž zejména oblast výpočetní techniky a spotřební elektroniky.

Není inflace jako inflace. Inflace bývá zpravidla uváděna jako roční procentní míra inflace. Je-li inflace mírná, tzn. v řádu jednotek procent ročně, nebývá s ní problém. Horší je, když se z ní stane inflace pádivá, která se pohybuje již v řádu desítek až stovek procent ročně. Katastrofální důsledky pak mívá hyperinflace, jejíž roční procentní vyjádření může mít i devět nul. Příkladem budiž cenový vývoj počátkem dvacátých let minulého století v Německu, kdy během tří let vzrostlo množství peněz v oběhu sedmmiliardkrát! Výsledkem hospodářské a politické nestability byl nástup Hitlera k moci. V novodobé historii prošly peklem hyperinflace např. některé jihoamerické ekonomiky – v osmdesátých letech bolívijská, v devadesátých pak argentinská.

Inflace může být i záporná. Inflace se může nejen utrhnout z řetězu tak, že než centrální banka natiskne na bankovky příslušný počet nul, můžete na zaplacení nákupu místo peněženky potřebovat spíše batoh, ale také může usnout jako Šípková Růža. Pokles inflace je označován jako dezinflace. Pokud většina cen v ekonomice trvaleji klesá, pak hovoříme o deflaci (prosím neplést s deflorací!). Jedná se ve své podstatě o nenormální stav ekonomiky, který někteří ekonomové pokládají za jedno z největších zel, protože bývá spojen s obdobími hlubokých hospodářských depresí a rostoucí nezaměstnanosti. Jiní se deflace tolik neobávají a pokládají ji spíše za projev vyrovnávání rovnováhy na trhu, a to většinou po neadekvátních zásazích státu do tržní ekonomiky v rámci ovlivňování inflace. V každém případě delší období deflace bývá poměrně řídce se vyskytujícím jevem.

Vývoj inflace napovídá o stavu ekonomiky. Chcete-li si však vytvořit základní představu o stavu té které ekonomiky, potřebujete kromě údaje o inflaci i další makroekonomické ukazatele – alespoň míru nezaměstnanosti, údaj o růstu hrubého domácího produktu a výši státního dluhu. Zajímat by vás také měly zejména vývojové trendy. Na základě pouhé informace o aktuální výši inflace si obrázek o stavu ekonomiky udělat nelze.

Inflace je pečlivě sledována. Inflace bývá uváděna jako procentní míra inflace, vyjadřující přírůstek průměrné cenové hladiny spotřebitelských cen zpravidla v období jednoho roku. Vývoj spotřebitelských cen (životních nákladů) se sleduje prostřednictvím tzv. spotřebních košů, tedy souborů několik set vybraných druhů zboží a služeb, které se významně podílejí na výdajích domácností a pokrývají celou sféru jejich spotřeby. Čistá (jádrová) inflace je navíc očištěna o změny regulovaných cen, daňových úprav a jiných administrativních opatření.

Český statistický úřad je institucí, do jejíž působnosti sledování, resp. měření inflace v České republice patří. Hledáte-li aktuální informace o vývoji inflace včetně různých přehledů a analýz, naleznete je nejspíš právě na www.czso.cz.

Vývoj inflace

Graficky zobrazená míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12ti předchozích měsíců. Tato míra inflace se bere v úvahu zejména při propočtech reálných mezd, důchodů a pod.

Ministerstvo financí ČR je ústředním orgánem státní správy zodpovědným za státní rozpočet a závěrečný účet republiky, státní pokladnu, finanční trh, finanční hospodaření a další oblasti. Ministerstvo financí, potažmo vláda, může inflační vývoj ovlivnit svou fiskální politikou, tedy zejména daňovými a subvenčními nástroji.

Česká národní banka (ČNB) má ve věci inflace hlavní slovo. Jejím prvořadým úkolem totiž je prostřednictvím monetární politiky zajistit cenovou stabilitu jako základní předpoklad udržitelného neinflačního růstu ekonomiky. Každá centrální banka může inflační tlaky ovlivnit především kontrolou množství peněz v ekonomice a regulací úrokových měr. Od roku 1998 ČNB realizuje svou měnovou politiku tzv. cílováním inflace, tzn. snahou o udržení čisté inflace ve stanoveném rozmezí.

Názory ekonomů na to, jak ovlivňovat inflaci, se různí. Keynesiánci kladou důraz na aktivní fiskální politiku státu. Monetaristé jsou naopak přesvědčeni, že to nejlepší, co může každá vláda v této věci udělat, je odstranit cenovou regulaci, zajistit co největší liberalizaci trhu a omezit své zásahy do jeho fungování na minimum. Větší význam naopak spatřují v aktivní monetární politice centrální banky.

V druhém dílu našeho miniseriálu se budeme věnovat především důsledkům inflace, způsobům jejího ovlivňování užívaným v České republice a otázce, zda lze vývoj inflace předvídat.

Anketa

Jaký je váš vztah k inflaci?

17 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 2. 2004 9:50