Nutné zlo jménem daně

Fungování každého státu musí někdo financovat. Téměř vždy jsou to jeho obyvatelé prostřednictvím daní. Ti - zpravidla oprávněně - reptají, že daně jsou vysoké, protože stát funguje neefektivně. Jak je to s daněmi v České republice?

Proč jsou tu daně?

Daně jsou vynálezem velice starým. Neobejde se bez nich snad žádný stát, protože daně včetně cel a poplatků tvoří nejvýznamnější příjem státních (veřejných) rozpočtů. Bývají ukládány zákonem jako povinnost plátce odvést státu za určitých okolností stanovenou částku.

Daně jsou nástrojem přerozdělení národního důchodu. Jedná se o platby neúčelové a jednostranné, což znamená, že poplatníci v souvislosti s odvodem daní nemají možnost přímo ovlivnit účel jejich použití, ani nemají nárok na ekvivalentní protiplnění ze strany státu.

Daňová politika

Daňová politika je klíčovou součástí fiskální politiky, jejímž prostřednictvím stát v rámci své hospodářské politiky ovlivňuje vývoj ekonomiky, především dynamiku jejího růstu a vývoj inflace. Názory ekonomů na význam role státu v této oblasti se různí, všichni se však shodují na tom, že nesprávnou daňovou politikou může stát napáchat spoustu škod, zejména deformovat tržní prostředí a utlumit ekonomickou aktivitu.

V demokratických státech s fungujícími tržními ekonomikami by daňová soustava měla být transparentní, tedy hlavně co nejjednodušší, a daňové zatížení co nejnižší. Zároveň by mělo být plnění daňových povinností přísně sledováno a účinně vymáháno. Komplikovaná daňová soustava, vysoké daně a laxní přístup k jejich výběru jsou pro ekonomické subjekty demotivující a vedou k omezení hospodářského růstu a přesunu ekonomických aktivit do států s příznivějším daňovým systémem nebo do sféry šedé a černé ekonomiky.

Není daň jako daň

Daně lze rozdělit do několika skupin podle různých kritérií. Podle toho, zda je zdaněn majetek a příjmy, nebo spotřeba, se daně obvykle rozdělují na daně přímé a nepřímé. Majetek je zdaněn daněmi majetkovými, příjmy pak daněmi důchodovými. Daně mohou být univerzální, týkající všeho zboží (např. DPH), nebo selektivní (daně spotřební). Podle vztahu výše zdanění a výše daňové základny mohou být daně progresivní, degresivní nebo proporcionální. Výčet není úplný, ale pro náš účel snad postačující.

V české daňové soustavě platné od roku 1993 jsou daně vymezeny především zákonem č. 212/1992 Sb. o soustavě daní a dalšími zákony týkajícími se jednotlivých daní a poplatků.

Česká daňová soustava:

  1. daně přímé:
    • daně z příjmů
      • daň z příjmů fyzických osob,
      • daň z příjmů právnických osob
    • daně majetkové
      • daň z nemovitostí,
      • daň silniční,
      • daň dědická a darovací,
      • daň z převodu nemovitostí.
  2. daně nepřímé:
    • daň z přidané hodnoty, včetně daně při dovozu
    • daně spotřební
      • daň z uhlovodíkových paliv a maziv,
      • daň z lihu a lihovin, vína a piva,
      • daň z tabáku a tabákových výrobků.
  3. daně na ochranu životního prostředí (zatím neuplatněny)
  4. další platby mající charakter daní:
    • pojistné na sociální zabezpečení
      • pojistného na důchodové pojištění,
      • pojistného na nemocenské pojištění,
    • příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
    • pojistné na všeobecné zdravotní pojištění
  5. místní poplatky ukládané na úrovni měst a obcí mající charakter daní:
    • poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, za užívání veřejného prostranství, ze psů, z provozování výherních hracích automatů atd.

Správa daní

Správou daně se ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozumí právo pověřených státních orgánů, tzv. správců daně, činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, tedy zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat a kontrolovat splnění daňových povinností.

Správci daně jsou především územní finanční orgány, dále pak celní orgány (daň z přidané hodnoty a spotřební daň při dovozu zboží) a územní orgány spravující místní poplatky. Omezenou pravomoc správce daně mají i orgány ukládající poplatky sankčního charakteru (např. Policie ČR). Orgány spravujícími pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojištění na sociální zabezpečení jsou zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení.

Plátci a poplatníci daně

Plátci i poplatníci jsou daňovými subjekty, tzn. účastníky daňového řízení. Daňovým poplatníkem je osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Plátce daně pak odvádí daň správci daně.

U některých daní je poplatník a plátce táž osoba – např. u daně z příjmu fyzických osob (OSVČ) si podnikatel sám musí daň spočítat, vyplnit daňové přiznání a daň zaplatit. Naproti tomu v případě daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti je poplatníkem zaměstnanec a plátcem zaměstnavatel, který zodpovídá za výpočet, přiznání a placení daní za své zaměstnance. Stejně tak u DPH je plátcem obchodník, ale poplatníkem je kupující.

Náklady na výběr daní

Částka odvedená plátci té které daně není čistým příjmem státního rozpočtu. Se zavedením a výběrem každé daně jsou spojeny náklady. Aby byl výběr daní efektivní, měly by být tyto náklady co nejnižší v poměru k výnosu z ní. Pokud tomu tak není, ztrácí výběr této daně smysl a daň se stává zbytečnou zátěží pro daňové poplatníky. Daňová soustava, v níž se poplatníci obtížně orientují, časté a málo srozumitelné změny daňových zákonů a komplikovaná daňová přiznání způsobují nárůst administrativní a organizační náročnosti výběru daní a snižují efektivitu jejich výběru.

O efektivitě výběru daní v ČR by bylo možno s úspěchem pochybovat. Podíl nákladů na správu daní u nás činí zhruba 2,5 % z jejich celkového vybraného objemu. Např. v SRN je to 1,9 %, v Polsku 1,5 %, v Británii 1,1 % a v USA jen 0,5 %. Je to dáno mj. tím, že správa daní u nás zaměstnává až 2,5krát více úředníků, než je ve světě obvyklé. Výnos z některých daní, které se z administrativního hlediska zajišťují poměrně složitě a nákladně, je velmi malý. Tyto daně by tedy logicky měly být buď zvýšeny nebo zrušeny. Typickým příkladem je nedávný návrh ODS na zrušení daně z nemovitostí.

Skryté zdanění

Nepřímé daně jsou na rozdíl od daní přímých méně nápadné, protože jsou skryty v cenách zboží a služeb. Spotřebitel vlastně platí daň při platbě každého nákupu bez jakýchkoliv administrativních úkonů a přitom nemá přehled, kolik státu na dani odvedl. Pro stát nepřímé daně představují stabilní a lépe předvídatelný zdroj příjmů, protože jejich placení se lze obtížněji vyhnout a je zde účinnější možnost kontroly plátců daně. Stát má u nepřímých daní větší manévrovací prostor než u daní přímých. Přestože o vhodnosti posílení jednoho či druhého typu daní se vedou diskuse, obecnou tendencí je přesun daňové zátěže od daní přímých k daním nepřímým.

Za formu skrytého zdanění lze označit i tu část odvodů na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění, kterou za zaměstnance platí jeho zaměstnavatel. Tato platba není na rozdíl od záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti a části odvodů na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění placené zaměstnancem uváděna na výplatní pásce. V podstatě je to stejné jako u nepřímých daní, kdy poplatník daně na první pohled nevidí celkovou výši odvodů, které ze své mzdy musí státu zaplatit, protože plátcem těchto odvodů je jiná osoba.

Ekologické daně

Daně mohou být také silným nástrojem motivujícím k ochraně životního prostředí. Ve státech EU jsou uplatňovány daně z paliv a energií s cílem snižovat spotřebu a tím i škody z užití energetických zdrojů.

Přestože „daně na ochranu životního prostředí“ jsou součástí české daňové soustavy již dlouhou dobu a s ekologickými daněmi je uvažováno i ve Státní ekologické politice z roku 1995, tento pojem zatím zůstává v českém právním řádu nenaplněn. V rámci jednání o podmínkách vstupu do EU dokonce ČR požádala o výjimku spočívající v odkladu zavedení energetických daní pro přechodné období až do roku 2008.

Rovná daň

Rovná daň znamená rovné zdanění všech příjmů s jednou daňovou sazbou a s jednotným nezdanitelným minimem pro všechny poplatníky. V širším smyslu se pojem rovná daň používá i pro sjednocení dalších hlavních sazeb (např. DPH).

Návrh na zjednodušení americké daňové soustavy zavedením rovné daně předložili už v roce 1981 dva američtí ekonomové Rabushka a Hall. Přestože se tímto návrhem americká vláda opakovaně zabývala, k realizaci zatím nepřikročila.

Rovná daň byla naopak již před časem zavedena v Estonsku a Lotyšsku, nově na Ukrajině a Slovensku a částečně i v Rusku (DPFO).

Zavedení rovné daně je předmětem diskuzí v mnoha jiných státech a reálně o něm uvažuje např. Čína. V České republice přišla s návrhem na radikální daňovou reformu spočívající ve sjednocení všech hlavních daňových sazeb na úrovni 15 % nedávno ODS.

Hlavními výhodami rovné daně podle jejích zastánců jsou: větší spravedlivost, zjednodušení daňového systému, zvýšení jeho transparentnosti a zefektivnění výběru daní. Jejím zavedením by došlo k odstranění deformací trhu v podobě několika daňových sazeb, různých daňových úlev a zvýhodnění, násobného zdanění atd. Přerozdělování důchodu by nebylo odstraněno, ale omezeno a přesunuto z příjmové především do výdajové části státního rozpočtu.

Důvody uváděné proti zavedení rovné daně jsou zejména sociální, protože odstraněním progrese daně se přenáší daňové zatížení rovnoměrně na všechny občany. Občané s vyššími příjmy by státu odváděli méně a občané a nižšími příjmy více než dnes. Sociální dopady by pak musely být mírněny formou sociálních dávek a podpor. Celkové daňové zatížení by však mělo poklesnout v důsledku úspor nákladů na jednodušší daňový systém.

Harmonizace daňových soustav

Jedním z procesů evropské integrace je harmonizace daňových soustav, tj. přiblížení a vzájemné přizpůsobení národních daňových soustav a jednotlivých daní na základě dodržování společných pravidel zúčastněných zemí.

Harmonizace neznamená, že daňové soustavy všech zúčastněných zemí budou totožné. Harmonizace se týká zejména nepřímých daní a může být různě hluboká. Znamená především odstranění škodlivé daňové konkurence a vytvoření volného trhu, kde daně nejsou překážkou volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu mezi státy.

Druhý díl našeho miniseriálu o daních bude věnován zejména otázce výše daňového zatížení v České republice.

Anketa

Kolik procent vašeho příjmu odvedete státu?

31 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 4. 2006 8:53