Nový trestní zákoník zvýšil tresty pro neplatiče výživného

Neplatiče výživného obvykle pronásleduje exekuce (tedy nucený výkon soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost platit alimenty v určité výši), iniciovaná věřitelem, tedy zpravidla (nejčastěji) druhým rodičem, zastupujícím dítě, kterému mají být alimenty placeny. Ovšem dlužník – neplatič výživného může být také trestně stíhán! (O tom, že to není problém jen výjimečný nebo dokonce virtuální, nýbrž problém praktický a relativně četný, svědčí, že podle příslušných statistik bývá během jednoho kalendářního roku vedeno trestní stíhání až kolem 10 000 pachatelů, potažmo obviněných, resp. obžalovaných.)

Za neplacení výživného vězení

Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Tak stanovil dosavadní trestní zákoník. O trestný čin zanedbání povinné výživy dle ust. § 213 odst. 1 někdejšího trestního zákona (účinného do 31. prosince 2009) šlo podle judikatury, tedy víceméně ujednocené rozhodovací praxe soudů (dále rozvádějící a upřesňující dřívější trestně-právní úpravu – definici trestného činu), jen při zaviněném, ať už úmyslném nebo nedbalostním, neplnění zákonné vyživovací povinnosti, které bylo soustavné a trvalo delší dobu, přičemž mělo jít o dobu alespoň 6 měsíců, i když nebylo vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu mohly být znaky (tzv. skutková podstata) trestného činu naplněna i při kratší době, která se době 6 měsíců musela aspoň blížit.

4 měsíce a dost

Nový trestní zákoník, který vstoupil v účinnost od 1. ledna 2010, definuje, a to v ust. § 196 odst. 1, přečin zanedbání povinné výživy obdobně (jako definoval trestný čin zrušený trestní zákon v ust. § 213 odst. 1), a to s tím, že tento trestný čin (přečin) spáchá ten, kdo svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, byť třeba jen z nedbalosti, po dobu delší než 4 měsíce. Nová právní úprava je tak přísnější, nevyžaduje se neplnění alimentační povinnosti 6 měsíců, postačuje („jen“) doba více než 4 měsíce, nadto nově hrozí pachateli vyšší trest, a to až dva roky odnětí svobody!

Kdo se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, mohl být podle ust. § 213 odst. 2 zrušeného trestního zákoníku potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Jestliže pachatel vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze, mohl být podle ust. § 213 odst. 3 trestního zákoníku potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Nový trestní zákoník i zde kopíruje úpravu v dřívějším trestním zákoníku s tím, že úmyslné vyhýbání se své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, musí být dáno po dobu delší než 4 měsíce.

Trest i v tomto případě hrozí nově podle ust. § 196 odst. 2 trestního zákoníku vyšší, a to odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Vyšší trest, a to jeden rok až pět let odnětí svobody, je nově možno podle ust. § 196 odst. 3 trestního zákoníku uložit i v případě, že pachatel vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze, jakož i v případě, že jde o pachatelovu recidivu – byl-li za takový čin pachatel odsouzen nebo potrestán v posledních třech letech.

Tady je nutno připomenout jednu ze základních zásad trestního práva o působnosti trestních zákonů, a to že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Trest odvrátí účinná lítost čili zaplacení

Ani odsouzení nebo výkon trestu pochopitelně nezbavuje (a nezbavovalo ani dříve) odsouzeného pachatele jeho povinnosti uhradit dlužné výživné. Naopak účinná lítost – urychlené, byť opožděné – dodatečné, zaplacení může pachateli pomoci legálně se trestu vyhnout.

Trestnost (nově trestní odpovědnost za trestný čin) zanedbání povinné výživy totiž zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale  nepříznivých  následků a pachatel svou povinnost dodatečně  splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek (viz ust. § 214 dřívějšího trestního zákona a ust. § 197 nového trestního zákoníku o účinné lítosti). Smyslem samozřejmě je přimět pachatele k co nejdřívějšímu, byť již ne zcela dobrovolnému, splnění zákonné alimentační povinnosti.

Odnětí svobody jako pomsta za nevydařené manželství

V praxi ovšem mnohdy trestní oznámení supluje jakýsi způsob vymáhání výživného či představuje odplatu za špatné chování osoby mající za povinnost platit výživné.

Literatura uvádí modelové příklady takových situací, kupř.: 

Soudem je v občanskoprávním řízení uložena otci dítěte, jemuž není dítě svěřeno do výchovy (péče), povinnost platit výživné v určité výši. Povinný otec platí výživné nejprve vcelku pravidelně a ve stanovené výši. Poté se ocitne v situaci, kdy neúmyslně ztratí práci či se mu jakýmkoliv jiným způsobem zhorší jeho životní úroveň. Otec nepožádá soud o snížení výživného, nýbrž začne platit pomaleji, nepravidelně apod. 

Jistě se zde objeví argument, že neznalost zákona neomlouvá. Odborná literatura si ale klade otázku, zda je správné někoho (povinného) postihovat, a to dokonce trestní odpovědností, za to, že neví, že je možné požádat o snížení výživného, popř. že ví, že je možné o snížení vyživovací povinnosti požádat, ale spoléhá na to, že se jeho poměry zlepší, a proto výživné z objektivních příčin neplatí včas nebo např. doplácí se zpožděním? 

Druhá (oprávněná) strana, nejčastěji to bude matka zastupující nezletilé dítě, má možnost dlužné výživné vymáhat exekučně nebo skrze soudní výkon rozhodnutí. Vtírají se i další otázky jako, zda je opravdu na místě stíhat neplacení výživného i z nedbalosti? Zda není v tomto smyslu možná změna trestního zákona? Bylo nutno víceméně převzít dosavadní úpravu do nového trestního zákona, ba ještě zvýšit trestní postih? 

Nadto rozhodnutí soudů v obdobných věcech (případech) jsou v praxi, po výtce, mnohdy rozdílná. Pro naše čtenáře, mezi nimiž se také určitě najdou rozhádaní (bývalí) manželé, se tedy dále raději krátce zmiňme jednak o možnosti požádat (v žalobě navrhnout) snížení výživného a jednak o možnosti dlužné výživné vymáhat exekučně.

Možnost změny

Alimenty se nestanovují jednou pro vždy – při změně poměrů mohou být na návrh jedné či druhé strany zvýšeny (či naopak sníženy) v závislosti zejména na rozšíření potřeb oprávněného (dospívající student má větší nároky než kojenec) nebo zhoršení finanční a materiální situace povinného (z důvodu dlouhodobé nemoci, péče o další děti atp.). Příslušným soudem k podání žaloby a řízení je okresní (v Praze obvodní a v Brně Městský) soud určený podle bydliště nezletilého dítěte (pokud by nešlo o výživné pro nezletilé dítě, tak je to soud, v jehož územním obvodu má bydliště, popř. pracoviště, ten, proti němuž žalobní návrh směřuje).

Podání žaloby a řízení je osvobozeno od soudních poplatků (tak je tomu vždy, pokud je o věci vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí; nejde-li o vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, pak je od soudních poplatků osobně osvobozen navrhovatel, tedy ten, kdo podává žalobu, v řízení o určení výživného včetně jeho zvýšení).

Použitá a citovaná odborná literatura shrnující a hodnotící judikaturu (rozhodování soudů): Pech, L.: Vězení za neplacení výživného?, Právní rádce č. 2/2007, Economia a.s.