Nevím, kam se můj příspěvek zařadí, reaguji na Já (neregistrovaný) 15.07.2010 12:33.
Po zažití obou ér mohu porovnávat a za novodobého socíku soudruzi trvdě mysleli na budoucnost, nerozprodali vše za vidinou rychlého zisku a následného po nás potopa. Měli strategické zásoby obilí, mrazírny měly maso, máslo pro případ nějaké neúrody. Kolik je toho dnes v soukromých skladech? Známý se pohybuje v zemědělství, a soukromíci rozkradli železné zásoby, papírově jsme měli plné sklady, ale fyzicky prázdné. Nevím, zda v případě neúrody by si svět sedl na zadek a „výhodně nám pomohl“. Samozřejmě, pro Pražský hrad a Strakovu akademii by se dovezlo, i kdyby stálo kilo obilí milion €, ale běžný lid by asi na to neměl.
Co jsem zažil po převratu, tak naopak lid přišel o to, co si vybudoval. Na vesnicích různé Jednoty postavené v akci Z – dnes mají ty lidi opět prd. Lukrativní fabriky – rozdány v restitucích, rozprodány levně, aby nebyla konkurence nebo k využití levné pracovní síly. Většina soukromého majetku totiž zisk vynáší do ciziny, takže se můžeme snažit sebevíc a nic nám tady nezůstaneme, stále budeme otroky pracující na vlastním, dnes cizím …
Co lidí přišlo o své poctivé úspory díky novodobé měnové reformě. Měli naspořeno na barák 100 tisíc a vlivem růstu cen všeho si během několika málo týdnů za to nekoupili ani obyčejné auto, které do té doby stálo 80 tisíc, v nových cenách ovšem stálo 150 tisíc a více. Nebyly to měnová reforma v klasickém slova smyslu, bylo to zapříčiněno inflací, ale zrovna tak dnes jsou lidem znehodnocovány úspory v bankách, penzijních fondech atp. Co je mi platné, že při odchodu do penze tam mohu mít teoreticky 10 milionů €, když si za ně koupím 1 housku; na slanou či makovanou housku su budu muset ještě 2 miliony připlatit. A to si člověk bral od huby celý život podstatnou část příjmů a nikde nemá zaručeno, na rozdíl od státní penze a průběžného systému, že nechcípne hlady. Může nějaký chytrolín přijít s tím, že jsem si neměl měsíčně spořit „jen“ 1000 Kč, ale třeba 100 tisíc. Nebo zvolit solidnější fond. Zkrátka možností, jak přijít o poctivě našetřené peníze, je celá řada a dosavadní beztrestnost supů tomu jen nahrává.
Celou dobu 20 let po převratu si běžní obyvatelé utrhují od úst (po Klausovsku utahují opasky), aby jim nynější režim to málo ještě vzal. Běžní občané nemají žádnou záruku, že další snižování příjmů a sociálních jistot a naopak jdalší vyšší a nové výdaje zastaví či dokonce zmenší. Je tu obrovský balík peněz do školství, zdravotnictví a několik málo /polo/státních firem, které lze ještě rozkrást či vhodně „privatizovat“ tak, aby ještě to málo, co zůstane vČR, mohlo odtékat pryč do ciziny. A pak již nezbude než nějakým způsobem zabavit občanům jejich soukromý, již aspoň jednou zaplacený majetek, aby z čeho bylo možno hradit pohledávky vůči světu.
