Omlouvám se za chybné jméno, byl to Zdeněk Bulawa.
http://www.novinky.cz/krimi/33592-bulawa-dostal-za-smrt-tri-policistu-tri-roky-vezeni.html
Při krevní zkoušce hned po nehodě měl Bulawa v krvi téměř dvě promile alkoholu. Nakonec soud vycházel z prokázané hodnoty alkoholu 1,6 promile. "To je kvalifikováno jako střední opilost," upozornil státní zástupce. Podle něj navíc mercedes těsně před srážkou nesvítil.
"Přípravné řízení prokázalo, že obžalovaný Bulawa dopravní nehodu zavinil. Pokud by jel předepsanou rychlostí 50 km/hod. ke srážce by nedošlo. On se obcí řítil rychlostí, která není dovolená ani na dálnici. Podle znalce byla v době nárazu nejméně 134 km/hod.,"
Pokud je někdo opilý a jede v obci 134 km/h, je jednoznačný viník. Neříkejte, že kdyby trefil normální lidi, že ho neodsoudí.
Pane "Méďo Béďo", Vaše příspěvky jsou vesměs k věci a na úrovni (občas se jako autor podívám na reakce čtenářů - a jak vidíte, Vás si pamatuji, a v dobrém), ale tentokrát jste ani Vy neudeřil hřebíček na hlavičku, mícháte mezi ryze občansko-právní záležitosti právo trestní, tím se nadto nezabývám, to sem nepatří, na svém názoru o ustálení judikatury NS ČR trvat musím - vizte mou dnes první připomínku. Samozřejmě nelze vyloučit, že i v obdobné občansko-právní věci může soud nižšího stupně rozhodnout jinak, ale od toho právě NS ČR je, aby sjednocoval judikaturu: http://www.mesec.cz/clanky/co-je-to-judikatura-aneb-poucne-pribehy-ze-soudnich-sini/
Ne, ne, ne. - Když si znovu pořádně přečtete výběr z odůvodnění předmětného rozsudku (na Měšci.cz nebo přímo celý rozsudek na www.nsoud.cz), zjistíte, že právě tam "dárkyně" argumentovala jednáním "obdarovaného" v rozporu s dobrými mravy, ale to nebylo prokázáno, a právě proto nebylo možno dovodit povinnost vrátit dar. Takže první připomínka pisatele je zcela mimo mísu a i následná reakce dalšího pisatele je značně zjednodušující. Žádný rozpor mezi oběma rozhodnutími není!!! Judikatura NS ČR je v této oblasti poměrně konzistentní. To ostatně prokážeme i v dalším příspěvku, který na podobné téma, znovu explicitně v oblasti stavebního spoření a sporu o jeho výnos, připravil autor a nabídl redakci, jakmile bude publikován.
Když si někdo přečte:“ soud donutil matku vyplatit synovi, který ji týral, stavební spoření“, tak by si asi odplivl. Ovšem toto týrání spočívalo:“ neboť se s ní jako syn odmítal stýkat, odstěhoval se od ní, odmítl kontakt s ní a nezajímal se o její zdravotní stav.“ Samozřejmě, že to někdo může chápat jako hrubé porušování dobrých mravů (já osobně ne) a tedy důvodu k vrácení daru. Ale týrání?
Lubíku, u soudu neplatí to, co skutečně bylo, ani to, co tvrdíte (účastník řízení tvrdí), že bylo, ale jen to, co prokážete (účastník řízení prokáže), že bylo. A to dotyčná neprokázala, v tom je ten problém, resp. neprokázala patřičnou intenzitu závadného chování. Souhlasím však, že kdyby tomu tak opravdu bylo, jak ona tvrdila, tak by samozřejmě zasloužila druhá strana morální odsouzení, a proto i neúspěch v řízení. Myslím, že už si se čtenáři rozumíme.
To jste mi udělal radost, Vaše články si totiž vždy ráda přečtu a příběh matky, syna a stavebního spoření mne úplně fascinoval, takže už se těším na článek s podobným tématem. Přiznám se ale, že jsem v tomto sporu nepochopila jednu věc - proč byly za dar považovány všechny smlouvy o stavebním spoření. Být na místě matky, tak bych argumentovala tím, že darem bylo pouze první stavební spoření, ta další už byla pouze řádnou správou majetku dítětě (tj. výnosu z tohoto prvního stavebního spoření, které synovi ukládala s péčí řádného hospodáře na další stavební spoření).
Dobrý den.Nevím jak by vaše argumentace zabrala (možná ano), ale ta matka argumentovala prostě jinak, např. že peníze použila „na domácnost“ tedy i částečně pro syna apod. A u třetího spoření sama přiznala, že když už jej zakládala, tak už tehdy věděla, že synovi nic nedá. A určitě by byla v jiné situaci, kdyby byl syn v roli žalovaného, tedy ona by požadovala vrácení daru, takhle to bylo naopak.
Co mně osobně překvapilo, byla ta diskuse pod článkem, kdy jsme se dopracovali na trojciferný počet příspěvků. Možná proto, že jsem starší člověk a pamatuji si tento výklad ke spoření rodičů dětem (i když si myslím, že už tehdy to bylo jen konstatování, nikoli nějaký průlom). Okolo roku 1970 se rozvinulo Prémiové spoření mladých, které si mohl založit a tedy prémii dostat, mladý člověk do určitého věku a protože to byli většinou učni a studenti, tak bylo logické, že spořili rodiče. Někteří rodiče si to vysvětlili tak, že spoří vlastně pro sebe „na jméno“ dítěte. A tehdy bylo poměrně dost medializováno, že účet patří tomu, na čí je jméno (tedy dítěti) a úložka jiného (tedy rodičů) je dar.
Pro někoho to v r. 2010 mohla být novinka, ale proč si jednou nenapsali své a nevzali to jako poučení? Proč někteří, třeba 5x stále něco opakovali, soudy nesoudy, logika nelovila, třeba proti všem? A stále dokola. Možná si na to vzpomenete. Osobně si myslím, že to je otázka spíše pro psychologa