Nastupuje-li nouze o drobné, jsou období, kdy stačí větší minci rozstřihnout, přestřihnout, vystřihnout a mince menšího nominálu jsou na světě. Nebo stačí vyrazit na minci značku a okamžitě se změní nominál nebo platnost. Ne, nejde o realitu dnešních dní, jde o historických exkurz. Když byla výroba kovových slitin v plenkách, mohl jako platidlo dobře sloužit třeba i kousek neopracovaného kovu. A řekli byste, že inflací trpěly i zlaté mince?
Historie peněz je plná inflace
Přemýšleli jste někdy, odkud se vzalo ono příslovečné koupit něco „za babku“? Odpověď dává Ottův slovník naučný, který o babce hovoří jako o malém uherském penízi, denáru, šarapatce, minci, která byla „v Čechách vůbec lehce vážena“. Samotné označení „babka“ je podle jedné encyklopedie odvozeno od lidového názvu pro brouka chroustka letního, který se nadměrně rozmnožuje. Budeme-li listovat nějakou knihou, která se zabývá platidly různých dob, budeme na nadměrné „rozmnožování“ peněz narážet opakovaně – historie peněz je plná inflace.
Platidla inflačně znehodnocovaná
Tak třeba v Maďarsku po druhé světové válce bylo v důsledku mimořádně vysoké inflace po přechodnou dobu zavedeno daňové pengő, měna nesoucí název „adópengő“. Jeden adópengő se rovnal 2 trilionům pengő. Byla to součást stabilizace maďarské měny. Jenže inflace znehodnocující kupní sílu pokračovala, a tak musela proběhnout další měnová reforma – byl zaveden maďarský forint.
Peníze napříč historií skutečně vydávaly různé státy a různí vládci. Některé měny vydržely dobu delší, jiné kratší. Mnoho z používaných měn skončilo rozvratem, inflací a náhradou v podobě měny nové.
Jako příklad dokládající inflační zlehčování a znehodnocování mincí vezměme zlatou římskou minci „aureus“. Byla ražena téměř po devět století, od doby římské republiky (395 před n. l.) až do zániku Západořímské říše (476 n. l.). Původně měl aureus hmotnost 1/30 římské libry, tedy asi 11 gramů zlata. Caesar minci zlehčil a aureus měl hmotnost 1/40 libry, tedy asi 8 gramů. Později byla mince zlehčena až na 1/60 římské libry (5,5 g). Za tehdejšího poměru zlata ke stříbru 1:12 se aureus rovnal 100 stříbrným sesterciům nebo 25 denárům. Měna římského impéria se opírala právě o aureus, bylo objeveno mnoho pokladů plných těchto mincí.
Platidla nouzová
Při listování historií platidel také narazíme na „stříhané peníze“ (cut money), nouzová kovová platidla, která spatřila světlo světa na začátku 19. století v oblasti západoindického souostroví, kde nedostatek drobných vedl k tomu, že například peso bylo rozstříháno na 2, 3, 4, 6 nebo 11 dílů, které byly opatřeny kontramarkou, aby se mohly stát součástí peněžního oběhu. Kontramarka je malá značka v podobě znaku, obrázku nebo čísla dodatečně vyražená do mince. Kontramarka dokázala plnit různé funkce, měnila nominální hodnotu, označovala platnost mince nebo kvalitu.
V 17. století přistoupila Anglická banka (Bank of England) z důvodu nedostatku oběživa a nahromadění španělských stříbrných mincí ve svých rezervách ke kontramarkování téměř 3 milionů kusů španělských peso. Vedle španělského krále tak byl na minci dodatečně vyražený i panovník britský. Díky oválné kontramarce nesoucí portrét Jiřího III., vyražené na pesu, vznikl bankovní dolar. Ten pak odrážel nominální hodnotu 4 britské šilinky.
Další zajímavostí by mohl být děrovaný dolar, „holey dollar“. Šlo o stříbrné peso obíhající na území Nového Jižního Walesu, které bylo v roce 1813 pro vysokou hmotnost upraveno. Ze středu byl vyseknut okrouhlý kotouček. Kolem otvoru (hole) byla vyražena kontramarka v podobě textu „New South Wales 1813“ a na druhé straně nominální hodnota 5 šilinků. Vyříznutý kotouček se nazýval „dump“ a měl hodnotu 15 pencí.
Platidla překonaná
V předmincovním období na italském území obíhal nepravidelný kus (v té době vzácného) bronzu, latinsky „aes rude“, reprezentující v té době drahý kov, který se stal prostředkem směny a primitivním platidlem. Aes rude byl neopracovaný kousek bronzu, který měl funkci peněz asi od počátku 1. tisíciletí před naším letopočtem. Kousky měly různou hmotnost a později byly označovány určitými značkami a dostávaly podobu mincí.
Jako druhý příklad výroby jednoduchých mincí uveďme duté mince. Ty se jako zvláštní forma mincí vyskytly jako dvoustranně ražené už ve starověkém Řecku. Jako jednostranně ražené byly používány ve středověku i na našem území (později byly označovány jako brakteáty, z latinského bractea = tenký ústřižek). Rozšířeny byly ve 12. a 13. století; mince v této formě se razily většinou v Německu, Švýcarsku, Uhrách, Polsku a Skandinávii. Jednostranně ražené ústřižky knoflíkového tvaru, obíhající ve 13. století i v českých zemích, se často půlily, platilo se jimi vlastně podle hmotnosti. Další příkladem technologie opírající se o „dutou“ minci byl dutý fenik, v němčině Hohlpfennig. Šlo o minci raženou z tenkého stříbrného plíšku, který se úderem razidla vydul. Podobně se razily v Dánsku, Norsku, Švédsku, Švýcarsku, Polsku a Uhrách a obíhaly i na českém území.
Použitá literatura
Hlinka, B.; Radoměrský, P.: Peníze celého světa, Edice Malé encyklopedie, Mladá fronta Praha 1981.