Spočítejte si...

Zavřít

Neférová hra bankovních manažerů?

Lavina nespokojenosti s chováním bank vůči klientům je pomyslným vrcholem ledovce, na jehož počátku jsou zřejmě poněkud svérázné výklady příslušné zákonné legislativy. Díky nim dokáží banky ze svých klientů vytvářet bezbranné figurky, s nimiž si pak pohrávají jako kočka s myší.

Zdá mi se, že pro některé zahraniční manažery "českých“ bank je Česko tak trochu banánovou republikou, kde lze dělat věci, jež jsou v jejich mateřských bankách hned za naší hranicí naprosto nemyslitelné.

Asi chcete důkaz. Tím nejpádnějším jsou příslušné paragrafy obchodního zákoníku a dále pak zákon o cenách. V čem je zaklet zásadní problém? Obchodní zákoník v § 708 definuje smlouvu o běžném účtu a požaduje její písemnou formu. Další § 709 však v odst. 1 zcela nelogicky vyžaduje v této písemné smlouvě povinně označit pouze identifikační údaje smluvních stran. Nic víc nutné není?! Zarážející je, že podle následujícího odst. 2 smlouva o běžném účtu může dále obsahovat […] d) výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, že úplata nebude bankou požadována. Výši úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky.

Tady je nutné zdůraznit, že ani zde, ani nikde jinde v obchodním zákoníku není sebemenší zmínka o tom, že by pro sjednávání ceny za služby bank (v tomto případě pro běžný nebo vkladový účet) neplatil obecně platný zákon o cenách. Citované paragrafy pouze určují, co musí a co jenom může obsahovat povinně písemná smlouva o běžném, respektive vkladovém účtu. Neexistuje zde ale žádný důvod ani zmocnění tato ustanovení interpretovat jako popření platnosti zákona o cenách pro bankovní služby související konkrétně s běžnými nebo vkladovými účty. Přesto se banky chovají právě tak, jako by pro ně zákon o cenách neplatil. A ceny za své služby si zřejmě bez právního důvodu a v rozporu s platným zákonem o cenách v již konkrétně uzavřených smlouvách libovolně mění, tj. jednostranně diktují.

Ale začněme od začátku, tj. od zákona o cenách. Ten zná pouze ceny regulované, věcně nebo časově usměrňované a smluvní. Žádné jiné ceny, až na výjimky, které se bankovních služeb netýkají, tento zákon nezná. A protože ceny služeb bank nejsou ani regulované, ani věcně či časově usměrňované a nespadají ani pod vyjmenované výjimky, nemohou být tedy jiné než smluvní. A pro dohodu o smluvní ceně platí zcela srozumitelný § 2 odst. 2: Dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. Takto jasná formulace dohody o ceně naprosto neumožňuje bankám ani žádným jiným podnikatelským subjektům jakýkoli v průběhu času jednostranně svévolně určovaný cenový diktát!

Jak tedy lze vykládat citovaný odst. 2d § 709 ObchZ a přitom respektovat zákon o cenách? První věta pouze poněkud zkráceně cituje dohodu o ceně ze zákona o cenách (může obsahovat výši nebo způsob stanovení výše úplaty), kterou dále doplňuje o způsob, jakým bude úhrada realizována, případně ujednání, že banka úplatu požadovat vůbec nebude.

V této souvislosti nelze poslední větu (Výši úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky.) vykládat jako zmocnění naprosto nerespektovat zákon o cenách, což právě banky zcela nepokrytě činí. V kontextu celého odstavce to naopak nelze chápat jinak než jako možnost nevypisovat pracně v každé smlouvě desítky položek právě platných cen uvedených v ceníku banky, ale odkázat v uzavírané smlouvě na (právě platný) ceník banky.

Dohoda o ceně se v praxi může tvořit mnoha různými způsoby, přičemž vždy záleží na okolnostech vzniku této dohody. Na tržišti při prodeji zeleniny se tvoří cena nabídkou, kterou kupující buď přijme a zaplatí, nebo nepřijme a jde dál, a koupí jinde, třeba levněji. Anebo kupující může navrhnout prodávajícímu cenu nižší, kterou je ochoten zaplatit, a pak už záleží jen na prodávajícím, zda s nižší nabídkou bude souhlasit. V tomto případě si strany ani neuvědomují, že nějakou smlouvu o ceně vůbec uzavírají. A přitom z právního hlediska je tomu skutečně tak. Jde o dohodu uzavřenou jednoduše tak, že kupující zaplacením ceny tuto cenu akceptuje. Anebo ji neakceptuje a dohoda se neuzavře. Zde je zásadní ta okolnost, že kupující je v tomto případě aktivní, že z peněženky bez nátlaku vyjme peníze a cenu zaplatí.

V případě bankovních služeb (včetně stavebního spoření apod.) ovšem něco podobného už z principu neplatí. Tím, kdo je aktivní při samotném převodu peněz při úhradách za poskytované služby, totiž není kupující (klient), ale prodávající (banka, spořitelna apod.), který disponuje a převádí si na svůj účet peníze ve vlastnictví klienta bez jeho konkrétní aktivity a bez přímého souhlasu z každou převáděnou položkou. Tím je už z tohoto prostého principu dáno určité nerovnoprávné postavení obou stran, protože banka může manipulovat s penězi klienta i proti jeho vůli. To vyvrcholilo až do sporu o výši poplatků se stavební spořitelnou, který řešil soud. To je také jediný možný způsob, jak se může klient bránit, pokud přes jeho nesouhlas si banka (spořitelna) vezme víc, než s čím klient souhlasí.

Řešení sporů o několik stovek korun na poplatcích tedy vyžaduje podání žaloby a následné několikaleté řízení u soudu. Za těchto okolností je zcela nemyslitelné, aby si banky respektive spořitelny samy určovaly výši svých poplatků a samy si je hned přivlastňovaly, protože si z klientových peněz de facto vytvářejí samoobslužný švédský stůl. Takováto praxe nemá naprosto nic společného ani se samotnými základy a principy smluvního vztahu jako takového, tedy vztahu oboustranně jednoznačně, konkrétně a zcela určitě dohodnutého a vzájemně odsouhlaseného.

Jak tedy lze vyřešit obecnou nespokojenost klientů s cenovými praktikami bank? Jednoduše tak, že bude striktně a zcela jasně trváno na tom, že zákon o cenách platí v plném rozsahu pro všechny služby, tedy i bankovní, pokud nespadají do okruhu cen regulovaných nebo usměrňovaných. Současně s tím by se měly zrušit všechny nesystémové a matoucí paragrafy v ObchZ. Není naprosto třeba bádat nad dalšími úpravami už tak málo přehledné legislativy a dále ji jen zaplevelovat dalšími nezdůvodnitelnými speciálními výjimkami.

Můžeme se jenom domýšlet, zda výkladově nejasně formulovaná zákonná pravidla v našem právním řádu jsou důsledkem neschopnosti a diletantství jejich tvůrců, nebo naopak záměrnou vychytralostí, umožňující v praxi jejich snadnější zneužívání.

Anketa

Měly by být bankovní služby zdarma?

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 11. 2005 15:42