Dobrý den, na slušnou otázku - slušná odpověď, i když si myslím, že vaše otázka je tak trochu řečnická a odpověď možná nečekáte, ale když už jste mi otázku adresoval. Nevím, přiznávám. Já případ neřešil. A upozorňuji na něj ze zcela jiných důvodů popsaných v článku. Jestli vás to opravdu moc zajímá, zeptejte se - žalovaným byla společnost UNIS, a.s. se sídlem v Brně.
Zas tak řečnická otázka to podle mě nebyla... Ve většině vámi popisovaných pracovněprávních sporů bývá celkem jasné, proč strany sporu zastávají svá stanoviska a je zkrátka na soudu, aby se s tím popral. Tady je ale postup zaměstnavatele opravdu trochu záhadný a moc mi hlava nebere, proč u nejvyššího soudu skončilo zrovna tohle.
Vaši odpověď "nevím" ale samozřejmě respektuji a z hlediska judikátu to asi nejspíš opravdu není podstatné.
povinné pojištění zaměstnavatele proti pracovním úrazům zaměstnance je násilím státu nucen platit každý zaměstnavatel, a to srážkou ze mzdy, dokonce si nemůže vybrat ani pojišťovnu protože ze zákona monopol.
jinak tvrdit můžete cokoliv, ale zákonná definice pracovního úrazu je poměrně bezkonfliktní - stal se vám úraz v práci, nebo v bezprostřední souvislosti s plněním pracovních povinností. kromě nároku na případné kompenzace za trvalé následky úrazu má pracovní úraz ještě jednu příjemnou vlastnost, že je za něj nemocenská ve výši 100% platu. takže případů, že někdo se vyrakví v autě cestou za milenkou, a teprve dodatečně si vzpomene že vlastně jel na služební cestu, bude jistě mnoho.
nicméně cesta z pracovního jednání, které oboustranně nesporným způsobem skončilo v 10 večer, je tak zřejmě pracovní povinnost - že opravdu nechápu titul zaměstnavatele, čeho se vlastně snažil dosáhnout. což jsem doufal že pan fetter bude vědět, když tento judikát (asi z nějakého důvodu?) vybral.
Tak tomu nerozumím.
Takže zaměstnanec se zachoval vstřícně a pracoval nad rámec svých povinností (přesčasy, odpočinek mezi směnami).
A Unis, přestože je pro účely odškodňování pracovních úrazů povinně pojištěn, ho nechal na holičkách.
Současní i potenciální zaměstnanci se z toho jistě poučí.
Ale i kdyby pojištovna odmítla plnění, tak 130 tis. CZK není zase tak vysoká částka, která by měla firmu zničit.
Motivaci, proč takto firma postupovala, neznám, protože není uvedena, ale dovedu si ji představit.
Taky jsem před časem vedl v soudní spor se zaměstnancem, i když jsem věděl, že velmi pravděpodobně neuspějeme a požadovaná náhrada byla kryta pojistkou. Důvodem byla vyčůranost zaměstnankyně. Takže kdo ví, jaké bylo pozadí případu.