Nedokončil pracovní cestu a druhý den havaroval. Zaměstnavatel ho neodškodnil

Je jedno, zda vás někdo tlačí k vyšším výkonům. Pokud za volantem uděláte chybu, je to jen a jen váš problém. Jednoduše za vše na cestě odpovídá řidič. Tečka.

Úvaha vás coby řidiče, zda pro únavu přerušíte jízdu za účelem odpočinku, není závislá na příkazech zaměstnavatele. Každý řidič je povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení automobilu a zda jeho schopnost k řízení není snížena například únavou nebo jinými faktory.

Zaměstnanec byl zaměstnán jako obchodní referent. Dne 15. 10. 2009 v odpoledních hodinách mu jeho nadřízený vydal příkaz k pracovní cestě do P. Určeným dopravním prostředkem byl služební automobil s tím, že začátek pracovní cesty byl stanoven na 15. 10. 2009 a konec cesty na 16. 10. 2009. Zaměstnanec odjel na pracovní cestu dne 15. 10. 2009 v 16.30 hod. Do P. přijel ve 20.00 hod. a pracovní úkol tam splnil okolo 22.00 hod. Poté odjel do K. H. u B., kde přespal u svých příbuzných. Následujícího dne z místa přespání vyjel na zpáteční cestu okolo 4.00 hod. Asi v 6.20 hod. došlo na dálnici D1 ve směru na B. k dopravní nehodě, při které utrpěl úraz.

Zaměstnanec se proto žalobou domáhal, aby mu zaměstnavatel zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku vzniklé v období od října 2009 do února 2010 částku 84 936 Kč, na náhradě za bolest 15 600 Kč a za ztížení společenského uplatnění 36 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16. 10. 2009 přibližně v 6.20 hod. utrpěl při dopravní nehodě zranění, které je třeba považovat za pracovní úraz, neboť k němu došlo v průběhu dvoudenní pracovní cesty, tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Žalovaný zaměstnavatel se bránil tím, že nedal souhlas s přenocováním zaměstnance v průběhu pracovní cesty, která byla podle jeho názoru ukončena již 15. 10. 2009 v K. H. Cestu z K. H. do B. je třeba podle názoru žalovaného považovat za cestu do zaměstnání. Zranění žalobce proto nebylo pracovním úrazem, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Za tohoto stavu bylo třeba vyřešit otázku, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl, nastalo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. A zda jsou tedy dány podmínky pro posouzení úrazu žalobce jako úrazu pracovního, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech.

Pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Spornou otázku autoritativně vyřešil Nejvyšší soud ČR svým usnesením spis. zn. 21 Cdo 5306/2014, ze dne 6. 8. 2015.

Co je a co není plněním pracovních úkolů?

Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je ji třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného. Tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro vás vyplývají z pracovního poměru. Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou také:

  • Úkony potřebné k výkonu práce.
  • Úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení.
  • Úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele.
  • Vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele.
  • Vyšetření v souvislosti s noční prací.
  • Ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět.

Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Pracovním úrazem také není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Přitom cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

Samotná cesta z obce bydliště na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.

Jste-li vysláni na pracovní cestu, nelze považovat veškerou vaši činnost po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů (mající časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce). Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků. Ty z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Jestliže se v průběhu pracovní cesty ubytujete, nelze považovat dobu, po kterou jste ubytováni, za nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.

S názorem žalovaného zaměstnavatele, že zaměstnanec neoprávněným přerušením pracovní cesty svoji pracovní cestu ukončil jako celek a na tuto nelze následně navázat, však nelze vyslovit souhlas.

Žalobce v průběhu dne 15. 10. 2009 konal práci ve stanovené pracovní době, potom v době od 16.30 do 20.00 hod. řídil služební automobil do P. (za nepříliš příznivých povětrnostních podmínek) a do 22.00 hod. plnil pracovní úkol, který byl předmětem pracovní cesty. Za těchto okolností mu lze uvěřit, že se cítil unaven a pociťoval potřebu odpočinku. Zde nejde jen o otázku rozvržení pracovní doby, ale též o okolnost, že zaměstnanec měl podle názoru zaměstnavatele absolvovat ihned po skončení pracovního úkolu zpáteční cestu do B.

Za bezpečnou jízdu odpovídá samotný zaměstnanec–řidič

Povinností zaměstnance bylo dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. A to včetně toho, že byl povinen respektovat povinnosti, které jsou mu stanoveny jako zaměstnanci ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Současně byl též povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, jakož i dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen (ust. § 301 písm. c) zákoníku práce). Takovým právním předpisem vztahujícím se k jeho práci řidiče služebního automobilu je nepochybně zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Tento zákon ukládal každému (tedy včetně řidičů bez ohledu na to, zda je řízení hlavní náplní jejich pracovního poměru) povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Dále aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, přičemž své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu (ust. § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu).

Z uvedeného vyplývá, že každý řidič je kromě jiného povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení automobilu a zda jeho schopnost k řízení není snížena kupř. nemocí, nevolností, únavou apod. Je jedině na řidiči, aby posoudil existenci těchto překážek a aby tomu přizpůsobil své jednání. Za určitých okolností by neměl jízdu buď vůbec vykonat, anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o tom, zda kupříkladu v důsledku únavy přeruší jízdu za účelem přiměřeného odpočinku, není závislá na pokynech či předchozích příkazech zaměstnavatele.

Namítá-li zaměstnavatel, že zaměstnanec svoji pracovní cestu neoprávněně ukončil a že ji měl řádně dokončit bez odchýlení se od pokynů žalovaného, potom nebere náležitě v úvahu, že vlastní odpovědnost za průběh jízdy má jedině řidič, a nikoliv zaměstnavatel, a že důsledky případného porušení právních předpisů stíhají řidiče třeba v podobě liberace (vyvinění se) z odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz. Soudní praxe již v minulosti dospěla k závěru, že spoléhá-li zaměstnanec–řidič před započetím jízdy na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, jde v případě pracovního úrazu dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů).

Vztáhneme-li výše uvedené na posuzovanou věc, znamená to, že zaměstnanci nelze vytýkat, že za situace, kdy neměl možnost čerpat odpočinek mezi dvěma směnami, se rozhodl po celodenním nepřetržitém plnění pracovních úkolů nenastoupit zpáteční cestu do B. bezprostředně po splnění úkolu, který byl předmětem pracovní cesty. Na základě zjištěných objektivních okolností (výkon práce v rámci řádné pracovní doby, bezprostřední nástup na pracovní cestu, skončení úkolu, který byl předmětem pracovní cesty ve 22.00 hod.) mu lze uvěřit, že se za daných povětrnostních podmínek necítil na noční jízdu do B. Okolnost, že k nočnímu odpočinku využil možnosti, která se mu nabízela u příbuzných v K. H., mu nelze přičítat k tíži. Jednak proto, že žádný právní předpis nepřikazuje, aby zaměstnanec mohl k odpočinku využít jedině místa ležící přímo na trase pracovní cesty, ale též proto, že nejednal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, když ten ostatně s možností nějakého odpočinku žalobce ani neuvažoval a nějaký konkrétní příkaz v tomto směru nevydal. Vzhledem k délce pobytu (žalobce odjížděl v časných ranních hodinách) nelze ani dovozovat, že žalobce dané možnosti zneužil ke společenské návštěvě. Za těchto okolností je třeba považovat úsek cesty, na kterém se mu stala nehoda, za úkon nutný po skončení práce, a je správný závěr odvolacího soudu, že k poškození zdraví žalobce došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, který považoval zaměstnancův úraz za úraz pracovní, a zrušil proto rozsudek soudu prvního stupně, který předtím žalobu zamítl, je správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání zaměstnavatele proti usnesení soudu odvolacího zamítl. Věc se vrací soudu prvního stupně, který rozhodne o odškodnění zaměstnance za pracovní úraz.

9 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 12. 2015 18:03
Zasílat nově přidané názory e-mailem