Spočítejte si...

Zavřít

Názorový střet o poplatky a bankovní služby

Názory ekonomů, prváníků, ministerstva financí a bankovních domů se v případě postavení bankovních klientů v ČR v lecčems rozcházejí a naopak v řadě případů shodují. Bylo by na místě se s těmito názory seznámit a získat tak komplexní pohled na celou kauzu.

Pohled ministerstva

Ministerstvo financí ústy náměstka Tomáše Prouzy zdůrazňuje, že v současnosti nechystá žádná regulační opatření vůči retailovému bankovnímu trhu, pouze usiluje o zahájení diskuse nad některými spornými otázkami, které se týkají transparentnosti bankovního sektoru a mobility v jeho rámci. Jinými slovy úřad usiluje o to, aby klienti dostávali informace o cenách v jednoduché a srozumitelné formě. Mobilitu pak chápe jako snadný přechod od jedné banky ke druhé. Celá diskuse by měla podle ministerstva vyústit v to, že by se bankovní sektor sám dohodl na jisté formě samoregulace. V tom se ovšem ministerstvo nijak nerozchází se stanoviskem bankovních domů.

Spor se v současnosti vede zejména o postup, jaký ministerstvo v celé kauze zvolilo. Lze se totiž oprávněně domnívat, že za vším nespočívá pouze úsilí o vyvolání diskuse. Například sám Tomáš Prouza na konferenci pořádané právě k tématu bankovních poplatků označil postup ministerstva financí jako „útok na banky, který rozhodně nekončí pouze u nich.“ Tento výrok je tedy v rozporu s tím, co se sám náměstek pokouší vůči veřejnosti a bankám hájit. Zohledníme-li navíc kroky ÚOHSu a způsob, jakým byla diskuse zahájena, kdy na veřejnost předčasně pronikly informace o chystané aktivitě ministerstva financí do médií, nelze se divit tomu, že oponenti ministerstva využívají právě toto jako argumenty pro zpochybnění ministerstvem deklarovaných záměrů.

Ministerstvo nicméně oficiálně definovalo jakýsi harmonogram postupu, který je rozdělen do třech etap. První etapa je načasována do konce června a spočívá v zahájení veřejné diskuse a nashromáždění námětů. Tyto náměty pak mají být během letních prázdnin v rámci druhé etapy vyhodnoceny a následně ve třetí etapě zpracovány do návrhů řešení, které budou předloženy do konce září. Vyvstává tedy otázka, jak kvalitně, fundovaně a důsledně první etapa probíhá.

Pohled ekonomický

Někteří ekonomové se domnívají, že se za celou kauzou skrývají spíše politické motivy, než snahy o zlepšení postavení klientů bank. K této domněnce je vede zejména ta skutečnost, že řada argumentů, které ve veřejné diskusi ze strany státních autorit zaznívají, nestojí na pevných a racionálních základech. Děkan Fakulty národohospodářské VŠE Jiří Schwarz předložil některé protiargumenty vůči jednotlivým navrhovaným opatřením. V případě pokusů o dosažení srovnatelnosti informací (jednotná terminologie operací, jednotná databáze ceníků atp.) by mohly ve svém důsledku podle něho znamenat unifikaci bankovních služeb. Tím by poklesla inovativnost v rámci celého odvětví, čímž by v konečném důsledku utrpěl sám spotřebitel.

Podle Jiřího Schwarze by další z navrhovaných opatření, kterým je povinná cena balíčku bankovních služeb na trhu, vedla ke křížovým dotacím, což potvrzují i dosavadní zkušenosti ze zahraničí. Klient by tak sice mohl dostat vedení účtu zdarma, ale na druhou stranu by si musel připlatit za jinou operaci. Návrh o poskytování bankovních služeb pro státní instituce zdarma by v konečném důsledku uhradil soukromý sektor a celkově by pak tyto zásahy neznamenaly nic jiného, než deformaci tržního prostředí.

Problematiku státních zásahů do cenotvorby se již před řadou let zabývali mnozí ekonomové ve vyspělých zemích a někteří za své názory obdrželi Nobelovu cenu za ekonomii. Jejich teoretické koncepty vycházejí z toho, že státní orgány provádí cenovou regulaci čistě z politických důvodů, což je argumentem i oponentů současných kroků ministerstva financí. Politici se pokouší získat širokou podporu ze strany voličů, a proto zasahují do takových odvětví, kde je dosahováno nejvyšších zisků a nejvyšší pozornosti veřejnosti, což je v našem případě právě český bankovní sektor.

Za těmito argumenty stojí i výsledky některých mezinárodních studií. Jednou z nich je nejčastěji citovaná studie organizace Capgemini, která se mezinárodnímu srovnávání bankovního trhu věnuje dlouhodobě. Sami představitelé této instituce považují mezinárodní srovnávání výše poplatků za velmi složité a mnohdy zavádějící. Při tvorbě svých studií vychází zejména z toho, že v každé zemi se klienti chovají specificky a specifické je i celkové prostředí dané země.

Cenotvorbu proto Capgemini chápe jako balancování chování zákazníka, regulátora a jeho vztahu k udržování stabilního systému, přístupu bank a jejich úsilí o motivaci klientů k odchodu od využívání pro banku nákladných služeb, a tlaku na udržení cenové hladiny v ekonomice. Na první pohled je patrné, že východiska při cenotvorbě jsou natolik různorodá, že nalezení závislosti mezi výší bankovních poplatků a určitou zemí představuje nelehký úkol nejen pro toho, kdo srovnání provádí, ale i pro toho, kdo jej interpretuje.

Pro ilustraci si můžeme uvést jednoduchý příklad. Budeme chtít porovnat, kolik by nás stálo vedení běžného účtu a jeho provoz ve Francii a u nás. Výsledkem může být to, že po přepočtu vyjdou některé položky v ČR dráž, než je tomu ve Francii. Problém ovšem spočívá v tom, že francouzští klienti podstatně více využívají speciálních služeb bank, z nichž jsou poté „dotovány“ operace spojené se správou klientských účtů. Francouzští klienti mají navíc úplně jiné zvyky v placení (zejména v četnosti a způsobech některých platebních operací). Zákony ve Francii například vyžadují, aby banky poskytovaly služby spojené s šekovými operacemi zdarma. Tato regulace však v konečném důsledku vede ke křížovým dotacím a klienti tak nemají úročeny své vklady.

Pohled právní

Na počátku celé kauzy byla aktivita Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který zahájil správní řízení vůči našim třem největším bankám ve věci podezření z kartelové dohody. Pohled nezávislých právníků, kteří se soutěžním právem profesně zabývají, však tak jednoznačný není. Martin Lukáš z advokátní kanceláře Weinhold Legal se domnívá, že proto, aby bylo možné usvědčit dva subjekty z kartelové dohody, musí existovat pádné důkazy a podezření. Prozatím však není známo, zda ÚOHS takovým důkazním materiálem disponuje, nicméně podle Lukáše stojí před nelehkým úkolem.

Jedním z východisek, na jejichž základě ÚOHS správní řízení započal, spočívaly i v takzvaném cenovém následování. Lukáš k tomuto dodává, že jde spíše o ekonomicko-právní problém, neboť na oligopolních trzích je teoreticky prokázáno, že cenové následování patří mezi běžný jev, k němuž tento typ trhu přirozeně dospívá.

Naopak organizace, jako je Sdružení pro obranu spotřebitele, plánované aktivity ministerstva vítají a považují je za přirozenou reakci na stížnosti spotřebitelů, se kterými se každým dnem potýkají. Samy již v minulosti podaly podnět k zahájení správního řízení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Pohled bank

Bankovní domy se shodují s odborníky v tom, že mezinárodní srovnávání jsou zavádějící. Argumentují například i tím, že klienti v západních zemích provedou ročně v průměru několikanásobně větší počet transakcí, než klienti v ČR. Poměr v průměrném počtu provedených transakcí klienty ve Francii a v ČR je například 226:35. Vyšší kupní síla bankám navíc umožňuje křížový prodej a dotování produktů. Alexis Juan, generální ředitel Komerční banky, se pokusil vyvrátit všeobecnou představu o nepřiměřeném podílu poplatků na výnosech banky srovnáním se svou francouzskou matkou Société Générale. Ze srovnání vyplývá, že podíl výnosů z poplatků na celkových výnosech banky jsou v obou případech takřka stejné (SG 43 % a KB 39 %).

Česká spořitelna ústy Jacka Stacka poukazuje zejména na nedostatečnost, s jakou veřejná diskuse nad bankovnictvím v ČR probíhá. Poroto navrhl sestavit pracovní komisi, v níž by bok po boku zasedli jednotliví účastníci současného sporu. Zároveň poukazuje na nebezpečí ztráty kredibility ČR v očích zahraničních investorů.

ČSOB si nechala zpracovat nezávislou studii o tom, jak čeští spotřebitelé vnímají změny v cenách bankovních služeb v posledním roce. Na přímý dotaz, kdy měli spotřebitelé odpovědět, která oblast služeb či výrobků v posledním roce nejvíce podražila, uvedla pouze 2 % spotřebitelů sektor bankovních služeb. V souvislosti s mobilitou klientů v rámci finančního trhu uvádí banka výsledky studie GfK, podle níž mění svou banku v ČR 7,2 % populace a v západní Evropě v průměru 4 %. Z těchto 7,2 % klientů pak pouze 15 % mění svou banku z důvodu nespokojenosti s jejími cenami.

Pohled klientův

Každý z nás si jistě z uvedených názorů vybere ten svůj, k němuž ho přivedly jeho zkušenosti či preference. Možná i proto je současná diskuse užitečná, může totiž pomoci nabourat řadu mýtů, které zde přetrvávají, či odhalit spoustu nových skutečností, o nichž jsme neměli doposud ani tušení.

Anketa

Souhlasíte s postupem ministerstva financí?

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 24. 6. 2005 8:45