Nastává konec starých dobrých časů?

Světem obchází strašidlo stagflace

Úvodní věta komunistického manifestu z roku 1848 hovořila o strašidle komunismu obcházejícím Evropou. Marx a Engels tehdy ve svém, nepříliš rozsáhlém, ale o to údernějším spisku vyzvali dělníky k násilnému svržení dosavadního společenského řádu formou komunistické revoluce. Buržoazie měla být zbavena svého majetku i práv, mělo být zavedeno silně progresivní zdanění příjmů, zrušeno dědické právo a veškerou veřejnou moc měl získat stát ovládaný proletariátem. Jak to celé dopadlo, je všeobecně známo.

Nyní obchází, nikoliv jen Evropou, ale prakticky celým světem, jiné strašidlo – strašidlo stagflace. Nebudí sice tak velké obavy jako komunistická revoluce, ale rozhodně také není neškodné. Podivně znějící slovo „stagflace“ vzniklo spojením výrazů stagnace a inflace, tedy dvou jevů, které samy o sobě nevyvolávají zrovna příjemné asociace. Ovšem situace, kdy se růst ekonomiky výrazně zpomalí, a zároveň začne rychle stoupat nezaměstnanost i ceny, je opravdu nepříjemná.

Inflace sice souvisí spíše s množstvím peněz v ekonomice, ale většina lidí ji vnímá spíše jako růst cenové hladiny. Jsou-li vyšší ceny doprovázeny i vyšším tempem růstu ekonomiky, z pohledu občanů se vlastně nic zásadního neděje. Vyšší útrata za zboží a služby totiž bývá vyvážena vyššími příjmy. Vyšší inflace jim pak naopak pomáhá splácet úvěry a půjčky. Horší však je, když se růst příjmů zpomalí, ale růst cen nikoliv. Lidé najednou přestanou vycházet s penězi a začnou se cítit nepříjemně. Na horší se totiž vždycky špatně zvyká.

Toto finanční nepohodlí způsobené zpomalením ekonomického růstu při zachování růstu cen se ovšem netýká jen občanů, ale také státu. Především on si totiž zvykl žít na dluh a řešení rozdílu mezi příjmy a výdaji odkládat na pozdější dobu. Vyšší inflace sice i jemu může pomoci splácet staré dluhy, ale na druhé straně notně prodraží ty nové. Budou-li stagnovat daňové příjmy, ale výdaje státního rozpočtu porostou, stát ve výsledku prodělá a konečný účet zaplatí daňoví poplatníci.

Co dělat, když přijde krize

Podle klasického pojetí se ekonomika vyvíjí v cyklech projevujících se kolísáním ekonomické aktivity okolo dlouhodobého trendu. Podle učebnic takovýto cyklus začíná obdobím růstu a všeobecného rozvoje. Vyšší poptávka podporuje růst produkce a investic, klesá nezaměstnanost a roste životní úroveň. Po dosažení vrcholu dochází k nasycení poptávky a stagnaci produkce. Následuje hospodářský pokles neboli recese, která může přerůst v ekonomickou depresi a posléze krizi.

V novodobé historii se však náhled na toto klasické pojetí hospodářských cyklů změnil. Po druhé světové válce v USA a západní Evropě zvítězili zastánci státních zásahů do ekonomiky. Podle keynesiánské teorie bylo možno kolísání ekonomické aktivity těmito zásahy korigovat a zabránit tak vzniku ekonomických depresí a krizí. Prioritou se stala podpora poptávky a udržení růstu bez ohledu na inflaci. To platilo až do sedmdesátých let, které přinesly recesi v kombinaci s vysokou inflací a nezaměstnaností. Tehdy vzniklo slovo stagflace.

Pak se ke slovu dostali monetaristé, kteří státní zásahy do ekonomiky naopak odmítali. Úlohu státu spatřovali ve stabilizaci cen kontrolou množství peněz v ekonomice. Inflace přestala být považována za stimul pro povzbuzení ekonomického růstu a zaměstnanosti, ale stala se naopak nepřítelem, proti němuž bylo třeba bojovat. Optimem se stala mírná inflace doprovázející stabilní hospodářský růst bez velkých výkyvů oběma směry. Role strážců cenové stability přitom byla svěřena nezávislým centrálním bankám, které se s využitím svých měnově politických nástrojů snažily držet inflaci na uzdě.

Prozatím se jim to se střídavými úspěchy docela dobře dařilo. Teď ovšem budou muset řešit dva protichůdné problémy najednou. Podobně jako v sedmdesátých letech totiž značně polevuje ekonomický růst a zároveň rychle rostou ceny. Snížit inflaci by znamenalo zvýšit úrokové sazby s rizikem uvrhnutí ekonomiky do recese. Snížit úrokové sazby by znamenalo podpořit růst a zaměstnanost, ale také růst cen. Přestože svět je dnes v jiné situaci, jistá podobnost se sedmdesátými léty je více než zřejmá.

Jsme za bodem zlomu?

Současná prosperita rozvinutých zemí je založena na neustálém ekonomickém růstu. Jeho nutnou podmínkou je stále vyšší produkce a hlavně spotřeba, a to zcela bez ohledu na jakékoliv limity anebo možná ohrožení. Nikdo se přitom dosud příliš netrápil tím, že žádný extenzivní růst není udržitelný do nekonečna. Nikdo si nepřipouštěl, že by se nejsilnější ekonomika světa mohla propadnout do hluboké recese, že by byla ohrožena důvěryhodnost její měny nebo že by se barel ropy mohl prodávat skoro za 150 dolarů.

Rok 2007 mohl být nijak výjimečným rokem v dlouhé řadě dobrých let. Bohužel však může vejít do historie jako počátek konce jedné etapy. Prvním z důvodů, který ho na toto neblahé označení nominuje, je americká hypoteční krize. Vcelku nenápadné problémy se splácením hypoték poskytnutých americkými bankami málo bonitním klientům se postupně změnily v nekončící záplavu špatných a ještě horších zpráv o stavu americké ekonomiky a jejich neradostných vyhlídkách do budoucna s mnoha globálními konsekvencemi.

Druhým, patrně ještě závažnějším problémem, který se začal výrazněji projevovat právě v loňském roce, je globální energetická krize. Nezadržitelný růst cen ropy, energií a potravin jsou jen jejími různými projevy. Špatnou zprávou přitom je, že účinné nástroje, kterými by bylo možno dostat ceny strategických komodit opět pod kontrolu, jaksi nejsou k dispozici. Navíc – i kdyby se to podařilo, tak určitě pouze dočasně. Situace určitě není beznadějná, život půjde dál. Staré dobré časy hojnosti a prosperity však možná právě skončily.