Na řešení českých financí je stále čas, ale musíme "pohnout"

Nejnovější čísla ukazují, že dopady krize nekončí. Hrozba státním bankrotem je však nadsazená, máme čas na smysluplná řešení. Lidé i odborníci po nich volají.

Ještě nedávno se mediálním prostorem neslo takřka jednohlasné volání, oznamující ústup krize a slibující brzký nástup zítřků prosvícených růstem. Stačilo k tomu málo. Dvakrát za sebou rostlo takřka napříč celým vyspělým světem hospodářství. Co na tom, že rostlo o desetiny procent, teoretické poučky o konci krize byly naplněny a podle zpráv člověk nabýval dojem, že jsme z nejhoršího venku. Nejsme. Ukazují to nejen čísla. Jedno za všechny – nezaměstnanost již brzy překročí 10% hranici. Ještě více skličující pro ekonomiku může být nálada lidí. Podle průzkumu zpracovaného společností Ipsos Tambor pro účely ekonomického fóra Zlaté koruny je nyní společenské klima takovéto:

  • 80 % lidí vnímá pokračování zadlužování státu jako hrozbu pro svou budoucí životní úroveň,
  • 70 % lidí se obává státního bankrotu v horizontu několika let v případě, že nebudou přijata odpovídající opatření.

Lidé se obávají o svou životní úroveň. To znamená jediné, budou omezovat spotřebu a stále více otáčet veškeré peníze, než je vydají. A jelikož je ekonomika tohoto světa založena právě na spotřebě, vypadá to, že jsme tak trochu v bludném kruhu. Historicky nízká repo sazba sice pomalu táhne dolů úrokové sazby, ale o úvěry přehnaný zájem není, což dokazuje třeba hypoteční trh.

Státům rostou výdaje, klesají příjmy a více než kdy jindy musejí řešit veřejné finance. Řecko se snaží bolestivě odrazit ode dna. Adepty na bankrot jsou i Itálie, Irsko, Portugalsko a Španělsko. A co Česko? „Jsme na rozcestí. Probudíme se, dokud je čas?“ Takové bylo motto úterního VI. Mezinárodního fóra Zlaté koruny. Co navrhují ekonomové, zástupci průmyslu či jeden znovuzrozený politický lídr?

Nejsme pod tlakem, jednejme rozumně

O stavu českých veřejných financí promluvil ekonom Jan Švejnar. Podle jeho analýzy Česká republika není adeptem brzkého bankrotu, za což více než čemukoli jinému vděčí startovní pozici po pádu železné opony. Zatímco například Maďarsko vstupovalo do demokratických časů s poměrem veřejného dluhu k HDP ve výši 60 %, Česko na tom bylo z postkomunis­tických zemí nejlépe – 11 %.

Současný dluh není podle Švejnara nikterak hrozivý, samozřejmě je třeba ohlídat jeho tempo, bankrot nám ale bezprostředně nehrozí. S dalšími ekonomy se shodl na tom, že žádoucí je především systémové řešení. Rychlých a neuvážlivých opatření doporučuje, i na úkor dočasného růstu deficitu, se vyvarovat. Politické strany jsou zahleděny do sebe, řešení problémů nelze čekat, vyjádřil se později k naději systémového řešení 1. viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák.

Jeden z největších problémů českých veřejných financí spatřuje Švejnar ve struktuře příjmové části. České daně jsou podle něj namířeny moc zpříma na zaměstnavatele a jejich odvody za zaměstnance. Tím se nejen omezuje konkurenceschopnost českého podnikatelského prostředí, ale zároveň je dopad na státní pokladnu s krizí větší, než kdyby byly daňové příjmy rozvrstveny různorodě. Tato slova ve své technické zprávě o státním hospodaření roku 2009 potvrdil náměstek ministra financí Bohdan Hejduk.

Podle dat ministerstva financí lze praktický dopad krize vyčíslit údaji z minulého roku i takto – propad daňových příjmů oproti původně rozpočtovaným částkám o 160 miliard Kč. Příjmy státní kasy klesaly i v důsledku protikrizových opatření, kterými bylo např. zrychlené odpisování.

Vysoký deficit bude podle Hejduka, pokud nepřijde změna, nadále zapříčiňován neuskutečněnou restrukturalizací veřejných financí. V důsledku toho dochází k neustálému nárůstu mandatorních výdajů. 2/3 příjmů státu jdou právě na tyto ze zákona povinné výdaje.

Dejme výdajům smysl

Ekonomičtí odborníci poukázali také na to, že ministerstvo financí a celá politická scéna přistupuje k řešení veřejných financí příliš technicky. Pouhé účetní porovnávání příjmů a výdajů vytlačuje smysl jednotlivých opatření, čímž prakticky rezignujeme na systémová řešení.

Investiční bankéř Ondřej Jonáš při diskusi navrhl, aby Česko zřídilo po vzoru Nizozemska, Dánska či Spojených států nezávislý odborný orgán. Ten by se zodpovídal parlamentu a byl nezávislý na vládě. Jeho úkolem by bylo právě posuzování dopadů jednotlivých návrhů. Žádoucí samozřejmě je i to, aby takový případný úřad analyzoval účinky realizovaných opatření. Do budoucna by se tak mohl stát zdrojem možných scénářů řešení různých ekonomických situací.

V podobném duchu mluvil i Miloš Zeman, když upozorňoval na zcestnost posuzování stavu ekonomiky a finanční situace obyvatelstva pomocí růstu HDP. Fascinace tímto ukazatelem přivádí světové ekonomiky k jednostrannému zaměření na spotřebu. Zeman však doporučuje zapomenout na spotřební ekonomiku a vydat se cestou investiční ekonomiky. Vypovídajícím ukazatelem je pro něj spíše než HDP nezaměstnanost.

Kolejné? Sophiina volba

Tématem fóra byla i vzdělanost jako cesta k budoucímu blahobytu. Většina přítomných diskutérů se shodla na tom, že je třeba podporovat zejména zájem lidí o studium na vysoké škole. Potřebnost řemeslníků a učňovského vzdělání vypíchl prezident Hospodářské komory Petr Kužel. Jinak se debatovalo především o dostupnosti vysokého vzdělání a o nutnosti celoživotního vzdělání. Bez něj nemá podle ekonomů člověk v dnešním světě šanci. Kdo se dnes nevzdělává, nemá šanci na zítřejší odměnu, shrnul v glose Kužel.

Před tím, aby české školství bylo pouhou fabrikou na tituly varoval ekonom Valtr Komárek To, co vypadá jako nárůst vzdělanosti, je jen módním extempóre.

Radek Špicar ze Škody Auto zase vidí problém českého školství v nedostatku absolventů technických škol. Drtivá většina zájemců o vysoké studium směřuje na ekonomické či právnické obory. Strukturovat poptávku po vysokých školách, a pomoci tak celé ekonomice, by podle něj mohlo školné. Právnické školy, o které je velký zájem, by mohly zavést školné vysoké a studenty by i přesto našly, uvedl Špicar. Naopak školy, o které je menší zájem by zavedly školné nižší, čímž by získali konkurenční výhodu a s ní více zájemců.

Proti školnému se naopak zásadně postavil Miloš Zeman. Nejprve školné bude pět tisíc, potom deset, pak patnáct… Česká republika přitom nemá žádné surovinové zdroje a jediným zdrojem příjmů jsou její občané a jejich intelekt. Ve své argumentaci dále nadneseně použil paraboly se slavným Styronovým dílem. Představte si, že chudší rodina bude před volbou, které ze svých dvou stejně talentovaných dětí pošle na studia a které ne. Je to podobná paralela, jako když se matka v knižním příběhu Sofiina volba rozhoduje, které její dítě zemře a které nechá žít.

Takto bolestné rozhodování před sebou naštěstí nemáme. My řešíme „pouze“ ekonomiku a finance. Bohudík.

Anketa

Hrozba státního bankrotu je...

12 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 22. 3. 2010 8:50