Děti se nezabíjely. Historicky doložené zabíjení vlastních dětí bylo např. ve starověké Spartě, ale tam šlo o děti postižené. Naši předkové dobře věděli, že dospělosti se dožije málo dětí. Pokud byly v některých kulturách známy lidské oběti, pak se většinou nejednalo o příslušníky vlastní komunity, ale o cizí příslušníky, nepřátele. Pokud už se někde vyvražďovali, pak to byla např, vládnoucí vrstva v bitvě o koryta (např. Přemyslovci na počátku své vlády. Toho zapíchli, tu uškrtili, tamtoho vykleštili a oslepili, Slavníkovce na Libici vymlátili…). Dějiny na tohle byly docela pestré. Ono bylo tehdy docela běžné, že dítku rodiče zahynuli, tu ve válce, jindy po úraze, matka třeba i po těžším porodu. O taková dítka se pak starali příbuzní nebo církev. Zadarmo to nebylo, takové dítko bylo téměž otrokem. Navíc byla docela běžná dětská práce a děti byly k práci přitahovány od útlého dětství, bylo naprosto běžné, že pětileté dítko pomáhalo na poli s prací podle svých možností, pětiletá dítka tkala na stavu na výdělek. Takže už desetileté dítko bylo nikoli plně vyživované a s vysokými nároky jako dneska, ale běžná pracovní síla.
Názor k článku
Mýty a omyly v exekuci: Nezaplatím, mám odlišný názor na svůj dluh
Jarmila (neregistrovaný)
---.199.broadband14.iol.cz
27. 7. 2010 13:04