Mýtus o zaostávající EU a rostoucích USA

Ekonom Kevin Daly publikoval v časopise The Business Economist zajímavý článek věnovaný analýze dlouhodobého hospodářského růstu dvou soupeřících hospodářských celků, Eurozóně a Spojeným státům. Vycházel z rozšířené představy o rychle rostoucí americké ekonomice a stále zpomalující ekonomice evropské a velmi snadno prokázal, že svět opravdu tak černobílý není.

Při pohledu na růst HDP v obou seskupeních dojdeme snadno k závěru, že náš starý kontinent opravdu značně zaostává:

Rozdíly jsou ve velké míře přičítány neschopnosti Evropy využít prospěch z nových technologií, přeregulovanosti zdejšího prostředí a obecně obchodu nepřejícím podmínkám v Evropě. Naopak Spojené státy jsou považovány za ekonomiku schopnou těžit z boomu informačních technologií a využít je pro růst produktivity práce.

A právě produktivita práce je ukazatel, kterému se již příliš novinových článků nevěnuje. Pokud bychom hodnotili data týkající se růstu produktivity práce na jednoho pracovníka za posledních dvacet let, závěry o obou ekonomických celcích by tak jasné na první pohled nebyly:

Vypovídá ovšem produktivita na jednoho pracovníka o technologické vyspělosti ekonomiky? Vždyť jak často si my Evropané užíváme dovolené, v létě přímořských letovisek a v zimě lyžováním či objevování dosud nepoznaných míst! Naopak obyčejně vám Američan vypráví o tom, jak si 2 roky neužil dovolené a pracuje takřka do vyčerpání. A právě i proto je jako adekvátní měřítko považován objem výstupu ne na pracovníka ale na odpracovanou hodinu.

Důsledkem jiného způsobu analýzy ekonomického vývoje je i zcela odlišný pohled na výsledky Evropy a Ameriky za posledních dvacet let. Z nich vyplývá, že Spojené státy rostly zejména důsledkem zapojení nových pracovních sil do ekonomiky a větším množstvím odpracovaných hodin. Naopak růst produktivity práce tak významnou roli nesehrál. Eurozóna naproti tomu zaznamenala úbytek pracovníků při klesajícím množství odpracovaných hodin a rychle rostoucí produktivitě.

Jinými slovy řečeno, pro vyšší úroveň HDP existují vždy dvě možné cesty. Jednak je to vyšší počet hodin odpracovaný jedním pracovníkem, neboli vyšší využití práce, a zároveň je to růst objemu HDP, který připadá na jednu odpracovanou hodinu, tedy vyšší produktivita práce. Vyšší využití práce je přitom dáno mírou zaměstnanosti, průměrným počtem odpracovaných hodin a podílem populace v práceschopném vě­ku.

Z uvedené tabulky je patrné, že vyšší HDP na obyvatele v USA je způsobeno vyšší mírou zaměstnanosti a počtem odpracovaných hodin na jednoho zaměstnaného. Pokud navíc zohledníme rozdílnost Eurozóny, například Holandska, Portugalska a Řecka, naměřené hodnoty by působily opět výrazně odlišně.

Základními příčinami nízké míry zaměstnanosti v Eurozóně je vysoká strukturální nezaměstnanost a menší počet zaměstnaných žen, v Eurozóně je zaměstnanost žen o 24 % (!) nižší, než je tomu ve Spojených státech. Své důsledky na využití práce v EU mělo na konci devadesátých let i zavedení 35hodinového pracovního týdne ve Francii, které jen v samotné Francii snížilo odpracované hodiny o 6 %.

Sečteno a podtrženo, růst HDP na obyvatele byl v letech 1993 – 2003 v Eurozóně oproti USA nižší v průměru o pouhých 0,1 %! HDP tak ve Spojených státech vzrostlo zejména díky růstu populace a využití pracovníků.

Pro všechny investory mohou být výše uvedené informace zásadní pro vyvrácení mýtu o upadající Evropě a kvetoucích Spojených státech. Naopak. Rentabilita byla v uplynulých 15 letech mimo dvou výjimek vyšší v Evropě než ve Spojených státech. Evidentně tak základním evropským problémem zůstává sociální politika v jednotlivých zemích a pracovní zákonodárství.