Stejnou mzdu za stejnou práci musí muži a ženy dostávat v případě, že jsou hodnoceni hodinovou mzdou. Mnohem častější je ovšem úkolová mzda a zde záleží na tom, jak je daný pracovník schopný, výkonný a rychlý.
Ženy jsou v případě úkolové mzdy limitovány. Většinou je na ně uvalena větší část péče o děti, jsou s nimi na mateřské dovolené, při jejich nemoci zůstávají doma, zabezpečují chod rodiny. Nemají prostě na práci takový klid a pohodu jako muži. Vzhledem k těmto skutečnostem dochází, jak ukazuje přiložená tabulka, k rozdílům ve mzdě.
Rozdíly ohodnocení mužů a žen jsou dány objektivními faktory spojenými s úrovní kvalifikace nebo prostě proto, že jeden ze zaměstnanců má delší praxi nebo je lepší. Když však zaměstnavatel chce nějakého pracovníka finančně zvýhodnit, vždycky si důvod najde. Tak to na světě chodí, u nás doma to všichni známe.
Stejnou prací se rozumí například to, když muž a žena vykonávají stejnou profesi (politikové, lékaři, učitelé, ale i dělníci). Mzdou se rozumí veškeré příjmy, které vyplývají ze zaměstnaneckého poměru, jako například podpora bydlení, speciální dotace na dovolenou, dotace zaměstnaneckého důchodového připojištění anebo odstupné při skončení pracovního poměru.
Stejný zákaz diskriminace platí samozřejmě i v případě rozhodování o přijetí pracovníka do zaměstnaneckého poměru. Výběr zaměstnance nesmí být zásadně ovlivněn faktem, zda jde o muže nebo ženu.
Ale kdo to zaměstnavateli dokáže? V případech, kdy má zaměstnavatel dojem, že určitá práce může být vykonávána pouze mužem, nebo pouze ženou, musí svou domněnku podložit.
V Evropské unii existují dva typy sociálního zabezpečení. První jsou systémy povinné účasti, která vyplývá z příslušných zákonů členských států Evropské unie. Tyto systémy zahrnují ochranu v případech nemoci, invalidity, vysokého věku, průmyslových havárií, nemocí z povolání nebo v případech nezaměstnanosti.
Na druhé straně stojí systémy zaměstnaneckého sociálního pojištění, které jsou zakládány zaměstnavateli, avšak ze zákona nejsou povinné. Účelem těchto pojištění je doplnit zabezpečení zaměstnanců tam, kde tak nelze učinit systémem povinného sociálního zabezpečení.
Například zaměstnanec každý měsíc poukazuje na zvláštní zdravotní pojištění určité procento svého hrubého platu (1 – 3 %), zaměstnavatel zaměstnanci přispívá stejnou částkou, kterou si může odečíst z daní. V případě nemoci nejsou vypláceny zaměstnanci pouze nemocenské dávky, ale plný plat. Zaměstnavatel hradí z jeho zdravotního připojištění veškeré náklady jakékoliv léčby, které nejsou hrazeny obecným zdravotním pojištěním.
Z uvedených dat vidíme, že jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru vydělávají ženy méně než muži. Výjimku tvoří ve veřejném sektoru Portugalsko, kde ženy v průměru vydělají o 8 % více než jejich kolegové, a Itálie, kde vydělají více o 1 %. Tento výkyv souvisí se školstvím, neboť v tomto oboru pracují ve zmíněných státech hlavně ženy.
Největší rozdíly v příjmech mužů a žen ve veřejném sektoru jsou v Německu (výdělky žen dosahují 77 % výdělku mužů) a v Nizozemí (79 %). U soukromého sektoru jsou největší rozdíly opět v Německu (výdělky žen dosahují 73 % výdělků mužů), Rakousku (76 %) a Řecku (79 %). Ve všech členských zemích Evropské unie mimo Nizozemí, Finska a Velké Británie byl rozdíl v úrovni mezd v soukromém sektoru vyšší nežli ve veřejném sektoru.
Průměrný hrubý příjem žen vůči průměrnému příjmu mužů (v %)
Země | Veřejný sektor | Soukromý sektor |
EU – 15 | 87 | 82 |
Belgie | 92 | 88 |
Dánsko | 97 | 92 |
Německo | 77 | 73 |
Řecko | 91 | 79 |
Španělsko | 93 | 83 |
Francie | 89 | 84 |
Irsko | 90 | 82 |
Itálie | 101 | 89 |
Lucembursko | 81 | 79 |
Nizozemí | 79 | 81 |
Rakousko | 92 | 76 |
Portugalsko | 108 | 79 |
Finsko | 83 | 85 |
Švédsko | 86 | 85 |
Velká Británie | 83 | 85 |
A jak je to v České republice?
Podle výběrového šetření Českého statistického úřadu mají ženy v České republice průměrnou měsíční mzdu za rok 2001 nižší než muži v průměru o 4 726 Kč. To odpovídá 74,4 % výdělku mužů.
Jak to bylo v čase?
Nejprve se mzdy mužů a žen sbližovaly. V roce 1988 dosahovaly ženy pouze 70,6 % průměrné mzdy mužů, ale v roce 1996 to bylo již 77,2 %. Poté se však vývoj obrátil. V roce 1998 ženy pobíraly v průměru jen 72,0 % mzdy mužů.
Průměrné mzdy mužů a žen v ČR
Rok | 1988 | 1996 | 1997 | 1998 | 1999 | 2000 | 2001 |
Muži | 3 968 | 12 245 | 14 166 | 15 323 | 16 109 | 17 251 | 18 481 |
Ženy | 2 801 | 9 449 | 10 730 | 11 036 | 11 793 | 12 641 | 13 755 |
Poměr (v %) | 70,6 | 77,2 | 75,7 | 72,0 | 73,2 | 73,3 | 74,4 |
Pramen: Český statistický úřad
Další vývoj směřoval opět k pozvolnému narovnávání a zmenšování rozdílů mezi průměrnými mzdami mužů a žen. K tomuto vývoji musíme poznamenat, že se zde projevuje shoda s makroekonomickým vývojem v ČR. V období hospodářského růstu se rozdíly snižují, v době recese se zvyšují. Postavení žen na trhu práce je méně jisté, ženy mají vyšší nezaměstnanost.
Rozdíly v průměrných měsíčních mzdách mužů a žen vyplývají, tak jako v EU, z mnoha příčin. Ženy mají odpracováno méně hodin (nemoc v rodině, péče o děti), mají také mnohem menší počet přesčasových hodin, které jsou placeny zvýhodněnou sazbou. V podnikatelské sféře dosahují zaměstnanci vyšších mezd – ženy pracují ze 76 % v nepodnikatelské sféře a jen 37 % v podnikatelské sféře.
Jak je to v konkrétních profesích?
Někde ženy pobírají v průměru takřka stejně jako muži – např. v odvětví činnosti společenských organizací. Jinde jsou rozdíly markantní – v peněžnictví a pojišťovnictví mají ženy v průměru jen 52 % mužské mzdy. V obchodě a opravách motorových vozidel a spotřebního zboží je tento poměr 61 %, ve zpracovatelském průmyslu 68 %, naopak ve stavebnictví je to 88 %. Zaměříme-li se na odvětví se silným vlivem státu, kde ženy převládají, pak zjistíme, že ve zdravotnictví mají 69 % průměrné mzdy mužů, ve školství 70 % a ve veřejné správě 81 %.