Hlavní navigace

Můžete se vyhnout placení poplatků za komunální odpad?

9. 11. 2016
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Místní poplatek za odpad musíte platit, i pokud se v obci jenom zdržujete. Pokud ta postupuje dle zákona o odpadech, musíte prokázat, že žádný odpad neprodukujete. Pak můžete ušetřit.

Nejvyšší správní soud řešil spor orgánů územní samosprávy s rodinou, která tvrdila, že nevyužívá obcí zavedený systém nakládání s komunálním odpadem, jelikož odpad téměř nevytváří, a z toho důvodu odmítá za komunální odpad obci platit.

Klíčovou právní otázku daného případu, který uzavřel Nejvyšší správní soud svým rozsudkem spis. zn. 6 Afs 24/2016, ze dne 27. 4. 2016, představoval spor o to, zda stěžovatel vlastnící rekreační domek za Prahou má, či nemá být považován za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad (podle § 17a zákona o odpadech č. 185/2001 Sb.,) v obci, kde se nemovitost nachází.

Co vás pasuje do role poplatníka?

Stěžovatel namítal, že v jeho nemovitosti nevzniká komunální odpad, neboť jeho vzniku on sám i jeho rodina důsledně předcházejí. V domě topí dřevem, popel kompostují, odpad z ovoce a zeleniny a plevel ze zahrady taktéž. Papír, převážně noviny, používají k zatápění. Plastové obaly od potravin přikládají do kamen, protože zplodinami jejich hoření jsou pouze CO2 a voda. Kelímky od jogurtů odváží do Prahy, kde je odkládají do kontejneru na plasty. Kartónové obaly od nápojů a mléka vozí do Prahy, stejně tak sklo. Po vytřídění zbývá malý sáček věcí o objemu nepřesahujícím jeden litr, který také odvážejí do Prahy. V domě není zavedena voda, proto je mytí obtížnější.

Možnosti podle právní úpravy

Právní úprava ČR skýtá obcím celkem tři různé způsoby financování, pokud jde o hospodaření s komunálním odpadem (nelze je uplatňovat současně):

  1. místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů dle ust. § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
  2. poplatek za komunální odpad dle ust. § 17a zákona o odpadech, nebo
  3. smluvní systém vybírání úhrady za komunální odpad ve smyslu ust. § 17 odst. 6 zákona o odpadech.

Místní poplatek

Obec, ve které se nachází rekreační domek stěžovatele, z těchto tří variant zvolila druhou v pořadí, tj. poplatek za komunální odpad. Definice osoby poplatníka v této variantě se zásadně liší od jejího vymezení podle varianty první, tj. místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. U místního poplatku má vymezení poplatníka formální charakter, neboť kritériem je zde trvalý pobyt fyzické osoby v obci, popř. vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinného domu, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Zavádí se zde tedy nevyvratitelná právní domněnka, podle níž systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů obce využívá každá osoba splňující jedno z těchto formálních kritérií.

Kdyby tedy obec vybírala místní poplatek za provoz systému shromažďování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích, diskuse a spor by zřejmě nemohly vzniknout – k poplatkové povinnosti by postačovalo jen vlastnictví nemovitosti určené k individuální rekreaci. Obec však vybírala poplatek za komunální odpad podle zákona o odpadech, který stanoví, že poplatníkem je fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad.

Poplatek za komunální odpad

U poplatku za komunální odpad je poplatník vymezen jako každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad (ust. § 17a odst. 2 zákona o odpadech). Platí nevyvratitelná právní domněnka, že dané osoby využívají obcí zavedený režim nakládání s komunálním odpadem, neboť opačný přístup by podporoval nežádoucí chování (nelegální ukládání odpadu v přírodě, využívání cizích nádob určených k odkládání odpadů apod.). Kritérium pro stanovení osoby poplatníka je však v tomto případě materiální – již nerozhoduje formálně trvalý pobyt či vlastnictví nemovitosti, nýbrž to, zda určitá osoba skutečně vytváří svou činností odpad. Na to pak navazuje definice plátce poplatku, kterým je vlastník nemovitosti, kde vzniká komunální odpad.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečně může existovat situace, kdy určitá osoba nebude považována za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad navzdory tomu, že má na území příslušné obce evidován pobyt nebo že zde vlastní nemovitost. Zejména to platí v případě, že daná osoba tvrdí (a prokáže), že se na území obce, jež poplatek vyměřuje, ve vyměřovacím období vůbec nezdržovala, tudíž zde ani nevyvíjela žádnou činnost, při níž by mohl vznikat odpad. To je zásadní odlišnost od místního poplatku, kde takovéto tvrzení není relevantní a rozhoduje výhradně jen formální kritérium trvalého pobytu, resp. vlastnictví nemovitosti.

Stačí jeden kelímek od jogurtu a platíte

Nejvyšší správní soud rovněž uznal, že teoreticky může existovat domácnost, která skutečně při své činnosti vůbec žádný odpad neprodukuje, a tudíž nemusí platit poplatek za komunální odpad. To ale nebyl případ stěžovatele a jeho rodiny, neboť přiznali, že malé množství odpadu odváží do Prahy, kde mají trvalé bydliště.

Vyloučit poplatkovou povinnost tedy lze, pokud někdo prokáže, že žije natolik alternativním způsobem života, že skutečně při své činnosti žádný odpad neprodukuje – kupuje výhradně nebalené výrobky, příp. výrobky ve vratných či biologicky rozložitelných obalech, a veškeré nespotřebované zbytky využívá jako vedlejší produkt legálním způsobem, např. ke kompostování či topení.

Zbavení se odpadu v jiné obci není řešení

Ani jednu z těchto možností však stěžovatel neuplatnil. Netvrdil, že by na území obce v rozhodné době vůbec nepobýval. Svou nemovitost běžně využívá se svou rodinou k rekreaci. Dále přiznal, že určité množství neupotřebitelných věcí jeho činností vzniká, že se jich však zbavuje mimo území obce, kde vlastní rekreační objekt. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že nevytváří žádné odpady, tedy není založeno na tom, že by se důsledně vyhýbal pořizování jakýchkoliv dále neupotřebitelných materiálů (zejména plastových, hliníkových a skleněných obalů), nýbrž na tom, že „posouvá“ svůj úmysl zbavit se jich v čase až do doby, kdy s nimi opustí území obce.

Takový výklad zákona však Nejvyšší správní soud považuje za účelový. Na obaly od jogurtů a další věci, jež stěžovatel podle svého tvrzení z obce na konci svého pobytu odváží, nelze nahlížet jinak než jako na odpad. Není rozhodné, kde dojde ke skutečnému zbavení se dané věci. Již v okamžiku vyprázdnění obalu, jenž není v běžných podmínkách dále upotřebitelný (např. proto, že je vyroben z plastu), musí u tohoto typu běžného obalu vzniknout zřejmý úmysl konzumenta se obalu dříve či později zbavit, čímž se z něj stává komunální odpad.

Povinnosti původce komunálního odpadu plní ovšem ze zákona obec. Ta proto musí vytvořit a provozovat systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a umožnit svým obyvatelům jej využívat. Tím vytváří podmínky pro legální nakládání s komunálním odpadem na svém území.

Je tedy zcela spravedlivé, že od osob, jejichž činností odpady vznikají, požaduje obec příspěvek na provoz svého systému ve formě poplatku, a to bez ohledu na to, zda konkrétní osoba systém reálně využívá, či nikoliv. Zákon zavádí z praktických důvodů v ust. § 17a odst. 2 zákona o odpadech nevyvratitelnou právní domněnku, že osoby produkující odpad na území obce využívají k jeho odstraňování obcí zavedený systém – bylo by totiž velmi obtížné ověřit, zda určitá osoba namísto místního systému nakládání s odpady využívá systém jiné obce, jak tvrdí, nebo zda ve skutečnosti na místním systému skrytě parazituje (např. vhazováním odpadu do cizích nádob na odpad) či se dokonce zbavuje odpadů nelegální cestou (např. jejich odhozením v okolí obce).

skoleni_15_4

Stěžovatel nemířil na to, že by vůbec nevytvářel odpad, jehož by se následně musel nějak zbavovat. Deklaroval pouze, že množství odpadu snižuje na takovou míru, která mu umožňuje jej přepravovat a využívat k jeho odkládání systém jiné (své domovské) obce. Taková tvrzení jsou však pro vznik poplatkové povinnosti irelevantní.

Platit musí každý, kdo produkuje odpad

Stěžovatel tedy musí poplatek dodatečně zaplatit. Zákon o odpadech uplatňuje nevyvratitelnou právní domněnku, že osoby produkující odpad na území obce využívají k jeho odstraňování obcí zavedený systém nakládání s komunálním odpadem, a proto poplatek za komunální odpad je povinen platit každý, kdo neprokáže, že skutečně žádný odpad neprodukuje.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).