Můžete odmítnout jet na pracovní cestu?

Jezdíte rádi na pracovní cesty? S vysláním na pracovní cesty musíte souhlasit, jenže to podepisujete obvykle už v pracovní smlouvě. Lze tento souhlas později odmítnout?

Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zahraniční pracovní cestou se pak rozumí cesta konaná mimo území České republiky.

Váš souhlas stačí jen jednou

Zaměstnavatel vás může podle § 42 odst. 1 zákoníku práce vyslat na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s vámi. Nemůžete tedy být k pracovním cestám jednostranně nuceni.

Váš souhlas s vysíláním na pracovní cesty může být vyjádřen – sjednán např. v pracovní smlouvě, tedy paušálně jako obecný předchozí souhlas pro všechny možné budoucí pracovní cesty, nebo sjednáván průběžně (případ od případu, ad hoc) podle konkrétních potřeb zaměstnavatele. Ale může být projeven též mlčky (tzv. konkludentně) nastoupením pracovní cesty. Souhlas s pracovní cestou tedy nemusí být vyjádřen písemně. V praxi je však často souhlas s vysíláním na pracovní cesty součástí pracovní smlouvy.

Mnozí zaměstnanci vyjíždějí na pracovní cesty rádi, protože si odpočinou od obvyklé pracovní činnosti a v neposlední řadě proto, že je s nimi spojena celá řada výhod jako nárok na cestovní náhrady, zejména stravné – tzv. diety.

Na druhou stranu někdo nerad cestuje. Brzký výjezd a pozdní návrat z pracovní cesty komplikuje život především těm, kteří pečují o malé děti. A na to pamatuje i zákoník práce.

Pečujete o malé děti? Cestovat nemusíte

Podle § 240 zákoníku práce těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku 8 let smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem (a to i když mají manžela nebo manželku či druha nebo družku, kteří by mohli péči o dítě převzít).

Totéž platí pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance (tedy zaměstnance svobodné, rozvedené, ovdovělé, nežijící s druhem nebo družkou), kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o zdravotně handicapovanou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby

  • ve stupni II (středně těžká závislost),
  • ve stupni III (těžká závislost),
  • nebo ve stupni IV (úplná závislost).

Zaměstnanci uvedení v § 240 zákoníku práce tedy musejí s každou pracovní cestou explicitně souhlasit, a to i když dříve případně udělili souhlas pro všechny budoucí pracovní cesty, např. v pracovní smlouvě. Mohou tedy pracovní cestu kdykoliv odmítnout. I uvedení vybraní zaměstnanci jsou však povinni absolvovat cestu v rámci obce, kde mají pracoviště nebo kde bydlí, pokud jim to zaměstnavatel nařídí.

Lze vzít souhlas zpět?

Znamená to tedy, že ostatní zaměstnanci musejí vždy nastoupit na pracovní cestu, pokud jim ji vedoucí zaměstnanec nařídí, a ze závazku – souhlasu s vysíláním na pracovní cestu – učiněného např. v pracovní smlouvě se již nemohou nijak vyvázat? V odborné literatuře se lze setkat s názorem, že v případě potřeby lze postupovat podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož lze závazek, který je ujednaný na dobu neurčitou (zavazuje-li jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět), zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí danou alespoň tři měsíce předem.

Jestliže se tedy chcete vyvázat z povinnosti jezdit na pracovní cesty např. od 1. dubna 2016, je třeba podat příslušnou výpověď do 31. 12. 2015, aby výpovědní doba počala běžet 1. 1. 2016 a skončila 31. 3. 2016.

V odborné literatuře se uvádí také příklady zaměstnanců, které chtěl vyslat zaměstnavatel na pracovní cestu do oblastí, v nichž hrozí nebezpečí válečných konfliktů či přírodních katastrof, a zaměstnanci s tímto vysláním nesouhlasili, ačkoli měli uzavřenu se zaměstnavatelem dohodu o vysílání na pracovní cesty.

V takovém případě se zaměstnanec, který na takovou pracovní cestu nastoupit nechce, může poměrně úspěšně bránit, i když předem s takovým vysláním vyslovil souhlas např. v pracovní smlouvě. Je možné, aby zaměstnanec vyslání na takovou pracovní cestu odmítl s odůvodněním, že podle § 106 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnanec právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podle § 106 odst. 2 zákoníku práce má zaměstnanec právo odmítnout výkon práce, o němž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, přičemž takovéto odmítnutí není možné kvalifikovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance a důvod k jeho postihu, např. rozvázáním pracovního poměru. Vždy ale bude záležet na posouzení konkrétní pracovní cesty a oblasti, kam má být zaměstnanec vyslán.

Použitá literatura: Spirová, I.: Kdy musí zaměstnanec nastoupit na pracovní cestu?, 8. 9. 2015, epravo.cz

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 2. 2016 13:48
Zasílat nově přidané názory e-mailem