Můžete dostat výpověď v cizím jazyce?

V některých firmách je běžné kromě českého jazyka používat i cizí jazyk, typicky němčinu a angličtinu. Ale co když v tomto jazyce dostanete v české firmě výpověď?

Před časem řešil Nejvyšší soud ČR další zajímavý případ. S mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu nižšího stupně se na něj obrátil zaměstnanec, pracující pro zahraniční – německou firmu. Odmítal uznat platnost výpovědi, kterou dostal v německém jazyce a vedle toho namítal, že i kdyby byla výpověď učiněna v jazyce  českém, i tak by trpěla určitými formálními nedostatky. Nejvyšší soud ČR rozhodl v právní věci zaměstnance jako žalobce,  proti žalovanému zaměstnavateli, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,  svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 1760/2007, ze dne 11. 3. 2008. A to tak, že dovolání žalobce zamítl.

Skutkový základ sporného případu

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24. 1. 2005 je neplatná. Čtěte více:  Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi

Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli pracovní poměr mezi účastníky byl sjednán podle českého práva (pracovní smlouva i dohoda o její změně byly sepsány v českém jazyce) a „z žádného smluvního ujednání mezi účastníky nevyplývá“, že by dokumenty týkající se jejich pracovního poměru mohly být sjednány v jiném než českém jazyce, předal žalovaný žalobci dne 24. 1. 2005 dopis sepsaný v německém jazyce, jehož překladem žalobce „dospěl k závěru, že se jedná o výpověď z pracovního poměru“.

I přes tento „jazykový nedostatek“, který podle názoru žalobce sám o sobě činí výpověď neplatnou a „naprosto irelevantním úkonem“, nesplňuje tato listina „ani po překladu náležitosti vyžadované ust. § 44 odst. 2 zákoníku práce“. (pozn. aktuálně by šlo o ust. § 50 odst. 2 a 4 zákoníku práce.)

Žalovaný v předmětné listině „sice odkazuje na ust. § 46 českého zákoníku práce“ (pozn. aktuálně by šlo o ust. § 52 zákoníku práce.), neuvádí však konkrétní výpovědní důvod, pro který je výpověď zaměstnanci dávána, a „ani ze skutkového popisu není možno dovodit, který výpovědní důvod by mohl mít zaměstnavatel na mysli“.

Cesta soudními síněmi byla strastiplná

Okresní soud ze dne 8. 9. 2005 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 31. 1. 2006 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2006 žalobě opět vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Co říká právní úprava?

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v zákoníku práce. Výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr. Aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.

Podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (pozn: aktuálně by šlo o ust. § 52 písm. a) zákoníku práce.) zaměstnavatel vám může dát výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 zákoníku práce (pozn.: aktuálně by šlo o to, který z důvodů uvedených v § 52 zákoníku práce) byl uplatněn. Ale současně i takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován. Jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit.

Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.

Rozbor případu odvolacím a Nejvyšším soudem

V posuzované věci žalovaný – jak vyplývá z ověřeného překladu z německého jazyka – v dopise ze dne 24. 1. 2005 adresovaném žalobci a označeném jako „Výpověď pracovní smlouvy“ uvedl, že „na základě špatné ekonomické situace bude firma O. Č. s. r. o. (žalovaný) zrušena“, a že „proto žalobci řádně a ve lhůtě k 30. 4. 2005 vypovídá pracovní smlouvu z 29. 8. 2000…“.

Z tohoto vyjádření je jasně patrno, z jakého z důvodů uvedených v ust. § 46 odst. 1 zákoníku práce (pozn: aktuálně by šlo o ust. § 52 zákoníku práce.) byla výpověď z pracovního poměru podána a v čem je důvod k výpovědi spatřován.

Odvolací soud proto v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že předmětná výpověď, z jejíhož obsahu „je jednoznačně zřejmá souvislost ukončení pracovního poměru žalobce se zrušením žalovaného“, je z hlediska požadavků uvedených v ust. § 44 odst. 2 zákoníku práce (pozn: aktuálně by šlo o ust. § 50 odst. 2 a 4 zákoníku práce.) bezvadná.

Dovolací soud se dále – s ohledem na námitky žalobce uplatněné v dovolání – zabýval tím, jaký význam z hlediska platnosti výpovědi dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 24. 1. 2005 má skutečnost, že byla sepsána v německém jazyce.

Neplatný je úkon, který nebyl učiněn svobodně

Nesrozumitelnost právního úkonu je obecně dána tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze objektivně zjistit, co jím mělo být po slovní (jazykové) či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož není jiným subjektům umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je.

Sama okolnost, že právní úkon, mající jinak smysl, je sepsán v cizím jazyce, neznamená, že právní úkon je bez dalšího neplatný pro nesrozumitelnost. O vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě (druhému účastníku pracovněprávního vztahu), jíž byl adresován.

Vzniknou-li v tomto směru – tak jako v posuzovaném případě – pochybnosti, je třeba, aby soud při výkladu projevu vůle přihlédl – vedle obsahu samotné listiny, v níž je obsažen – zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pouze zjištění, že jazyk, v němž žalovaný dne 24. 1. 2005 sepsal dopis adresovaný žalobci jako zaměstnanci, byl pro žalobce – vzhledem k okolnostem existujícím v době převzetí dopisu – nesrozumitelný, může vést k závěru, že právní úkon – výpověď z pracovního poměru, obsažený ve zmíněném dopise – je z tohoto důvodu neplatný. Skutečnost, že předchozí pracovněprávní úkony byly mezi účastníky učiněny v českém jazyce a že „neexistuje mezi účastníky dohoda o tom, že by bylo možné český jazyk nahradit jazykem německým“, není – jak se dovolatel mylně domnívá – v tomto směru podstatná.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že z hlediska posouzení srozumitelnosti sporného projevu vůle pro žalobce nepochybně mají význam okolnosti a dosavadní poměry, za nichž žalobce u žalovaného působil, z nichž lze na schopnost žalobce porozumět sdělení obsaženému v dopise ze dne 24. 1. 2005 usuzovat.

Odvolací soud proto důvodně akcentoval, že jediným společníkem žalovaného je zahraniční společnost se sídlem v Německu a že jeho statutárním zástupcem (jediným jednatelem) je německý státní příslušník.

Náležitě též zahrnul do rámce úvah v tomto směru postavení žalobce u žalovaného, který jednak vykonával funkci prokuristy a jednak byl u žalovaného zaměstnán jako obchodní ředitel a odpovědný zástupce pro živnost a „spolu s jednatelem tvořili vrcholný management žalovaného“ a komunikovali spolu pouze v německém jazyce.

Za těchto okolností, kdy žalobce současně připustil, že zprostředkovával i komunikaci (tlumočil) mezi jednatelem a ostatními zaměstnanci žalovaného, je zřejmé, že jazyk, v němž byl sporný právní úkon učiněn, žalobce musel ovládat v nezbytné míře (žalobce ji označuje jako „běžnou komunikační úroveň“) potřebné pro chod a řízení žalovaného.

S přihlédnutím rovněž k tomu, že dopis ze dne 24. 1. 2005 obsahuje poměrně jednoduché sdělení a dovolatel ostatně sám připouští, že pochopil, že obsahem dopisu je výpověď z pracovního poměru, by bylo patrně – vzhledem k výše uvedeným okolnostem – podceňováním úrovně  jazykových znalostí a schopností žalobce uvěřit jeho tvrzení a uvažovat o tom, že z obsahu výpovědi neporozuměl, z jakého důvodu je mu dávána.

Protože odvolací soud náležitě přihlédl ke všem okolnostem relevantním pro posouzení srozumitelnosti sporného právního úkonu, zůstal nezpochybněn jeho závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24. 1. 2005 je dostatečně srozumitelná.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl.

Závěrečné shrnutí a význam judikátu

Sama okolnost, že právní úkon, mající jinak smysl, je sepsán v cizím jazyce, neznamená, že právní úkon je bez dalšího neplatný pro nesrozumitelnost.

O vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě, jíž byl adresován.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1760/2007, ze dne 11. března 2008; posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; závěry NS ČR jsou použitelné i podle právní úpravy dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; právní věty a text judikátu byly upraveny autorem pro použití podle aktuální právní úpravy.)

23 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 3. 7. 2013 15:32