Minimální mzda: ano, či ne?

Stanovení minimální mzdy zákonem má ve všech vyspělých zemích světa své ekonomické odpůrce i příznivce. V šesti členských zemích Evropské unie není minimální mzda zavedena (Dánsko, Finsko, Švédsko, Rakousko, Německo a Itálie). V těchto zemích nemá institut minimální mzdy tradici.

Více jak dvě třetiny lidí pobírajících minimální mzdu jsou ženy, které jsou v mnoha případech ochotny pracovat za nižší mzdu, než aby byly odkázány na podporu v nezaměstnanosti a následné sociální dávky. Minimální mzda je z členských zemí Evropské unie tradičně nejvyšší v Lucembursku (1503 EUR).

Kde není minimální mzda zavedena, je nižší nezaměstnanost

Odpůrci minimální mzdy tvrdí, že představuje brzdu podnikání deformující trh práce. Pracovní síla je kvůli ní v některých případech příliš drahá, neumožňuje rozvoj kratších pracovních úvazků a práce pro více zaměstnavatelů je mnohem komplikovanější; současně ve svém důsledku zvyšuje nezaměstnanost.

Členské země Evropské unie, kde nemají minimální mzdu zavedenou, vykazují podprůměrnou míru nezaměstnanosti. Značný podíl na nízké nezaměstnanosti je přikládán právě neexistenci státem stanovené výši minimální mzdy.

Příznivci minimální mzdy naopak vyzdvihují její sociální funkci a zlepšování pracovního postavení a jistot zaměstnanců, kdy podstatný rozdíl mezi výší minimální mzdy a sociálními dávkami je důležitým motivačním prvkem při snižování nezaměstnanosti. Díky minimální mzdě jsou občané motivováni k vykonávání prací, které by jinak nikdo nevykonával. Navíc nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropě je v Irsku a Lucembursku, zemích s nejvyšší minimální mzdou.

Problém nastavení minimální mzdy

Správné nastavení výše minimální mzdy je v Evropě nesmírně důležité. Z výše minimální mzdy se ve většině zemí odvíjí jednotlivé státní dávky životní podpory (někdy ze životního minima, které však při růstu minimální mzdy také roste). Zvýšení minimální mzdy tedy automaticky znamená zvýšení téměř všech sociálních dávek v zemi. Přitom je pro snižování nezaměstnanosti důležité, aby byl mezi minimální mzdou a sociálními dávkami co největší rozdíl.

Z členských zemí Evropské unie byla minimální mzda zavedena nejdříve v Nizozemí (v roce 1969). Následovala Francie (1970), Lucembursko (1973), Portugalsko (1974), Belgie (1975), Španělsko (1980), Řecko (1991), Velká Británie (1999) a Irsko (2000). Z nových členských zemí byla první Malta (1974). Následovalo Maďarsko (1988), Česko, Slovensko, Estonsko, Litva, Lotyšsko (1991), Slovinsko (1995) a Polsko (2003).

Nejvíce lidí za minimální mzdu pracuje v Lucembursku (15,5 %) a Francii (13,9 %). Ve Velké Británii pouze 1,0 %, v Nizozemí 2,1 %, v Irsku 2,2 %, v Portugalsku 4,0 % a ve Španělsku 1,3 %.

Životní minimum versus minimální mzda

Země Evropské unie mají výrazné sociální cítění. Občané nalézající se v složitých životních situacích (zdravotní problémy, dlouhodobá nezaměstnanost, …) mají zaručeny finanční prostředky na obstarání základních lidských potřeb. Co je ovšem velice často diskutovaným tématem, je výše poskytovaných sociálních dávek.

V současné době v Evropě převládá názor, aby sociální dávky byly výrazně nižší než minimální mzda. Občané musí být nuceni k aktivnímu hledání zaměstnání. Občanovi se musí vyplatit i dojíždění za hůře placenou prací.

Nejvyšší rozdíl mezi životním minimem a minimální mzdou je v Estonsku (životní minimum dospělého člověka činí pouze 19 % minimální mzdy), Litvě (20 %), Slovinsku (32 %) a Francii (34 %). Nastavení životního minima v těchto zemích je poměrně nízké a odpovídá současné evropské tendenci aktivovat nezaměstnané občany k intenzivnímu hledání práce. V průměru se životní minimum na dospělého občana v Evropě pohybuje okolo 45 % minimální mzdy.

Pramen: The Federation of European Employers