Spočítejte si...

Zavřít

Měsíčně 70 tisíc pro syna a 30 tisíc pro matku. Pohádkové výživné neprošlo

Že má někdo vyšší příjmy ještě neznamená, že bude platit pohádkové výživné. Jeho výše totiž musí mít smysl. Děti se mají vychovávat, ne rozmazlovat.

Může v bohaté rodině dosahovat výživné pro dítě stotisícových hodnot? Ani alimenty pro dítě nemohou být přemrštěné. Bohatí mohou platit vysoké výživné, ale musí to mít smysl. Výživné nelze počítat mechanicky, pouze nějakým procentem z příjmu. To, že povinný rodič je schopen platit velmi vysokou částku, ještě neznamená, že se jí oprávněnému dítěti musí dostat. 

Sto tisíc měsíčně, z toho pro matku třicet

V řízení před soudem prvního stupně byl tehdy v době jeho rozhodování ještě nezletilý syn žalovaného otce rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 svěřen do střídavé výchovy rodičů a otci bylo stanoveno výživné do budoucna pro dobu po rozvodu manželství ve výši 100 000 Kč měsíčně s tím, že 30 000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70 000 Kč na účet nezletilého.

Kromě toho bylo rozhodnuto o výživném zpětně od července 2008 do března 2014, dluh na výživném činil celkem 10 160 000 Kč, soud tuto částku rozložil do dvou splátek – první splátka 2 160 000 Kč k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a druhá splátka 8 000 000 Kč splatná nejpozději ke dni zletilosti syna na jeho účet v bance. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že otci uložil povinnost zaplatit na dlužném výživném částku 8 000 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet nezletilého syna. Oba soudy vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Zámožný otec může platit hodně, ale nechce, protože si přeje syna dobře vychovat, a ne rozmazlit.

Vychovávat, ne rozmazlovat

Otec obě rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností s poukazem na to, že se jedná o enormně vysokou částku, jejíž výše byla určena mechanicky, a za jediné kritérium sloužila shodná životní úroveň s rodiči, aniž by se soudy zabývaly tím, jaká je současná životní úroveň nezletilého a co je skutečně jeho nejlepším zájmem. Stěžovatel dále poukázal na to, že nemusí být pokaždé v nejlepším zájmu dítěte, aby dítě s bezmeznou samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně svých rodičů, dosahované jejich vlastní pílí a osobním přičiněním. Navíc to, že rodič dosahuje vysoce nadprůměrných příjmů, ještě nemusí znamenat, že vede i nákladný způsob života. Je osobním subjektivním právem rodiče, aby si zvolili způsob a metody výchovy svých vlastních dětí.

V mnoha případech se rodiče, kteří se osobně přičinili o vlastní vysokou životní úroveň, rozhodli vychovávat své vlastní děti tak, jakoby sami měli jen běžnou životní úroveň, aby tak mohli zdárně rozvinout všechny osobní schopnosti dítěte, naučit je hodnotě a významu peněz a hospodaření s penězi.

Do konce života zajištěné dítě

Otec zdůraznil, že se o syna vždy řádně staral a stará a že se syn na jeho životní úrovni podílel a podílí i bez ohledu na stanovené výživné. Platí synovi různá doučování, jazykové zahraniční pobyty, bere ho s sebou na dovolené a na mnohé své pracovní cesty. I z hlediska materiálního obstarává synovi vše, co potřebuje a o co jej syn požádá. Sám syn ostatně v průběhu řízení uvedl, že jak v bydlišti otce, tak v bydlišti matky má k dispozici všechny potřebné věci, včetně oblečení, které mu rodiče nakoupili, a nevzniká proto problém s neustálým stěhováním věcí. Syn v průběhu řízení uvedl, že mu nic nechybí.

Otec také zřídil synovi investiční a kapitálové pojištění, do něhož vložil 3 000 000 Kč a kde má garantovanou cílovou částku 5 000 000 Kč. Žádnou z těchto skutečností však obecné soudy při vyměřování alimentů nebraly v úvahu. Soudy nebraly v úvahu právo stěžovatele na to zvolit si způsob výchovy svého syna. Jak stěžovatel uvedl již ve svém odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu, syna se snaží vychovávat tak, aby v něm vytvářel správné sociální, pracovní a intelektuální prostředí, a snaží se o to, aby syn získal zdravý a rozumný nadhled nad světem hmotných věcí a neutrácel finanční prostředky zbytečně pouze z toho důvodu, že si to může dovolit.

V zahraničí je hranice i pro luxusní výživné

Ústavní soud považoval za podstatné především posouzení toho, zda lze v nejlepším zájmu dítěte a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu výši výživného včetně tvorby úspor limitovat určitou horní hranicí či nikoliv. V této souvislosti provedl Ústavní soud komparaci právní úpravy v okolních státech (na Slovensku, v Polsku, v Německu a v Rakousku), z níž vyplynulo, že v žádném z vybraných států není maximální výše výživného stanovena zákonem.

Ovšem například v rakouské judikatuře osoby s nadstandardními příjmy tvoří zvláštní kategorii případů, přičemž existuje něco jako „luxusní hranice“, která má sloužit jako korekce přespříliš vysokého výživného, jež by nebylo výchovné. Bylo zjištěno, že zatímco se některé sousední státy zaměřují ve své právní úpravě či judikatuře na poměrně sofistikované návody na výpočet výživného, v České republice je ponecháno na soudci, aby v každém individuálním případě přezkoumal okolnosti případu, zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů, a následně přiznal tomu odpovídající výši výživného.

Že je bohatý ještě neznamená, že musí platit královské výživné

Obecné soudy vyšly ze tří zákonných hledisek: jedná se o odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z tohoto úhlu pohledu nebylo rozhodnutím čeho vytknout.

Dle názoru Ústavního soudu by však obecné soudy při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy, to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat.

čl. 32 odst. 4 ústavní Listiny základních práv a svobod mj. vyplývá, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, podrobnosti stanoví zákon (dříve § 31 odst. 1 zákona o rodině, dnes § 858 nového občanského zákoníku).

Podle Ústavního soudu přitom nelze, při zachování obecně uznávaných společenských hodnot a standardů, rodiči do tohoto práva jakkoliv zasahovat. V procesu utváření životních hodnot a určitého světonázoru dítěte je role rodiče zcela nezastupitelná. Lze si pochopitelně představit i situaci, kdy by se rodič snažil prosadit natolik asketický způsob života, že by jím mohlo docházet k omezování vývoje mladého člověka, nicméně v tomto případě je zcela zřejmé, že se otec snaží plně rozvinout potenciál schopností svého potomka, který sám uvádí, že nedostatkem v žádném směru netrpí.

Soud musí umět více než jen mechanicky počítat

Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Soudce, který ve věci výživného rozhoduje, by tak neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem. Nestačí tak jen formálně aplikovat doporučující tabulky na stanovení výživného.

Podstatou shodné životní úrovně je pak to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit. Naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí výchovy, které rodiče nemohou být státem zbaveni.

Velké peníze nejsou výchovné

Podle názoru Ústavního soudu není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Dle obecné lidské zkušenosti zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém důsledku k pravému opaku, a to k deformaci základních životních hodnot.

Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě.
Ústavní soud uzavřel své úvahy o hmotném zabezpečení dětí a jejich výchově tak, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot.

widgety

Ústavní soud musel zastoupit Nejvyšší soud, který by měl judikaturu sjednocovat.
V rodinně-právních věcech zpravidla není přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a tak Nejvyšší soud je zde v podstatě vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu. Ačkoliv tedy nelze obecným soudům klást k tíži, že v projednávaném případě samy nepřistoupily k limitaci výživného, podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva stěžovatele vychovávat své dítě.

Ústavní soud proto svým nálezem spis. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. prosince 2015 zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu. Je tak na obecných soudech, aby ve věci znovu rozhodly. Při dalším rozhodování musejí vzít v potaz řadu hledisek, která mohou mít vliv na stanovení výše výživného (individuální potřeby dítěte, náklady na studium, školné, náklady na sociální a kulturní vyžití, obecnou životní úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor, a to s ohledem na hypotetické náklady na studium či pořízení přiměřeného bydlení).

19 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 1. 2016 17:36