Dnešní listování v paragrafech, které zavál prach uplynulých let, se zaměříme na oblast rodinného práva. Zdánlivě štěstí manželského soužití romantici v žádném případě nechtějí spojovat s financemi, ale facka každodenní reality je úplně jiná. Podíváme se, jak to bylo s manželstvím za starého císařství.
Podle starého, a od jeho vydání už téměř dvě stě let starého, občanského zákoníku z roku 1811, bylo manželství mezi mužem a ženou založeno tzv. manželskou smlouvou, podle které byli manželé spolu povinni žíti v nerozlučném společenství, ploditi děti, je vychovávati a navzájem si pomáhati
.
Manželé měli stejné závazky k manželské povinnosti, k věrnosti a ke slušnému zacházení,
přičemž muž byl podle tohoto zákonného pojetí „hlavou rodiny“ a v této „funkci“ mu náleželo právo říditi domácnost a manželku ve všech případech zastupovati
. Z tohoto oprávnění mu však vyplývala i zásadní povinnost obstarati své manželce slušnou výživu
.
Manželka naopak byla povinna svého muže do jeho bydliště následovati, podle sil pomáhati v domácnosti a opatření od manžela učiněná zachovávati
.
Význam, který byl přikládán plození dětí v manželství, vyjádřený zákonným pojmem plnění manželských povinností
, nachází svůj odraz v možnosti prohlásit manželství za neplatné zejména v případě, kdy je tvrzena trvalá nemohoucnost konati manželskou povinnost
. Nelze-li spolehlivě určit, zda jest tato nemohoucnost trvalá či jen dočasná
, stanovil zákon, aby byli manželé ještě jeden rok zavázáni spolu bydleti, a potvrdí-li se nemohoucnost po celou tuto dobu, jest nutno manželství prohlásiti za neplatné rozlukou
(což z našeho hlediska byl nynější rozvod).
Naproti tomu tzv. rozvod od stolu a lože nezakládal zánik manželství jako takového, ale pouze uvolňoval povinnosti, které k sobě manželé měli, a to zejména ve smyslu spolu žít a starat se o domácnost a konat manželské povinnosti
. Takový „rozvod“ mohl být uskutečněn soudem po vzájemné dohodě manželů nebo v případě stanovených zákonem, jako bylo cizoložství, zlomyslné opuštění žalujícího manžela, vedení nepořádného života, opětovné ubližování atd. Takto rozvedení manželé se mohli opětovně spojiti, ale muselo to býti řádnému soudu oznámeno
.
Občanský zákoník navíc stanovil, že svazek platného manželství katolických osob může býti rozloučen jen smrtí jednoho manžela (s výjimkou zásahu církevních autorit – např. papeže).
Je-li manželství „rozloučeno“ smrtí jednoho z manželů, následuje dědické řízení. O něm se dočtete v článku „Dědictví aneb Můžete na dědictví prodělat?“.
Poněkud modernější a společenským poměrům odpovídající právní úpravu ukončení manželství přinesla až novela přijatá v prvních měsících existence nového samostatného Československého státu v květnu roku 1919.
A ještě něco k zahradám dětským…
Je na omylu ten, kdo se domnívá, že instituce nazývané „mateřské školy“ jsou přežitkem dob minulého socialismu. Můžeme to doložit právním předpisem z poslední čtvrtiny 19. století, který byl vydán rozhodnutím ministra záležitostí duchovních a vyučování pod č. 108/1878 Zákoníku říšského, jímž byly zřízeny zahrady dětské a ústavy jim podobné
.
Citované nařízení uvádí, že škola dětská jest zřízena k tomu, aby domácí vychování dítek v tom věku, když ještě nejsou povinny do školy choditi, podporovala a doplňovala spořádaná cvičení těla a smyslů a přirozeným vzděláváním ducha k vyučování ve škole obecné podporovala
. Do uvedené „zahrady“ byly přijímány děti po dosažení 4 roku věku a pečovala o ně zahradnice dětská, která má vysvědčení dospělosti a odbyla s dobrým prospěchem zkoušku z teoretické a praktické znalosti činnosti zahrady dětské
.